Stephen King

Stephen King

O psan

!

#

$

!

%

& %

(

) $

)

*

$

$

!

+

$

$”

,

)

$

)

– $

$

$

!

$ .

(

( $

/

$

0

!

1

.

2 3 4

5 . 6777

.

$

8

9

.

:

; <

=

0

2 3 >

” 677?

1

.

2 3 @

1

A

) >

*

<

B4A

C7)DE7F)GCC)7 2AH0/ )

>

*3

I

$

) ;BJIH= >H 1H: 0H4

=

“$

) / % K;

:< L MH>;=I

!

$

*

2

GNN6

( !

!

$

3

$

(

($

$

( 0

:

A

$ : $

$

5

5 $

J

$

(

4

O

<

>

A

P

:

A

5 .

:

O .

$

$

$

;

$

(

Q$

! *

Q

>

1

(

!

5

0

A

$

/$ 0

$

! (

) $

$

$

*

$

!

(

$

( $

*

4

!

R

4

! (

$

$

Q

Q

@

” 2

!

$

$

/ $ 5

$

$ $

*$ .

$

($

3

$

$

:

$

4

I6

H 4

A

Q

Q

$

(

$

$

2$

@

. @

!

)

$

3

!

$

0

: $

:

$

A

9 = .

%

$

) A

@

;

/

/ 5

5

)

(

5

/$

:

>

;

/

#

5

H

$

@

>

$

” $

$

; $

$

!

$”

$

! (

(

$

$ $

!

# $

(

(

$

$

$

S

$

$

#

!

$

$

; $ A

!

!

(

$

/$

($

($

)

$

*

@

$

!

(

(

$

/$

$

$

– Q

Q

#

$

$

! * I

$

$

$

$

$

*$

$ $

“$ )

!

&

!

$

$

$

($

$ $

&

T

!

*

$

$

$

$

*

( 5

*

4

$

$

*

$

*

#

$ $

*

@ *

$

$

$

$

( R

#

!

$

! *

0

*

)

” )

#

/$ $

#

> = ”

I

4

$

*

$ *

$

$

$

$

<

$

!

$

$

$

$

$

$ #

S

0

/$ 0

(

$

>:I+U MH>;=I

0

” 4

(

!

R!

(

$ $

$

$

)

!

@

.

(

!

@

.

( I

$

! $

$ $ V

#

*

$

* $

,

20

H $

@ 4

3

W

$ 4

#

H

A W

< (

*

$

( 2#

$

$

S

*$

$

$

$

$

3 +

$

$

*

!

$

,

!

GD

$

– Q<

!

Q A

0MH0L MH>;=I

#

(

!

*

– Q:

$

Q

$

*

$

(

S

*

*

(

#

!

(

.

( 0

$*

$

.

1

<

/

!

1

*

) 4

1I::B1I=I;

!

;

$ $

:

)5 .

$

*

$

*

;

5

(

(

$

0 $

$

$

$

$

$ (

$

$

$

!

$

$

( $ $

” $(

$

$ $

(

$

) $”

@ $

S

$

$

$

2 !

$

$

$

3

(

$

<

($

* $ ! (S

$ $

V

(

(

! (

5

$

(

!

!

0

$

$

)

* ”

$

!

$

( !

(

X

)

$ $

G

;

$

$

* )

(

$ $

= $

: .

. A

0

H

*!

%

>

$

;

0

$

$

” $

$

.

$

$

$

.

)

$

$

$

$

!

*

(

2

3

$

(

%

*

*

;”

* *

( $

(

@

$ $

*

(

Q/

$

YQ

A

$

!

$ (

#

$

(

$

A

V

(

A

$

*

$(

$

5

$

$

!

$

I

$

$

$

$

H

2

*!

%

$

$

$

3

$

(

$

Q#

!

4

Y ;

(

Q

6

/

$

$ $

W

>

W

$

! < W

$ $ *

1

2

(

(

X

*

$

*

$

“3

*$

$ $

$

*$

$

$ $

$

$

$

$

W $

!

<

$ $

$

$

; $

$

$

;

$

$

$

1

$

=

$

2O

$

$

S

*

Z

!

*

3

A

$

8

(

!

$

$

>

$

!

(

$ $

R

(

( S

$

$

H

)

$

A

A

*

)

$

H

)A

$

! * $

$

$

*

!

! * $

$

)

($ *

$

*

$

*

$

5

!

$

(

$

!

!

!

$

(

$

(

H

)A

A

$(

>

$ &

$ %

(

$

#

! (

H

)A

S

H

)A

*$

@

$

$

$

Z

<

$

!

$

$

!

$

!

*

$

$

$

!

*$

$

$

$

H

)A

)

5

$

.

!

$ !

$

!

(

Q

YQ

$

V

” <

$

$

$

$

$

%

( $

(

( $

. !

H

)A

$

$

5

$

!

*

$

Y

$

!

$”

$

* <

. <

$

! $

$

!

H

)A

5 ”

! “$ #

$ H

)A

$

4

$

H

)A

$

$

(

< !

$

*

– Q5

@

4

Q 0

$

/

/

;

$

$

!

$ )

$ !

$

$

$

;

$

;

$

!

@V

$

H

)A

$

!

$ 4

$

!

(

1

$

$

H

)A

$

$

!

$

$

$

$

5

$

$

$

;

Z

A

$ $

$ $ $ *$

@($ $ 1

$

V

%

$

$ $ *$

, !

$

)

(

(

(

V

$

$

$

$

*

$

$

$ $ $

0

H

)A

5

$ $

!

.

!

$ * 4

$!

*

$

$

$

!

E

W

>

*

R

* ,

$

(

$

$ $

/

$

!

*

< $

$

*$

$

$

(

<

>

$

($ + $

[

5

$

$

$ $

$

M

!

$

,

$

$

(

$

$

*

*

$

!

!

$

$

$

*

$

/

$

$

( $

!

$

$

$ $

!

* !

*

(

$

#

$

($

+ $

$ $

,

$

(

; $

!

$

!

$

$

$ $

$ !

(

$

)

(

$

*

!

J

$

;

Q:

$ Q

$ $

*$ P

$

$ !

– Q<

(

(

$

Q

0

$

$ $

?

$

(

)

! $

(

2

V $

$3

$

($

$

*

” Q,

4

Q

$

$

*

(

)

)

$

$

$

;

$

(

($ /

$

$

I

$

*

/

4

$

)

$

$

)

$ >

$

(

$

$

2

3- Q#

4

Q I

$ $

,

$

$

0(

$

(

)

$

$

$

$

(

GNNN

0

(

,

$ I

$

)

(

(

$

,

$

!

(

(

)

!

(

$

!

*

,

$

$

!

(

A

$

/

(

(

Q/

Q

$

$

QA

! *

4

$

Q

*

$ $

$

%

)

*

$

$ )

%

$

$

R

/

4

( /

$

S

2Q

Q

$

3 Q/

Q

$

$

$

!

(

Q#

& 5 $

$

Q

<

$

$

#

$

$

$

$

!

$

(

$

$

*

$

$ $

Q

($

$

Q

Q<

$

!

A

$

Q

$

$

$

(

4

$

$

4

!

$

$

2

GN?E

GN?[

$

*

3

$

"

$

Q4

Q

$

Q

$ &Q

M

$

Q0 T

Q

$

Q/

$

Q

4

$

!

*

!

!

(

!

$

R

; $

$

$

$

$

!

$

> 8

2

($

(

(

Q

$

Q3

!

$

#

=

(

/

! ($ !

$

!

$

S

$

$

$

1 $

1

)

$

(

V

$

(

$

Q5

!

$

$

$

Q

$

S

$

$

*

*

<

$

$

$

(

(

(

,

$ *

5

$

$

$ ! "

$

*

"

$ $

R

)

$

$

* R $

$"

*

( )

*

$

)

$

$

$ )

$($

,

$

$

$

$

$

$

$

H

$

$

$

Q

4

Q

$ Q0

$

*

)

$

$

$

I !

Q

C

V

$ $

(

5

!

Z

A

*

$

(

N

$

4

@

1

/

$

(

$

$

*

(

$

$

$

!

$

!

$

(

;

!

!

0

$

*$

R!

$

H

=

O

*$

! $

Q<

!

0

$

$

$ $

Z

V

!

Q

$

$ $

*

$

W

A

4

%

$

0

4

$ $

"$ A

*

!

!

Z

$

0

$

=

S $

$

.

$

(

$

A

(

A

A

$

*

*

R

(

(

$

Q>

Q

$

Q

T

$”Y ;

$

! YQ 20

*

@

!

$ $ 3

>

$

Q>

Q

$ 1

$”

$

$

$ ”

$

Z

*

(

$

Q0

$”

YQ

$

Q

$

! $

YQ

Q/

$

Q

$ >

QI

*$

$ 0

(

Q

<

$"

S

$

$

$

$

4

$

$

$

!

$

$

$

*

5

( ”

(

$

\

*

$

*

*

$

(

$ $

$

0

!

(

G7

>

*

(

BBB $

* #

.

$ ( ”

2

(

$

$

3

*

($

$

!

$

$

4

>

$

!

(

)

*

* )

$

$

,

$

$

>

(

.

!

W

A

4

/

(

$

!

$

$

$

! (

@

A

GN?C #

V >

* ; $

@

(

$

/

$

>

(

*

;”

!

(

$

$

.

*

!

> $

S >

$

$ #

$

>

” 4

!

$ .

;”

$

$

(

!

!

$ $(

$S

>

$

$

#

4

!

$ .

Z

!

S $

@

.

)

$

$

$

>

(

(

\

$

!

* $ .

$ .

*

; .

*

*

*

(

!

*

$

$

$

( (

$

$

*

($ !

$ .

$

$

>

$

$

S >

!

.P

>

$

Z

$

(

Y 4

Y

%

$

4

!

$ .

$

*

$

>

$

#

$

; * 4

5 .

@

* 1

K

.

>

*

* !

2

*

*

$

>

3

*$

$

>

V”

(

$

!

$

$

(

(

$

W

A

4

” 4

!

$ .

$

Z

$

!

R

$

,

$ )

V

$

$

)

$

>

*$

$

,

$

X

*

$ .

$

$

(

(

!

$

(

!

$

$

(

!

$

$ 2

$

$*

“3

$

$ $

(

2

$ $

! * *

*

*

$

*

Z

:

)

3 5

#

*$

!

$

!

(

@ $

,

*

0

$ $

$ $

Z

$

>

$

4

!

$ .

4

!

.

/

$

$

&

GG

$

GN[D

GN?C

$

$

$

$

@ $ :

($

!

*

! $

!

$

) $

: );

)

$

1

$

( $

0

$

>

!

A

$ 1 8@

$

(

>

;

8

5

*

#

8

!

$

$

5 $

1

;

(

*

@

! – Q+

>

A

!

$ YQ A

*

*

$

!

($

R

!

!

*

$(

$

,

V

$

B

$

5 .

$

$

$

! * 5

$

$

$

R (

$

*

$

!

!

!

$

#

$

/

$”

V”

$

$

(

4

$

#

*

G6

5

$

*

$

.

*

@

*

$ $

O

# /

$

$

) $ $

( $

) $

!

!

4

$

@ $

(

,

!

@

@

! $

*

$

*

$

$

*

$

5

$

GNF7

O

2

*

$

!

Q/

)$

$Q3

!

4

$

@

*

@ $

* $

$

* <

GNF7

$

$

$

"

$

I

$

$

$

$

( @

(

*

$"

!

(

!

$

$

(

4

$

$

O

2O

$

*

"$ 3 /

$

. $

$

.

($

O

@

$

$

*$

$

Z

($

$

:

* $ $ $

$*

$ !

1

$

$

!

(

"

!

$

$"

*

* ;

$

GE

$

!

($ @

;

J

A $ .

$

/

$

2;

$

$

3 <

$ Q

$

$

$ $

(

!

*

$

!

4]+ 2

*

*

$

!

5

” 3

$

;

$ $ $

(

!

! (

A

!

$

$

(

$

*

S

$

*

!

$

$

5 !

>

*$

$

$ $

%

Q Z

Q

0

$ $

$

$

)

! (

!

$

($

$

$

*

($

:

I

B

W

W

1

$

(

!

!

*

;

$

)

$

$

!

$ $

*

*

$(

(

* $

!

$

!

$ 5

$

(

(

$

*!

1

H

2

$

$

!

3

(

$ $

>”$

$

H

*!

%

/

$

$

$ $

$

5

!

$

$

“$

;

$

>

$

)

$

*

(!

(

$

>

$

=

)

$

$

!

!

G?

#

$

$

!

&

( 4

( 4

* %

*

“S

*

$

$

!

(

R

(

$ < $ R

$

(

$

0

$

)

* ) $ $

! ”

$ !

(

;

<

“$

$

!

Q/

$

!

$ Q

Q%

$ !

!

$

Q

$

5

$

$

$

$

*

*

$

!

$(

$

$

$

$

$

Q4

(

$

Q <

($

$

$

@

$

*

$

$ $

*

+

*

!

* : .

*

)

;

!

(

$

$

*

: .

@

S

(

<

(

(

(

) $

R

(

(

$

)

: .

*

$

*

*$

. $

$

*

(

$

Q;”

#

YQ

$

Q0

(

$

$”

R

: .

)

$

!

*

! ”

0

*

$ $ P ”

! ”

$ $

$

“$

$

YQ

: .

$

!

$

(

$

$

!

$

$

$ !

!

!

(

$

$

: .

$ ,

$

! ”

*$

$

$

$

*$

$

(

Q<

S

>

$

,

$

$

$

@

$

$

$

*

$

0

+

*

*

$

W

*

$ P ”

! ”

Q0

( $ $ Q

: .

#

(

( !

$

!

,

$

$

*

$

!

*

!

!

$

I

$ P ”

! ”

$

$ $

$

$

0

$

$

2

!

: .

!

*$

$&3

$

$

.

$

I !

$

*

$

*

*

W

9 > .

$ Q4

(

$

Q

>

(

$ .

/ @

+

^/ @

+

9 ;

; .

3 ,

*

$

*$

*$

$

!

*$

$

*

$

*

@ / @

+

$

$

$

>

$

*

*

$

>

(

$ .

$

*

Q

Q

$ Q4

*

*

*

Q

$

$

*$

$

!

%

(

$

GF

<

$

$ ($

$

$ $

<

$

)

$

$ $

$

)

!

$

(

$

*$

$

*

(

% !

*

$

(

!

R

S

!

!

$ ”

!

Z

>

)

$

>

>

“V

(

$

!

$

$

!

$

$ $

$

$

!

:

@

*

(

(

$ $

A

$

;

($

$

$

. $ @

W

$

*$ $

! $

$

*$

*$

*$

$

$

$

$

!

H

$ 1

$ A

$ O

$ 1

$

O

$ > $

$ O

$ $

S

$

5

$

$

*

>

(

$ .

$

. $ @

Q4

(

$

Q

$

O

QB9$ :

Q ;

$

$

5

!

$

*

$

.

$ $ $

5

$

!

2

$

*

$

$

3

$

*

(

$

$

$

5

$

!

$

$

(

!

*$

$

(

*

$

/ .

A

(@

$ .

O

4

O

*

!

$

Q

. Q 2

$

$

$

I

(

:

5 $

$

!

$

3

$ – Q#

(

$

( ;

,

Q

0

!

!

(

$

$

(

(

(

V

R

$

(

$(

/

$ $

*

$

$ Q

. Q

(

*$

$

!

*

($

$

!

!

$

$

$

O]4O 0

$

$

! $

R

$

$ !

@

– Q

$

Q

GD

$”

$

#

$

.

) >

B_

*

$

G?7

GF7 )

$

$ $

>

!

)

(

(

$

/

($

$

$

$

!

(

>

:

*

$

*

$

*

$

R

*

(

$

!

$ $

$

*$

$

1

H

$

*$

$

$

$

*$ !

$

$

!

$

>

(

(

$ 2

*

(

! (

$

!

3

$

R

(

$

$ >

$

(

$ >

$

<

*

” 2

(

$ !

“$

3

*

(

( !

!

*

*

” 2>

$

$

GNF6

3 ,

(

!

$

1

+

.

( $

$

(

$ >

$

$

5 .

$

(

$

$

$ $ 2

$

( (

Z

$

(

3

A 8

! +

;

1

( !

>

$

!

$

$

(

5 $

>

T

!

2Q; $

(

$

@ $

+

>

R $

$

Q3

!

2

$

3

>

$

(

4

– Q1

($

&Q

#

– Q;

$

YQ

– Q#

1

.

+

&Q

>

*

– Q;

!

! YQ

!

@

(

)

!

(

(

(

. @ A

$

. @

A

$ * I

>

5

;

$ $

2Q4

$ *

* Q

$ $ $

$

$

$

3

$ @

$ >

$

!

!

– Q

T

;

Y <

TYQ

5

.

$

!

. @ Q

Q $

*$

$ 2

$

Q

Q

$

@

(

$ $

V

3

5 $

$

(

@

. @ $ O

*

@

$

,

$

$

*

$

$

*

@

. @

( !

$

2@

. @

4

$

*

$ !

($

$

>

*$

$

(

$ (

$

3

$

$

$

$

($

. @

(

(

(

)

$

*

$

($

!

*

1

$

$

!

(

(

+

=

@

< A

8

$

>

$

$

$ *

*

*

>

@

!

)

0

Z

(

(

$

$

*$

$

” )

$

Q

Q

!

$

$

$(

\

$

$

$

$

$

$

!

!

$

$

,

!

$

T

(

$

. @ $

*

$

*$

$

$

V

$

$

$

>

(

(

( (

GC

;

Z

$

$

$

(

@

$

$

$

+

$

*

$

$ $

@(

2

!

“$3 <

$

(

GN?C

GNFF $

$

@ $

$

*

*

= 8

H$

$ (

(

$ >

(

$

*

($

$

*

5

$

$

)

” @ $

& )

$

A

!

( A

( I

!

$

@

+

;

<

;

8

>

.

0

!

;

$

*

< ”

( !

+

(

($

$

/

$

!

($

$

$”

$

>

:

(

0 $$

4

>

(

J .

K

<

(

`

=

/

(

> $

GE

$

T

$

$

$

4

$

” <

*

$

(

$

$

(

(

@

!

*

(

(

+

)@ @ $

$ !

$ .

.

Z

$ @ $

$

)

(

$

#

H$

$

=

4

:

$

($ $

$

=

$

($ !

($

(

%

$

:

!

$

$

$

*

*

$

GNFF

$

!

!

% !

$

*$

$

$ 1

$ 1

$

!

$

$

$

*

*

$

:

$

<

$

$

0 $ $ 0

$ , $

1

A

$

#

+

>

(

$ O

4

<

$

%

+

X

$

$ ! # $

1

#

1

$

*

!

1

*$

$ 2

$

(

!

3

$

/

+

`

$

(

< :

$

*

!

*

*

$ $

$

;

1

*

$

@

(

@ $”

!

/$

)B

: .

1 $

H .

/

H .

/

$

*

!

@ $

$

2+

!

$

)

$

3

) ,

*

>

;

!

( $

)

(

(

4

!

1

$

$

$

!

! $

$

$

*

A

8

T

! ( @ $

Q

&Q

$

1

Q> :

&Q

Q1

&Q

Q

@ $

$

Q

(

$

$

A ! >

$

<

$

($

R

*$

$S

!

$

&

$ $

$*

+

1

(

!

*$

*

$

,

1

$

# $

:

;

!

R *

0

2

(

($

3 # $

.

*

.

(

>

$

*

*

$

J

. : $

*$

*$

*$

$

$

*

$

$

2

$

$

$

$ 3 <

(

)

1

$

$

) #

5

(

$

$

(

!

*

!

* @

*

(

$(

*

A

$

(

$” 2

$

$

!

$

$

$

3

$

R

*

$

# $

Y

@ $

;

A

$

( @ $

(

#

:

!

J .

5

.

/

$

(

S

($

$

*

$

Y 1

Y

Y

#

$

$

$

$

(!

$

*

(

Q $

Q # $

$ $

$

*

$

* *

$

2

V

($

$3 $

$

$

$

*

$

$

$

$

” 2

$

“3 =

$

(

$

$

$

$ ( !

(

( $

$

/

$

$

$ R

$

(

/

$ (

$

$

(

Z

Q< > 5 Q

Q< $

(

Q

<

$

$

!

# $

4 $

$

$

$

$

S $

$

$

$

\

$

G DG

2

$

( $

$

$

$

S

! $

*

“3

!

Z

!

$

$

2

!

$

$

3

$*

$

< > 5 – # $

4

5 .

!

Z

*

M

$

$

$

2

!

!

$ $ S

!

3

$

<

*

!

!

:

/

$

, # $

$”

%

$

*

2

($

$

$

$ ( !

(

$(

3

$

$ $

” 5

(

(

2Q,

(

!

$

@ (

Q3

$ $

>

2

(

$ * >

1

!

!

!

Q0

=

4

0

. Q3 $

*

*

$

$

$

!

*

*

(

<

$

(

$

*

/

5

!

$

$

$(

$

!

+

*

# $

#

$

Z

4 !

+

!

$(

(

;

1

$

$

(

(

0

$

!

*

$

:

/$

4

^0

/$

>

3

B

. 4

$

!

Q

*

Q

$

0

(

$

($

$

$

$

0

$

!

*

$

Q

Q # $

$

$

Q#

4

Q

!

Q

!

& ;

!

*$

$

$

&Q 4

*

< > 5

*

$

$ $

$

$

$

! $

$

*

!

$ )

V

$

$

!

!

)

4

$

%

(

$

)

$

)

; $

$ !

$

(

*

$

*$

*$

$ #

$

2

$

!

!

3

(

$

*

*

$

$

$

!

$

4 !

+

$

$

$

A

$

$

!

$ 2

$

$

$

$

3

$

*

< > 5

$

$

$

$ !

(

$

B

$ !

$

;

$

$

$

$

$

$

@

!

/

$

$

!

+

!

$

$

*$

$

!

!

$ !

!

(

GN

>

!

(

$

$

( $

!

$

($

!

=

$

(@

$

!

A

$

$

$

(

S

$

$

;”

>

H$

!

$

$ V

>

$

*

!

!

[

$ $

!

Q#

$

$

$ 4

Q

$

!

Q5

Q #

– Q,

$

!

Q 0

$

$

$

*

( $

*

#

I

A

$*$

$

(

I

$

!

$

!

(

8

(

<

$

GNFE)GNF[

( !

A

@

$

=

O

#

!

)

$ $

(

0

!

$

*

"

(

V )

$ $

@

$

A

"

*

!

A

!

( 5

,

$

( $

($

$

Q<

(

Q

Q

!

5

#

$

(

*$ $

$

$

#

* R

*

$

$

Y +

*

4

=

Y :

$

$

5

“$Y 0

$

Y

/

!

$

$

S $

$

$

$

5

<

$ !

5

*

!

#

0

$ ($

S

($

5

!

!

$

$

3

$

(

(

#

$

$ $

*

V”

;

$

R

$

$

$

;

$

( / .

$

* $

$

!

(

$(

V

$

(

$ $

*

$

*

0*

(

* !

, $

W

$

V

$

*

* 0

$(

$

!

$

$*!

!

(

!

)

$

)

$

$

$

5

$

*

$

$

Q5

$

*

!

Q

$ Q/

* @

$

*

*

Q

5

(

Y

!

Y

$

$

(

$ $

!

$

$

)

*

!

* @

$

*

*

)

$

Q

!

$

Q #

$ $

!

$

!

1

$

$

(

$

$

” 0

$

*

`

$

A

$

!

66

< (

GNFN

$

$

;

(

A

(

(

%40 # $

R

(

1

1

8

:

QJ

:

Q )

!

!

$

)

5

: .

@

$

0

O

H

;

=

5 .

:

5

$

#

#

# $ ;

A

Q0

A

Q +

# $ +

1

H

#

=

H

A

$

$

H

2

$

*

*$

!

3 ‘

;

$

” A

#

$ !

$

!

$

$ ;

$ 4

H

$ ;

$

*$ $

$

!

*$

$

$

(

$

*$

;

>

H

. 1

!

$

$

$

3 #$

0

4

%

$

4

$

$

$

$

$

$

H

$ ;

$ 4

!

$

$

6E

/ @

.

$

( ”

$ 1

$

$

!

$

: $

) .

).

)

)

@

.

# $

($

0

@ $

$

2 !

A

$

(

3

/ !

A

$

$

.

(

$

(

(

$ $

(

$

$

“!

$ $

/ .

# $

$

. $

$

1

4

$

$

$

$

(

8

$

GNFN

$

0

, $

$

!

$

*$

*

, $

$

$

$

/

$

$

( !

(

(

!

( .

$

2

$

)

Z

$ $

$

$

$

.3

$

*$

$

$

*

!

* *

(

$

$

S

(

$”

$

/

*

(

(

>

=

– Q

b

b

Q :

! ($

($

(

/

$

( $

$

Y 4

(

. @

(

A

*

*

!

$ @

! $

$

$

R

!

$

$

:

: $

$

$ $ (

$

$

$

5

!

*$

$

$

$

(

0

$

$

(

!

( $

$

! * *

“-

/

)

*

V

$

2

$

(

$

Q

$

Q

$

(

3 )

*

& 0

$

Z

$

2 !

$

$

$

3

$

$

$

(

(

!

!

*

*

!

$

$

0

R

$

#

$

Ú astníci workshopu se scházeli jednou dvakrát týdn doma v obýváku u lektora Jima Bishopa, kde jsme všichni (tedy asi deset

student a ty i zam stnanci fakulty) mohli pracovat v úžasné atmosfé e rovnosti. Vždycky p ed konáním workshopu jsme básn

nadatlovali na stroji a rozmnožili na kated e anglistiky. Básníci potom recitovali nahlas a my ostatní sledovali báse na svých kopiích.

Tady je jedna z básní, kterou ten podzim napsala Tabby:

POZVOLNÝ CHVALOZP V NA AUGUSTINA

Toho nejhuben jšího medv da probudiv zim

rozespalý smích lu ních koník ,

zasn né bru ení v el,

medová v n pouštních písk ,

kterou vítr nese ve svém l nu

do vzdálených kopc , do dom Cedaru.

Medv d zaslechl jasný slib.

Ur itá slova jsou k jídlu; nasytí víc

než hromádka sn hu na st íbrném talí i

nebo zlaté mísy p etékající ledem. Úlomky ledu

nejsou vždy lepší z úst milencových

a sn ní v poušti není vždy fáta morgana.

Probuzený medv d p je pozvolný chvalozp v

utkaný z písku, který pomalým kolob hem

dobývá m sta. Jeho chvála svádí

kolem letící vítr, jenž mí í k mo i,

kde ryba, lapená v poctivé síti,

slyší medv dovu píse v chladivém sn hu.

Když Tabby do etla, rozhostilo se ticho. Nikdo nev d l, jak reagovat. Tou básní jako by se vinuly provazy a napínaly verše tak, až

skoro drn ely. Mn ta kombinace umného p ednesu a delirické obrazotvornosti p ipadala skv lá a pou ná. Ta báse mi potvrdila, že

nejsem sám, kdo v í, že dobré psaní m že být zárove opojné i plné myšlenek. Jestliže naprosto st ízlivý lov k m že v posteli

vyvád t jako smysl zbavený – a když je v nejlepším, v podstat smysl zbavený skute n být m že – , pro by spisovatel nemohl

blouznit a zárove uvažovat naprosto rozumn ?

Krom toho jsem v té básni rozeznával p ístup k práci, který se mi zamlouval, p ístup, jenž nazna oval, že psaní básní (nebo povídek,

nebo esej ) má s on mi mytickými okamžiky proz ení spole ného asi tolik jako se zametáním podlahy. Ve filmu Jako hrozen v

parném slunci jeden z hrdin zvolá: “Chci létat! Chci se dotknout slunce!”, na ež jeho manželka odpoví: “Nejd ív dojez vají ka.”

P i diskuzi, která následovala po Tabbyin tení, jsem pochopil, že ona sama své básni rozumí. V d la naprosto p esn , co jejím

prost ednictvím chce íct, a v tšinu z toho taky ekla. Svatého Augustina (354-430 po Kr.) znala nejen jako významnou katolickou,

ale i jako významnou historickou postavu. Augustinova matka (rovn ž svato e ená) byla k es anka, jeho otec pohan. P ed svým

obrácením na víru Augustin holdoval mamonu a ženám. I po p ijetí víry musel vytrvale bojovat se svými sexuálními choutkami a

proslul svou libertinskou modlitbou, v níž stojí: “O Bože, dej, a jsem cudný… ale te ješt ne.” Ve svých spisech se soust edil na boj, který lov k svádí, má-li se kv li ví e v Boha vzdát víry v sebe sama. A n kdy se sám p ipodob oval k medv du. Když se Tabby

usmívá, trochu u toho vystrkuje bradu – p sobí díky tomu nesmírn moud e a roztomile. Vzpomínám si, že práv tak se zatvá ila,

když nakonec dodala: “A navíc mám ráda medv dy.”

Chvalozp v je pozvolný z ejm proto, že i medv dovo probouzení je pozvolné. Medv d je silný a vnímavý, ale hubený, protože zima

není jeho as. Svým zp sobem, vysv tlila Tabby, když ji kdosi požádal o interpretaci, se dá medv d chápat jako symbol lidského

problematického, nicmén krásného zvyku snít ty správné sny ve špatnou dobu. Podobné sny p inášejí problémy svou nepat i ností,

ale zárove jsou krásné svým p íslibem. Báse také nazna uje, že sny mají velkou moc – medv d je tak silný, že dokáže svést vítr k

tomu, aby donesl jeho píse k ryb chycené v síti.

Nechci vás p esv d ovat o tom, jak je “Pozvolný chvalozp v” skv lá báse (a koli si myslím, že je opravdu docela dobrá). Jde mi

spíš o to, že to byla smysluplná báse v hysterické dob , stvo ená takovým p ístupem k psaní, jaký jsem celým svým srdcem i duší

schvaloval.

Tabby sed la ten ve er v jednom houpacím k esle Johna Bishopa. Já sed l na podlaze vedle ní. Když mluvila, položil jsem jí ruku

na lýtko a p es pun ochu sev el tu k ivku teplé k že. Usmála se na m . Já se usmál na ni. N kdy tyhle v ci prost nem žou být

náhoda. Tím jsem si tak ka jistý.

24

Po t ech letech manželství už jsme m li dv d ti. Nebyly ani plánované, ani neplánované; prost se nám narodily a my byli š astní,

že je máme. Naomi byla náchylná na zán ty st edního ucha. Joe byl pom rn zdravý, ale jako by nikdy nespal. Když s ním Tabby

dostala porodní bolesti, byl jsem práv s jedním kamarádem v autokin v Breweru – na Den ob tí války totiž p ipravili speciální

trojprojekci, t i horory za sebou. Už b žel t etí (Drti i mrtvol) a my m li oba kolem p ti piv, když se z budky ozvalo hlášení. Tehdy se

ješt používaly záv sné reproduktory; když jste zaparkovali auto, jeden jste zvedli a zav sili si ho k okýnku. Hlášení se proto

rozléhalo po celém parkovišti: “STEVE KINGU, JE TE PROSÍM DOM ! VAŠE ŽENA BUDE RODIT! STEVE KINGU, JE TE

PROSÍM DOM ! VAŠE ŽENA BUDE MÍT MIMINKO!”

Když jsem s naším starým plymouthem zamí il k výjezdu, pozdravilo m posm šným troubením n co kolem dvou set klakson .

Spousta lidí na m mrkala p edními sv tly, a zalévala m tak p erušovanou zá í. M j kamarád Jimmy Smith se ehtal tak, že z toho

sklouzl pod seda ku. Tam z stal po celou zpáte ní cestu do Bangoru a chechtal se tam mezi plechovkami od piva. Když jsem

dorazil dom , byla Tabby klidná a sbalená. O necelé t i hodiny pozd ji dala život Joeovi. P išel na sv t bez komplikací. Následujících

p t let se naopak nic kolem n j bez komplikací neobešlo. Ale byla to naše radost. Oba byli. Dokonce i když Naomi trhala tapetu nad

kolíbkou (možná si myslela, že tím pomáhá p i úklidu) a když Joe kakal do prout né seda ky houpacího k esla, které jsme m li na

verand našeho bytu na Sanford Street, byli oba naše radost.

25

Máma v d la, že chci být spisovatel (vzhledem ke všem t m zamítavým dopis m, co jsem m l nabodnuté na skob v pokoji, to zase

nebylo až tak t žké uhodnout), ale p esv d ovala m , a vystuduju na u itele, “abych m l kdyžtak n co v záloze”.

“T eba se budeš chtít oženit, Stephene, a podkrovní pokojík s výhledem na Seinu je romantický nanejvýš pro starého mládence,”

ekla mi jednou. “D ti se tam vychovávat nedají.”

Za ídil jsem se podle její rady, nastoupil jsem na pedagogickou fakultu Mainské univerzity v Oronu a po ty ech letech jsem z ní

odcházel s diplomem v ruce… trochu jako zlatý retriever, který vylézá z vody s mrtvou kachnou v mord . A mrtvá byla jak se pat í.

U itelské místo jsem nikde nesehnal, tak jsem šel d lat do Novofranklinské prádelny za plat jen o málo vyšší než ten, za který jsem

p ed ty mi lety d lal ve Worumbov prádeln a tkalcovn . Vydržoval jsem svou rodinu v podkrovním byt s výhledem nikoli na

Seinu, ale na pár mén vábných bangorských ulic, kam o sobotách ve dv v noci pravideln jezdily policejní hlídkové vozy.

Oble ení se mi v Novofranklinské prádeln skoro nedostalo do rukou, ledaže to byla “chlapská práce”, za kterou neplatil klient, ale pojiš ovna (v tšina chlapské práce sestávala ze šat , které vypadaly v po ádku, ale smrd ly jako grilovaná opice). Jinak jsem do

pra ek ládoval vícemén jenom motelové ložní prádlo z mainských pob ežních m ste ek a ubrusy z mainských pob ežních

restaurací. Zejména ubrusy byly naprosto odporné. Když jdou turisti v Maine na ve e i, oby ejn si dají škeble a humra. V tšinou

humra. Než se ubrusy, na n ž se tyto delikatesy servírovaly, dostaly ke mn , smrd ly až za dva rohy a asto se jen hemžily ervy.

Když jste je cpali do pra ky, ervi se vám snažili šplhat po rukou; skoro jako by ti hajzlíci v d li, že se je chystáte uva it. Myslel jsem si, že si na n asem zvyknu, ale nezvykl jsem si. ervi byli zlí; smrad z rozkládajících se škeblí a hum ího masa ješt horší. Pro

jsou lidi takový u ata? íkal jsem si, zatímco jsem do pra ek cpal nechutné ubrusy z restaurace Testa’s v Bar Harboru. Pro jsou

sakra lidi takový u ata?

S nemocni ním ložním prádlem a ubrusy to bylo ješt horší. Také tam se v lét hemžili ervi, jenže místo na hum ím mase a slizu ze

škeblí hodovali na krvi. Plášt , prost radla a povlaky na polštá e, ze kterých hrozila infekce, jsme dostávali nap chované v

“morových pytlích”, jak jsme tomu íkali, které se ve vroucí vod rozpoušt ly – ale krev tehdy ješt nikdo nepovažoval za nijak zvláš nebezpe nou. V prádle z nemocnice jsem dokonce ob as narazil na n jaký bonus; takový nevábný dáre ek se zajímavým

p ekvapením. V jedné várce jsem našel nerezovou podložní mísu a v jiné chirurgické n žky (pro mísu jsem nem l žádné praktické

využití, ale n žky se výte n hodily jako dopln k do kuchyn ). Ernest “Rocky” Rockwell, se kterým jsem pracoval, objevil v jedné

várce z Polikliniky Východní Maine dvacetidolarovku, v poledne si píchl odchod a hned zamí il do hospody. (Rocky nazýval konec

sm ny “hodinou piva”.) Jednou jsem z pra ky, která spadala pod mou zodpov dnost, zaslechl podivné rachtání. Okamžit jsem

stiskl tla ítko Stop, protože jsem se zd sil, že se ten krám uvnit rozpadá. Otev el jsem dví ka, celý se p i tom zmá el a vytáhl ven

ohromný chumá nasáklých chirurgických pláš a zelených apek. Pod nimi na dn hlavního bubnu d ravého jako cedník ležel

rozházený snad kompletní lidských chrup. Napadlo m , že bych si z n j mohl ud lat zajímavý náhrdelník, ale pak jsem zuby posbíral

a hodil je do koše. Moje žena toho ode m za ta léta snesla už hodn , ale i její smysl pro humor má p ece jen své meze.

26

Z finan ního hlediska byly dv d ti patrn akorát o dv víc, než kolik si dva erství absolventi vysoké školy, z nichž jeden pracoval v

prádeln a druhý chodil na odpolední sm nu do Dunkin’ Donuts, mohli dovolit. Náš jediný vedlejší p íjem pocházel z asopis jako

Dude, Cavalier, Adam a Swank – kterým m j strý ek Oren íkával “prase inkárny”. Kolem roku 1972 už v nich dámy odhalovaly

mnohem víc než jen poprsí a próza se z nich pomalu vytrácela, ale já se našt stí ješt stihl svézt na poslední vln . Psal jsem po

práci; když jsme bydleli na Grove Street, což bylo jen kousek od prádelny, ob as jsem toho trochu napsal i b hem polední p estávky.

Nejspíš vám p ipadá, že jsem byl neuv itelný pracant, ale nebylo to zas tak hrozné – bavilo m to. Ty povídky byly sice ponuré, ale

pomáhaly mi aspo na chvíli uniknout p ed šéfem panem Brooksem a p edákem našeho patra Harrym.

Harry m l následkem nehody u mandlu za 2. sv tové války (utíral prach na trámech nad mandlem a uklouzl) na konci rukou háky.

M l však taky srdce v ného komika a ob as zapadl na záchod, kde si na jeden hák pustil horkou vodu a na druhý ledovou. Pak se

vám p iplížil za záda, zatímco jste ládovali prádlo do pra ky, a položil vám oba háky zezadu na krk. Spole n s Rockym jsme strávili

spoustu asu spekulováním, jak Harry zvládá jisté hygienické innosti na záchod . “No,” prohodil jednou Rocky, když jsme o polední p estávce popíjeli v jeho aut , “zase si aspo nemusí umejvat ruce.”

Ob as – zejména v lét , když jsem polykal odpolední pilulku se solí – se mi zdálo, že krá ím p esn ve stopách své mámy. Oby ejn

m tohle pomyšlení pobavilo. Ale pokud jsem byl zrovna unavený nebo jsem pot eboval poplatit pár ú t a nem l na n peníze,

naopak m to spíš d silo. Takhle by náš život vypadat nem l, íkal jsem si. Ale pak m napadlo, že podobné v ci si nejspíš íká

p lka sv ta.

Povídky, které jsem prodal pánským magazín m v období mezi srpnem 1970, kdy jsem dostal ten dvousetdolarový šek za “No ní

sm nu”, a zimou 1973-74, jen tak tak vytvá ely jistou pohyblivou hranici mezi námi a sociálkou (moje máma, celý život republikánka,

mi asto povídala, jakou má hr zu z toho, že by se musela jít “žebrat o podporu”; Tabby se s touhle hr zou ztotož ovala).

Moje nejjasn jší vzpomínka na ty asy pochází z okamžiku, kdy jsme se jedno ned lní odpoledne vraceli do bytu na Grove Street z

návšt vy u mámy v Durhamu – muselo to být n kdy v dob , kdy se u ní za aly objevovat symptomy rakoviny, která ji potom zabila.

Mám z toho víkendu fotku – máma, na pohled vy erpaná i pobavená, sedí v k esle na dvorku p ed domem, chová na klín Joea a

Naomi stojí vedle, zdravá jako rybi ka. V ned li odpoledne už však Naomi zdravá jako rybi ka nebyla; dostala zán t st edního ucha

a celá sálala hore kou.

Plaho ení z auta do našeho domu nebylo toho letního odpoledne nijak veselé. Já nesl Naomi a kabelu plnou nepostradatelných

miminkovských pot eb (láhve, olejí ky, plenky, košilky, ponožky, v ci na spaní) a Tabby nesla Joea, který ji celou poplival. Za sebou

táhla pytel špinavých plenek. Oba jsme v d li, že Naomi pot ebuje R ŽOVOU, jak jsme íkali roztoku amoxicilinu. R ŽOVÁ byla

drahá a my byli švorc. Ale totáln .

Poda ilo se mi otev ít dve e v p ízemí, aniž jsem svou dceru upustil, a pomalu jsem s ní manévroval dovnit (m la takovou hore ku,

že mi žhnula na prsou jako rozpálený uhlík), když jsem si všiml, že nám ze schránky kouká obálka – mimo ádná sobotní pošta.

Mladé manželské páry moc pošty nedostávají; všichni krom plynárny a elektrárny jako by zapomn li, že jsou v bec naživu. Vytáhl

jsem obálku a v duchu se modlil, a to není další ú et. Nebyl. Moji p átelé z nakladatelské spole nosti Dugent, vydavatelé Cavalieru

a mnoha dalších lechtivých magazín pro dosp lé, mi posílali šek za “Mrtví se n kdy vracejí”, novelu, o níž jsem si myslel, že ji ani nikde neudám. Šek zn l na p t set dolar , v bec nejvyšší ástku, jakou jsem do té doby dostal. Najednou jsme si mohli dovolit nejen

návšt vu doktorky a lahvi ku R ŽOVÉ, ale také p íjemnou ned lní ve e i. A p edpokládám, že když d ti usnuly, tak jsme si s Tabby

ud lali opravdu romantický ve er.

Zažívali jsme v té dob spoustu radosti, ale taky spoustu strachu. Sami jsme byli vlastn ješt d ti (jak se íká) a ob asný

romantický ve er nám dával aspo na chvíli zapomenout na ty výstražn blikající ervené kontrolky. Dbali jsme sami o sebe, o d ti a

jeden o druhého, jak nejlíp to šlo. Tabby chodila v r žovém stejnokroji do Dunkin’ Donuts a volala policajty pokaždé, když p išel na

kafe n jaký ožrala a za al tam d lat výtržnosti. Já pral motelová prost radla a psal jednoaktové horory.

27

Krátce p ed tím, než jsem za al pracovat na Carrie, jsem p ijal místo u itele angli tiny v nedalekém m ste ku Hampden. M l jsem

dostávat šest tisíc ty i sta dolar ro n , což mi po dolaru šedesáti na hodinu v prádeln p ipadalo jako úžasná suma. Kdybych si to

byl dob e spo ítal, nezapomn l p ipo íst veškerý as, který strávím na odpoledních poradách a opravováním písemek doma, možná

by mi došlo, že ta suma zas až tak úžasná není a že jsme z ejm v horší situaci než kdy d ív. Koncem zimy roku 1973 jsme bydleli

ve dvojitém p ív su v Hermonu, malém m ste ku západn od Bangoru. (Mnohem pozd ji, když jsem d lal rozhovor pro Playboy,

jsem Hermon ozna il jako “prdel sv ta”. Hermo any jsem tím p kn naštval, a tímto se jim omlouvám. Hermon rozhodn není víc

než smrduté podpaží sv ta.) Jezdil jsem v buicku s rozbitou p evodovkou, kterou jsme si nemohli dovolit nechat opravit, Tabby

po ád d lala v Dunkin’ Donuts a nem li jsme telefon. Prost bychom nezaplatili m sí ní poplatky. Tabby v té dob zkoušela št stí s

hol i ími sv ovacími povídkami (“P íliš krásná na to, aby z stala pannou” – podobné v ci) a obratem dostávala odpov di ve stylu

“tohle se nám tak docela nehodí, ale zkuste to zas”. Kdyby m la denn o hodinku dv navíc, jist by dokázala prorazit, bohužel však musela vysta it s b žnými ty iadvaceti. Navíc ji magický recept podobných povídek { íká se mu “t i V” – Vzbou ení, Vyst ízliv ní a Vykoupení) velice rychle omrzel.

Ani já neslavil se svými výtvory nijak zvláštní úsp chy. Na místo horor , sci-fi a detektivek se do pánských magazín postupn

protla ovaly ím dál popisn jší povídky o sexu. Tím ovšem moje problémy nekon ily. Psaní mi poprvé v život d lalo potíže, a to

bylo mnohem horší. Mohla za to moje pedagogická práce. M l jsem rád kolegy a zbož oval jsem d ti – i takoví roš áci, co nemají

daleko do Beavise a Butt-Heada, m žou být na hodin angli tiny zajímaví – , ale skoro každé páte ní odpoledne jsem si p ipadal,

jako bych m l celý týden do mozku napojené kabely pod proudem. Jestli jsem v bec kdy ztratil nad ji, že se stanu spisovatelem, tak

to bylo v téhle dob . Už jsem se vid l za t icet let, jak chodím v tomtéž ošunt lém tvídovém saku s klotovými rukávy a p es levné

khaki kalhoty mi p etéká pivní pupek. Z p esp íliš velkého množství vykou ených pal mal ek budu mít typický cigaretový kašel, k tomu

siln jší brýle, víc lup a v šuplíku tak šest sedm nedokon ených rukopis , které as od asu, v tšinou v opilosti, vytáhnu a n co do

nich p iškrábu. Kdykoli se m n kdo zeptá, co d lám ve volném ase, odpovím, že píšu knihu – co jiného by taky u itelé tv r ího

psaní ve svém volném ase d lali? A pochopiteln si budu nalhávat, že mám po ád as, že po ád ješt není pozd , že existují

spisovatelé, kte í za ínali až po padesátce, n kte í dokonce po šedesátce! Ur it by se takových našla spousta.

B hem t ch dvou let u ení v Hampdenu (a o letních prázdninách praní prost radel v Novofranklinské prádeln ) na m rozhodující

vliv m l p ístup mé ženy. Kdyby jednou jedinkrát nazna ila, že tím datlováním povídek na verand p ed naším pronajatým domem

na Pond Street nebo v prádeln našeho pronajatého p ív su na Klatt Road v Hermonu jenom zbyte n marním as, myslím, že by

mi to vzalo hodn odvahy. Ale Tabby o mn ani na okamžik nezapochybovala. Naopak m vytrvale podporovala a mohl jsem se na

ni spolehnout jako na máloco jiného. Kdykoli v n jaké románové prvotin vidím v nování manželce (nebo manželovi), usm ju se a

pomyslím si: Tenhle to zažil taky. Psaní je osam lá práce. Když u sebe máte n koho, kdo ve vás v í, m že to znamenat opravdu

hodn . A nemusí vás kdovíjak op vovat. Oby ejn sta í, když prost v í.

28

Když m j bratr Dave chodil na vysokou, p ivyd lával si v lét jako údržbá na st ední škole v Brunswicku, své staré alma mater.

Jedno léto jsem tam chvíli pracoval i já. Nevzpomínám si, který rok to byl, ale bylo to p edtím, než jsem se seznámil s Tabby, a

zárove potom, co jsem za al kou it. Takže mi muselo být n jakých devatenáct nebo dvacet. Dali m do dvojice s n jakým Harrym,

který nosil zelené montérky, tlustý et z s klí i a kulhal. (Aspo že nem l místo rukou háky.) Jednou b hem ob da mi Harry

vypráv l, jaké to bylo stát proti sebevražednému útoku Japonc na ostrov Tarawa, kdy všichni d stojníci mávali me i ukovanými z

plechovek od kafe Maxwell House a za nimi povykovali adoví vojáci zkou ení na prach opiem. Byl to vážn vyprav k pohledání,

tenhle Harry.

Jednou jsme spolu m li seškrábat rezaté skvrny na st nách hol i ích sprch. Rozhlížel jsem se po šatn se zájmem mladého

muslima, který se neznámo jak ocitl hluboko v nitru harému. Šatna byla stejná jako ta klu icí, a p itom úpln jiná. Pochopiteln tu

nebyly mušle a na dlaždi kami obložené zdi visely dv kovové krabice navíc – byly neozna ené a na papírové ru níky nem ly tu

správnou velikost. Zeptal jsem se, co v nich je. “Pí azátky,” odpov d l Harry. “Pro ty jejich dny.”

Taky jsem si všiml, že sprchy tu narozdíl od t ch klu icích mají chromované ty e, na kterých visí r žové igelitové záv sy. Dalo se tu

sprchovat v soukromí. Zmínil jsem se o tom Harrymu, ale ten jen pokr il rameny. “Mladý holky se asi svle ený trochu moc stydej.”

Tahle vzpomínka se mi vyno ila v hlav jednoho dne p i práci v prádeln a najednou jsem p ed sebou vid l úvodní scénu povídky:

dívky se sprchují v šatn , kde nejsou žádné chromované ty e, žádné r žové igelitové záv sy ani soukromí. A jedna z t ch dívek

za ne menstruovat. Jenže neví, co se to s ní d je, a ostatní dívky – znechucené, zd šené, pobavené – ji za nou zasypávat vložkami.

Nebo tampóny, kterým Harry íkal “pí azátky”. Dívka se rozbre í. Tolik krve! Myslí si, že umírá, že si z ní ostatní dívky d lají legraci, p estože tu m že vykrvácet… vzpírá se… brání se… ale jak?

V magazínu Life jsem n kolik let p edtím etl lánek, v n mž se psalo, že p inejmenším ur itou ást údajného strašení poltergeist

m že mít ve skute nosti na sv domí fenomén telekineze (telekineze je schopnost pohybovat p edm ty jen tím, že na n myslíte).

Existovaly dokonce ur ité d kazy, které podporovaly teori , že by mladí lidé mohli takové schopnosti mít, p edevším dívky na za átku

puberty, tedy v dob , kdy p ichází jejich první…

Bác! Dv nesouvisející myšlenky, krutost dospívající mládeže a telekineze, se spojily, a m l jsem nám t. Neopustiljsem ale své

místo u pra ky . 2, neza al jsem pobíhat po prádeln , mávat rukama a povykovat “Heuréka!” Podobn dobrých nápad jsem už

dostal spoustu, n které i lepší. P esto jsem si íkal, že mám slušný základ pro historku do Cavalieru, a v koutku duše jsem si

pomyslel i na Playboy. Playboy platil za povídku až dva tisíce dolar . Za dva tisíce babek bych koupil novou p evodovku do buicka a

ješt by zbyla spousta na další nákupy. Chvíli jsem ale povídku nechal bublat na zadní plotýnce, která nespadá tak úpln do v domí,

ale ani do podv domí. Až n jakou dobu poté, co jsem za al u it, jsem si jednou ve er sedl, abych ten nápad vyzkoušel. Popsal jsem

t i stránky (s jednoduchým ádkováním), pak jsem je znechucen zma kal a vyhodil.

Na tom, co jsem napsal, se mi nelíbily ty i v ci. Za prvé, což bylo nejmén d ležité, se m povídka nijak emocionáln nedotýkala.

Za druhé, což bylo trochu d ležit jší, se mi nelíbila hlavní hrdinka. Carrie Whiteová mi p ipadala natvrdlá a pasivní, p íliš konven ní

ob . Ostatní dívky po ní házely tampóny a vložky a k i ely “Dej si vložku! Dej si vložku!”, a mn to bylo fuk. Za t etí, což bylo ješt d ležit jší, jsem se cítil trochu nesv j z toho prost edí i z ist dív ího obsazení vedlejších postav. P istál jsem na Planet žen a

jediná krátká exkurze do dív í šatny na brunswické st ední škole mi tu s orientací p íliš nepomohla. Psaní je pro m vždycky

nejlepší, když je intimní, když je to t lo na t lo. U Carrie jsem m l pocit, že na sob mám gumovou plášt nku, kterou si nem žu

sundat. Za tvrté, což bylo nejd ležit jší ze všeho, jsem si uv domil, že ta povídka nem že stát za to, pokud nebude náležit

dlouhá, patrn ješt delší než “Mrtví se n kdy vracejí”, a to byl ten naprosto nejzazší limit, jaký se p i platbách za slovo mohl na trhu pánských asopis uchytit. Pot ebovali p ece spoustu místa na ty fotky roztleskáva ek, co si n jakým nedopat ením zapomn ly vzít

kalhotky – kv li nim si koneckonc chlapi tyhle asopisy kupují. Necht lo se mi strávit trnáct dní, možná celý m síc, psaním novely,

která by se mi samotnému nelíbila a pravd podobn bych ji nemohl prodat. A tak jsem ji vyhodil.

Když jsem p íští ve er p išel dom ze školy, m la ty t i stránky Tabby. Všimla si jich p i vynášení mého odpadkového koše,

vyfoukala z t ch zma kaných kuli ek papíru cigaretový popel, vyhladila je a pustila se do tení. ekla mi, že chce, abych to dopsal.

Že chce v d t, jak to dopadne. Opá il jsem, že o st edoškola kách vím úplné prd. Nabídla se, že mi s tímhle pom že. Vystr ila

bradu a tím svým roztomilým zp sobem se na m usmála. “Na n co jsi tu kápnul,” prohlásila. “Vážn si myslím, že jo.”

29

Nikdy jsem Carrie Whiteovou nem l rád a nikdy jsem tak docela nechápal, pro s ní Sue Snel ová poslala svého kluka na maturitní

ples, ale opravdu jsem tu na n co kápnul. Nap íklad na celou svou kariéru. Tabby to b hvíjak vytušila hned na za átku a zhruba po

padesáti stranách jsem to tušil už i já. Zejména proto, že jsem v d l, že žádná z postav, která p jde na ples Carrie Whiteové, na n j

nadosmrti nezapomene. Tedy žádná z t ch, které ho p ežijí.

P ed Carrie už jsem napsal t i jiné romány – Vztek, Dlouhý pochod i Running Man ale vyšli až pozd ji. Vztek je z nich asi

nejrozporupln jší. Dlouhý pochod patrn nejlepší. Ale žádný z nich m nenau il to, co m nau ila Carrie Whiteová. Nejd ležit jší je,

že autorovo p vodní vnímání postavy nebo postav m že být stejn mylné jako tená ovo. V t sném záv su na druhém míst stojí

uv dom ní, že je hloupost vzdát práci na n jakém díle jen proto, že je náro ná, a už na city, nebo na p edstavivost. N kdy je t eba

pokra ovat, i když se vám do toho nechce, a leckdy podáváte slušný výkon i ve chvílích, kdy vám p ipadá, že jen vsed kydáte hn j.

Tabby mi pomáhala, hned na za átku nap íklad informací, že automaty na vložky na st edních školách oby ejn nejsou na mince –

vedení školy by se asi moc nelíbilo, kdyby d v ata chodila po chodbách se zakrvácenou sukní jen proto, že p išla na vyu ování bez

tvr áku. Já sám jsem si zase pomáhal tím, že jsem zabrouzdal do svých vlastních vzpomínek ze st ední (u ení angli tiny mi v

tomhle sm ru moc užitku nep ineslo; bylo mi šestadvacet a stál jsem na špatné stran katedry) a vybavil jsem si všechno, co jsem

v d l o dvou nejosam lejších, nejustrkovan jších dívkách z naší t ídy – jak vypadaly, jak se chovaly, jak se k nim chovali ostatní. Jen

z ídka jsem ve své karié e prozkoumával nechutn jší oblasti.

První z t ch dívek budu íkat t eba Sondra. Bydlela se svou matkou a psem edarem v p ív su nedaleko od nás. Sondra m la

chrchlavý, p eskakující hlas, jako by neustále mluvila p es hrdlo ucpané hlenem. Nebyla tlustá, ale k že na ní visela a m la takovou

vybledlou barvu jako spodek klobouku n kterých hub. Vlasy stažené do culík a la Pipi Dlouhá pun ocha jí spadaly kolem

uhrovatých tvá í. Nem la žádné kamarády (tedy krom edara). Jednou si m její máma najala, abych jí pomohl p est hovat n jaký

nábytek. Obývacím prostorám p ív su dominoval uk ižovaný Ježíš v bezmála životní velikosti s o ima obrácenýma k nebi,

sv šenými koutky a kapi kami krve pod trnovou korunou. Krom hadru omotaného kolem bok byl nahý. Nad touhle bederní

rouškou se vyjímalo propadlé b icho a vystouplá žebra, jako by práv vyšel z koncentra ního tábora. Napadlo m , že Sondra pod

zmu eným pohledem tohoto umírajícího boha strávila celé mládí, a to nepochybn muselo mít ur itý vliv na to, že byla práv taková,

jakou jsem ji znal: nesm lá a ušlápnutá holka, o kterou nikdo nestál a která po chodbách lisbonské st ední školy cupitala jako

vyd šená myška.

“To je Ježíš Kristus, m j Pán a Spasitel,” ekla mi Sond ina matka, když si všimla, na co se dívám. “Byl jsi fy spasen, Steve?”

Honem jsem ji ujistil, že jsem byl spasen tak, že už to ani víc nejde, a koli jsem m l pocit, že nikdo nem že být dost hodný na to,

aby za n j tenhle Ježíš orodoval. Bolest ho musela nadobro zbavit smysl . Bylo mu to vid t na tvá i. Kdyby se tenhle chlap jednou

vrátil, patrn by na spasení lidstva nem l zrovna náladu.

Druhé dívce budu íkat Dodie Franklinová, p estože ostatní d v ata jí íkala Dodo. Její rodi e se zajímali jen o jedno, totiž o sout že.

A byli v nich celkem dob í; vyhrávali všemožné v ci, nap íklad celoro ní zásobu konzerv tu áka nebo automobil zna ky Maxwel , v

jakém jezdil i komik Jack Benny. Maxwell stál nalevo od jejich domu v durhamské tvrti známé jako Jihozápadní oblouk a postupn

zar stal zelení. Zhruba jednou do roka se v n kterém z místních plátk – v portlandském Press-Heraldu, lewistonském Sunu nebo

lisbonském Weekly Enterprise – objevil lánek o všech pitomostech, co Dodi ni rodi e poslední dobou vyhráli v tombole, p i dostizích

a p i všelijakých slosováních. Oby ejn lánek doprovázela fotografie maxwel u nebo Jacka Bennyho s houslemi, nebo obou.

A už ale Franklinovi vyhrávali cokoli, oble ení pro dospívající d ti k tomu rozhodn nepat ilo. Dodie a její brácha Bili chodili první

rok a p l st ední školy den co den neustále v tom samém: on v erných kalhotách a kostkované polokošili s krátkými rukávy, ona v

dlouhé erné sukni, šedých podkolenkách a bílé bl ze bez rukáv . N kte í z vás nejspíš neuv í, že když íkám den co den, myslím

to doslovn , ale ti, kdo v padesátých a šedesátých letech vyr stali n kde na venkov , budou v d t, že je to možné. V Durhamu

mého mládí nenosil život tak ka žádný mejkap. Chodil jsem do školy s d tmi, kterým tatáž špína za krkem vydržela kolik m síc , s

d tmi, kterým po celém t le rašily boláky a vyrážka, s d tmi, které m ly na tvá i zkrabat lou k ži od nelé ených popálenin, s d tmi,

které si do školy nosily v kastr lku kameny a v termosce jen vzduch. Nebyla to žádná bájná Arkádie; z v tší ásti to byl ten nejhorší

zapadákov bez špetky smyslu pro humor.

Na durhamské základní škole nem li Dodie a Bili Franklinovi žádné v tší problémy, jenže st ední škola znamenala mnohem v tší

m sto a d ti jako Dodie a Bili ne ekalo v Lisbon Fal s nic než výsm ch a zkáza. S pobavením i zd šením jsme sledovali, jak Bil ova

polokošile bledne a za íná se mu párat na rukávech. Utržený knoflík nahradil spínacím špendlíkem. Na jednom prošoupaném koleni

se mu objevila záplata, pe liv obarvená kreslicím uhlem na erno, aby s kalhotami barevn ladila. Dodi na bílá bl za postupn

žloutla onošením, stá ím a skvrnami od potu. Navíc látka ídla a ím dál z eteln ji skrz ni byla vid t ramínka podprsenky. Ostatní

holky si z ní d laly legraci, nejd ív za jejími zády, pak p ímo p ed ní. Z nevinného škádlení se stalo zlé posmívání. My kluci jsme se

toho neú astnili; my jsme si brali do parády Bil a (ano, i já jsem p isp l svým dílem – nijak moc, ale p isp l jsem). Myslím ale, že

Dodie to m la horší. Holky nejenže se jí smály; p ímo ji nenávid ly. Dodie zosob ovala všechno, z eho m ly strach.

Po váno ních prázdninách ve druhém ro níku se Dodie vrátila do školy v plné kráse. Ošum lou starou ernou sukni nahradila sv tle

ervená sukn jen t sn pod kolena namísto do p li lýtek. Rozedrané podkolenky vyst ídaly nylonové pun ochy, které vypadaly

pom rn dob e, protože si Dodie kone n oholila tu bujnou houštinu chlup na nohou. Starodávná bl za rovn ž zmizela a objevil se

nadýchaný vln ný svet ík. Dokonce m la trvalou. Dodie se prom nila ve zcela novou dívku a na tvá i jí bylo znát, že si to moc dob e

uv domuje. Nevím, jestli si na to nové oble ení našet ila, dostala ho od rodi k Vánoc m, anebo si ho vyžebrala. Na tom

koneckonc nezáleží, protože šaty samy o sob stejn nic nezm nily. Posmívání bylo ten den ješt horší než kdy p edtím. Její

trapi ky nem ly ani v nejmenším chu pustit ji ze škatulky, do které ji za adily; trestaly ji dokonce i za to, že se sama cht la

osvobodit. Byl jsem s ní na n kolika hodinách, a mohl jsem tedy její zkázu sledovat z první ruky. Vid l jsem, jak jí úsm v vadne, jak

jí jiskra v oku pomalu odumírá, až se vytratila docela. Ke konci dne už z ní byla tatáž Dodie jako p ed váno ními prázdninami –

p ízrak s t stovitými pihatými tvá emi, který se šoural po chodbách se sklopenýma o ima a u ebnicemi p itisknutými na prsa.

Další den p išla znovu v té nové sukni a svetru. A další zas. A další taky. Nosila je až do konce školního roku, p estože to už bylo na

vln ný svetr dost horko a jí se na spáncích a na horním rtu neustále perlily kapi ky potu. Domácí trvalá už se neopakovala a nové

oble ení pomalu získalo sepraný, deprimovaný vzhled, ale škádlení se vrátilo na p edváno ní úrove a posmívání ustalo docela.

Kdosi se pokusil prchnout p es plot a bylo ho t eba srazit zpátky, to vše. Jakmile se poda ilo út k zhatit a všichni v zni byli zase

spo ítaní, mohl se život vrátit do starých kolejí.

Když jsem za al psát Carrie, byly už Sondra i Dodie ob po smrti. Sondra se odst hovala z durhamského p ív su, ze zmu eného

dohledu umírajícího Spasitele, do bytu v Lisbon Falls. Pracovala z ejm n kde poblíž, pravd podobn v n které místní továrn . Byla

epileptická a zem ela p i záchvatu. Žila sama, takže jí nem l kdo pomoct, když padla na zem s hlavou ohnutou ve špatném úhlu.

Dodie se vdala za televizního hlasatele zpráv o po así, který v Nové Angli proslul svým ospalým jihovýchod áckým p ednesem.

Poté, co mu porodila dít – mám pocit, že to bylo jejich druhé – , sešla dol do sklepa a vpálila si do b icha kulku ráže .22. M la

š astnou ruku (nebo možná neš astnou, záleží na tom, z jaké strany se na to díváte), protože zasáhla vrátnicovou žílu a zem ela. Ve

m st se íkalo, že šlo o poporodní depresi, takové nešt stí. Já osobn m l podez ení, že tu spíš sehrála roli st edoškolská

kocovina.

Nikdy jsem nem l rád Carrie, tu ženskou verzi Erica Harrise a Dylana Klebolda, ale díky Sond e a Dodie jsem jí kone n za al

trochu rozum t. Litoval jsem ji a litoval jsem i její spolužáky, protože jsem kdysi byl jedním z nich.

30

Rukopis Carrie putoval do Doubledaye, kde jsem m l známého Wil iama Thompsona. Pak jsem ho vícemén pustil z hlavy a

v noval se pln svému životu, který v té dob sestával z u ení, výchovy d tí, milování manželky, páte ního ve erního opíjení a

psaní povídek.

Ten školní rok jsem m l volno vždycky pátou hodinu, hned po ob d . Oby ejn jsem ji trávil ve sborovn , kde jsem známkoval

písemky a litoval, že se nem žu natáhnout na gau i a dát si dvacet – za átkem odpoledne jsem míval asi tolik energie jako hroznýš,

který práv spolkl celou kozu. Jednou se zni ehonic ozval školní interkom. Col een Sitesová se m z editelny ptala, jestli jsem tam.

Potvrdil jsem, že ano, a ona m požádala, a zajdu k ní. Mám prý telefon. Volá mi žena.

Ze sborovny ve spodním k ídle to byla do editelny pom rn dlouhá cesta i v dob vyu ování, kdy bylo na chodbách tak ka prázdno.

Šel jsem rychle, skoro jsem b žel a srdce mi bilo jako splašené. Tabby musela obout a obléct ob d ti, aby mohla jít k soused m

zavolat, a m napadaly jen dva d vody, pro by to podstupovala. Bu Joe nebo Naomi spadli ze stoli ky a zlomili si nohu, nebo jsem

prodal Carrie.

Tabby, celá udýchaná, ale o ividn v sedmém nebi, mi p e etla telegram. Bili Thompson (který m l pozd ji objevit mississippského

pisálka Johna Grishama) nám ho poslal poté, co se nám snažil dovolat a zjistil, že Kingovi si odhlásili telefon. GRATULUJU, stálo

tam. CARRIE OFICIALNE V EDICNIM PLANU DOUBLEDAYE. STACI ZALOHA 2500$? BUDOUCNOST MAS PRED SEBOU.

ZDRAVI BILL.

Dva a p l tisíce dolar byla pom rn nízká záloha, dokonce i na za átek sedmdesátých let, ale já to nev d l a nem l jsem

literárního agenta, který by mi to ekl. Než m v bec napadlo, že bych n jakého agenta mohl pot ebovat, vyd laly moje knihy dost

p es t i milióny dolar , z nichž zna nou ást spolkl vydavatel. (Standardní smlouva s Doubledayem v t ch dobách byla sice lepší než

otroctví, ale ne o moc). A m j nenápadný st edoškolský hororový román se plazil k vydání mu iv pomalu. P estože ho

nakladatelství p ijalo n kdy koncem b ezna nebo za átkem dubna 1973, kniha se na pultech m la objevit teprve na ja e 1974. Ale to

nebylo nic neobvyklého. Doubleday byl v té dob obrovská továrna na knihy, která chrlila detektivky, románky pro ženy, dobrodružné

scifi a westerny z ran e dvojité D v dávkách p inejmenším po padesáti m sí n , a to vše nádavkem k tu nému seznamu d l

takových šampión t žké váhy, jako byli nap íklad Leon Uris nebo Al en Drury. Já byl jen malá rybka ve velice rušné ece.

Tabby se m zeptala, jestli bych mohl p estat u it. Odpov d l jsem, že ne, rozhodn ne na základ dvouap ltisícové zálohy a velice

mlhavých možností do budoucna. Kdybych žil sám, tak možná (vlastn skoro jisté). Ale s manželkou a dv ma d tmi? Ani omylem.

Vzpomínám si, jak jsme tu noc leželi v posteli, jedli tousty a povídali si skoro až do rána. Tabby cht la v d t, kolik bychom dostali,

kdyby se Doubledayi poda ilo prodat práva na paperbackové vydání Carrie. Krátce p edtím jsem etl, že Mario Puzo dostal

obrovskou zálohu za paperbacková práva na Kmotra – ty i sta tisíc dolar , psali v novinách – , ale nev il jsem, že by se Carrie

takové sum mohla p iblížit, pokud by se v bec jako paperback prodávala.

Tabby se m zeptala – pom rn nesm le na jinak vý e nou manželku – , jestli si já myslím, že ta knížka najde vydavatele jako

paperback. ekl jsem, že šanci má podle m docela slušnou, zhruba tak sedm, možná osm k deseti. Znovu se zeptala, kolik by nám

to tak mohlo vynést. Odpov d l jsem, že podle mého odhadu n co mezi deseti a šedesáti tisíci dolary.

“Šedesát tisíc?” Evidentn ji to šokovalo. “To by za to vážn mohli dát tolik?”

ekl jsem, že ano – že to sice asi není moc pravd podobné, ale možné to je. Zárove jsem jí ale p ipomn l, že mám ve smlouv

uvedeno, že se honorá za paperbacková práva bude d lit fifty-fifty, takže pokud by Bal antine nebo Del skute n zaplatili šedesát

tác , my bychom dostali jen t icet. Na to už Tabby nijak nereagovala – ani nemusela. T icet tisíc dolar bych si vyd lal zhruba tak za

ty i roky u ení, a to i kdyby mi každoro n zvedali plat. Byla to spousta pen z. Možná jen vzdušné zámky, ale tu noc jsem si o nich

mohl nechat zdát.

31

Carrie se pomalu plazila k vydání. Zálohu jsme utratili za nové auto (s manuálním azením, které Tabby nenávid la a proklínala tou

nejkv tnat jší dlaždi skou mluvou) a já podepsal smlouvu na školní rok 1973-74. Pustil jsem se do nového románu, zvláštní

kombinace Peytonova Hrádku a Drákuly, který jsem nazval Druhý p íchod. P est hovali jsme se do p ízemního bytu zpátky do

Bangoru. Byla to sice d sná díra, ale bydleli jsme zas ve m st , m li jsme auto s plným pojišt ním a taky telefon.

Abych pravdu ekl, brzy jsem Carrie nadobro pustil ze z etele. M l jsem plné ruce práce s d tmi, jak s t mi ve škole, tak s t mi

doma, a za al jsem si d lat starosti o mámu. Bylo jí jedenašedesát, ješt chodila do práce do sportovního st ediska v Pinelandu,

humor ji zatím neopoušt l, ale od Davida jsem v d l, že jí asto nebývá moc dob e. Na stolku u postele m la haldu analgetik na

p edpis a David za ínal mít vážné obavy, že se s ní n co d je. “Vždy víš, že vždycky hulila jako fabrika,” íkal mi. Ten m l co

povídat, sám hulil jak fabrika (a já taky, p estože mi Tabby po ád p edhazovala, kolik nás to stojí a kolik je z toho všude popela), ale

v d l jsem, jak to myslí. A p estože jsem to k ní m l dál než David a nevídal jsem se s ní tak asto, p i poslední návšt v jsem si

sám všiml, že zhubla.

“Co s tím nad láme?” prohodil jsem. Za tou otázkou se skrývalo všechno, co jsme o naší mám v d li. Pat ila totiž k lidem, kte í si

“nechávají svoje pro sebe”, jak s oblibou íkala. Následkem této filosofie jsme nap íklad v bec neznali histori své rodiny, jak je to jinde zcela b žné; ani já, ani David jsme nev d li skoro nic o našem otci a jeho rodin a jen hodn málo o minulosti naší mámy, do

níž spadalo neuv itelných (p inejmenším pro m ) osm mrtvých sourozenc a nespln ná touha stát se koncertní pianistkou (tvrdila

nám, že za války hrávala na varhany v n jakém rozhlasovém seriálu na NBC a o ned lích v kostele).

“Nenad láme s tím nic,” odv til Dave, “dokud si sama ne ekne.”

Jednu ned li nedlouho po tom telefonátu se mi znovu ozval Bil Thompson z Doubledaye. Byl jsem doma sám; Tabby vypravila d ti

na návšt vu ke své matce a já pracoval na té nové knize s pracovním názvem Upí i v našem m st .

“Sedíš?” zeptal se m Bili.

“Ne,” odpov d l jsem. Telefon jsme m li pov šený na st n v kuchyni a já práv stál ve dve ích mezi kuchyní a obývákem. “M l bych se posadit?”

“Radši jo. Paperbacková práva na Carrie koupily Signet Books za ty i sta tisíc dolar .”

Když jsem byl malý, ekl jednou d da mám : “Pro tomu Stephenovi na chvíli nezaklapneš pusu, Ruth? Jak ji jednou otev e, je k

nezastavení.” Byla to pravda už tenkrát a platí to celý m j život, ale tehdy na Den matek v kv tnu 1973 jsem ze sebe nedokázal

vypravit jediné slovo. Stál jsem tam ve dve ích, vrhal stejný stín jako oby ejn , ale nemohl jsem mluvit. Bili se se smíchem zeptal,

jestli tam ješt jsem. Odpov

dob e znal.

Ur it jsem se p eslechl. Musel jsem se p eslechnout. Tahle myšlenka mi pomohla znovu nalézt hlas. ” íkal jsi za ty icet tisíc

dolar ?”

” ty i sta tisíc dolar ,” opravil m . “Což podle zákon džungle” – ímž m l na mysli smlouvu, kterou jsem podepsal – , “znamená, že dv st tisíc je tvých. Gratuluju, Steve.”

Po ád jsem stál ve dve ích, díval se p es obývák k naší ložnici a kolíbce, kde spával Joe. Za ten byt na Sanford Street jsme platili

devadesát dolar m sí n a tenhle chlap, se kterým jsem se osobn setkal jen jednou v život , mi tu práv tvrdí, že jsem vyhrál v

loterii. Podlomily se mi nohy. Ne že bych se p ímo skácel na podlahu, ale tak n jak jsem se tam ve dve ích sesunul do sedu.

“Víš to jist ?” zeptal jsem se Bil a.

Potvrdil mi, že ví. Požádal jsem ho, a mi tu sumu ješt jednou zopakuje, velice pomalu a z eteln , a mám jistotu, že jsem se

opravdu nep eslechl. ekl mi, že ta šumaje ty ka a za ní p t nul. “Potom desetinná árka a další dv nuly,” dodal.

Bavili jsme se pak ješt asi p l hodiny, ale už se mi nevybavuje jediné slovo z toho, co jsme si vykládali. Když jsme se rozlou ili,

pokusil jsem se zavolat Tabby k její matce. Moje nejmladší švagrová Marcel a mi sd lila, že Tabby už odešla. Za al jsem v

ponožkách rázovat sem a tam po byt , byl jsem nabitý novinkami a nikde nikdo, kdo by si je mohl poslechnout. Celý jsem se t ásl.

Nakonec jsem se obul a vyrazil do m sta. Jediný obchod na bangorské hlavní t íd , který m l otev eno, byla drogérie LaVerdiere’s.

Najednou m napadlo, že musím Tabby koupit n jaký dárek ke Dni matek, n co hrozn bláznivého a extravagantního. Zkusil jsem

n co najít, ale odhalil jsem jednu neot esitelnou životní pravdu: v LaVerdiere’s se nic opravdu bláznivého a extravagantního koupit

prost nedá. Vzal jsem to nejlepší, co m li. Koupil jsem jí fén.

Když jsem se vrátil dom , byla v kuchyni, vybalovala v ci z d tských tašek a zpívala si s rádiem. Dal jsem jí fén. Prohlížela si ho,

jako by nikdy nic podobného nevid la. “Co s tím?” zeptala se.

Chytil jsem ji za ramena a ekl jí o t ch prodaných právech. Zdálo se, že nechápe. ekl jsem jí to ješt jednou. Tabby se mi zadívala

p es rameno na náš ubohý mali ký t ípokojový byte ek, p esn jako prve já, a rozplakala se.

32

Poprvé jsem se opil v roce 1966. Bylo to v posledním ro níku na výlet do Washingtonu. Jeli jsme autobusem, asi ty icet d tí a t i

u itelé jako dozor (mezi nimi mimochodem sám Fantomas), a první noc jsme strávili v New Yorku, kde se tehdy sm lo pít od

osmnácti. Mn bylo díky mým zán tlivým uším a špatným mandlím už skoro devatenáct. Byl jsem za vodou.

Parti ka nás dobrodružn jších kluk objevila za rohem hotelu obchod s lihovinami. P ejížd l jsem o ima po regálech a v duchu si

zoufal, že jsem dostal na útratu jen tak mizerné kapesné. M li toho tam moc – tolik lahví, tolik zna ek, tolik cen p es deset dolar .

Nakonec jsem to vzdal a zeptal se pána za pultem (téhož plešatého, znud ného chlápka v šedé vest , který – o tom jsem

p esv d en – prodával alkoholovým panic m jejich první flašku už na samotném úsvitu obchodování), co má nejlevn jšího. Beze

slova vytáhl p l itrovou láhev whisky Old Log Cabin a postavil ji na podložku s reklamou na winstonky vedle kasy. Nálepka na láhvi

hlásala 1,95 $. To byla cena dle mého gusta.

Vzpomínám si, jak m potom v noci – nebo asn zrána následujícího dne – Peter Higgins (Fantomas v syn), Butch Michaud, Lenny

Partridge a John Chizmar vedou do výtahu. I když ta vzpomínka p sobí spíš jako scéna z n jaké televizní inscenace než jako

opravdová vzpomínka. Jako bych se nacházel mimo své t lo a sledoval všechno zvenku. A koli v t le p ece jen z stala dost velká

ást mého já na to, abych si uv domoval, že jsem totáln , ale totáln zkárovanej.

Kamera nás provází do patra s hol i ími pokoji. Sleduje, jak m vodí ukazovat sem a tam jako n jaký nadrátovaný muzejní exponát.

A pom rn zábavný exponát, jak se zdá. D v ata jsou v no ních košilích, v županech, ve vlasech mají natá ky, na tvá ích ple ový

krém. Všechny se mi sm jí, ale je to takový dobromyslný smích. Slyším je jen tlumen , jako bych m l uši plné vaty. Snažím se

Carole Lemkeové íct, že se mi hrozn líbí její ú es a že má ty nejkrásn jší modré o i na sv t . Vypadne ze m ale jen n co jako:

“Muhle-huhle modrý vo i uhle-duhle celým sv t .” Carole se sm je a p ikyvuje, jako by mi rozum la každé slovo. Jsem nesmírn

š astný. Všichni p ed sebou nepochybn vidí naprostého pitomce, ale je to š astný pitomec, a tak ho mají rádi. Následujících n kolik

minut se snažím Glori Mooreové vysv tlit, že jsem odhalil tajný život Deana Martina.

N kdy potom ležím v posteli. Postel stojí na míst , ale pokoj kolem ní se za íná to it, po ád rychleji a rychleji. P ipadá mi, že se to í

jako talí mého gramofonu, na n mž jsem si kdysi p ehrával Fatse Domina a te si na n m pouštím Dylana a Dave Clark Five. Pokoj

je talí gramofonu, já jsem st edový kolík a hodn brzo za nu chrlit jednu desku za druhou.

Na chvíli všechno z erná. Když se proberu, kle ím v koupeln našeho dvoul žkového pokoje, který sdílím se svým kamarádem

Louisem Puringtonem. Nemám pon tí, jak jsem se tam dostal, ale ješt št stí, že tam jsem, protože záchodová mísa je plná jasn

žlutých zvratk . Vypadá to jak šodó bez buchti ek, bleskne mi hlavou a to odstartuje novou várku. Vyjde ze m jen žlu ovitá tekutina

s p íchutí whisky, ale hlavu mám na prasknutí. Nem žu chodit. Se zamašt nými vlasy spadanými do ela se doplazím zpátky do

postele. Zítra mi bude líp, pomyslím si a znovu všechno z erná.

Ráno už mám žaludek trochu klidn jší, ale v krku m pálí od zvracení a hlava mi tepe bolestí jako plná pusa zanícených zub . Místo

o í mám zv tšovací skla; odporn ostré ranní sv tlo, které proniká hotelovými okny, prochází o kami a nejspíš mi brzo podpálí

mozek.

V bec nep ipadá v úvahu, že bych se zú astnil programu na ten den – procházka na Times Square, výlet lodí k Soše svobody,

výstup na vrchol Empire State Building. Procházka? Hyk. Lo ? Dvojité hyk. Výtah? Hyk na tvrtou. Proboha, vždy se sotva vle u.

Dám dohromady n jakou chabou výmluvu a z stanu celý den v posteli. Pozd odpoledne už je mi o n co líp. Oble u se, proplížím

se chodbou k výtahu a sjedu do p ízemí. Na jídlo ješt nemám ani pomyšlení, ale nepochybuju o tom, že zázvorovou limonádu,

cigaretu a asopis už zvládnu. A na koho nenarazím ve vestibulu, usazeného v k esílku s novinami v ruce, jako na pana Earla

Higginse alias Fantomase. Snažím se kolem proklouznout, jak nejtišeji to jde, ale není mi to nic platné. Když se vracím z trafiky, sedí

s novinami na klín a dívá se na m . Cítím, jak mi srdce padá do kalhot. Další problémy s editelem na obzoru, dost možná ješt

horší než ty, do nichž m dostal Kvas lidu. Zavolá si m k sob a já zjistím zajímavou v c: pan Higgins je vlastn docela fajn chlap.

Za moje žertovné noviny m sice po ádn zpéroval, ale na tom nejspíš trvala sle na Margitanová. A koneckonc mi tehdy bylo sotva

šestnáct. P i téhle první kocovin už mi táhne na devatenáct, jsem p ijat na státní univerzitu a po návratu z výletu na m eká práce

v prádeln .

“Slyšel jsem, že ti bylo tak zle, že jsi nemohl s ostatními na projíž ku po New Yorku,” osloví m Fantomas. P ejíždí po mn o ima.

P ikývnu na souhlas. Ano, bylo mi zle.

“Tvoje škoda, že o to všechno p ijdeš,” prohlásí Fantomas. “Už je ti líp?”

Ano, je mi líp. Nejspíš n jaká st evní ch ipka, taková ta jednodenní.

“Doufám, že už žádnou další nechytneš,” on na to. “Aspo ne na tomhle výlet .” Ješt chvíli si m prohlíží a o ima se m ptá, jestli si rozumíme.

“Ur it nechytnu,” ujistím ho a myslím to zcela vážn . Už vím, co je to opilost – nejasný pocit bou livého veselí, o n co jasn jší pocit, že v tšina vašeho v domí opustila t lo, vznáší se nad vámi jako kamera v n jakém v deckofantastickém filmu a nakonec nevolnost,

zvracení a bolest hlavy. Ne, tohle už znovu nechytnu, íkám si, ani na tomhle výlet , ani nikdy jindy. Jednou to úpln sta í, jen tak na

vyzkoušení. Jen idiot by to zkoušel podruhé a jen naprostý blázen – masochistický blázen – by alkohol natrvalo za lenil do svého

života.

P íští den jedeme do Washingtonu a cestou ud láme zastávku v kraji amenit . Kousek od místa, kde autobus zastavil, je obchod s

lihovinami. Jdu se tam porozhlédnout. P estože v Pensylváni je pití povoleno až od jednadvaceti, já na ten v k ve svém sváte ním

obleku a starém erném kabátu po d dovi ur it vypadám – vlastn nejspíš vypadám jako erstv propušt ný mladistvý trestanec,

vysoký a hladový a nejspíš n kde špatn sešroubovaný. Prodava mi bez jakékoli žádosti o doklady prodá sedmi ku Four Roses, a

než dorazíme do dalšího hotelu, jsem znovu opilý.

Zhruba o deset let pozd ji sedím s Bil em Thompsonem v jedné irské hospod . Máme spoustu d vod k oslavám, krom jiného

t eba to, že jsem dokon il sv j t etí román, Osvícení. Ten shodou okolností vypráví o alkoholickém spisovateli, který se d ív živil jako

u itel. Je ervenec, v televizi b ží n jaký zápas první basebal ové ligy. Máme v plánu dát si n jakou tradi ní ve e i servírovanou na

párou oh ívaný st l a pak se po ádn zlískat. Za neme velkým panákem na baru a já se za tu do všemožných cedulek, které tu visí.

DEJ SI MANHATTAN NA MANHATTANU, vybízí m jedna. V ÚTERÝ DVA ZA CENU JEDNOHO, hlásá další. PRÁCE JE

PROKLETÍ ALKOHOLICKÉ T ÍDY, tvrdí t etí. A tuhle, p ímo p ede mnou, visí jedna, na níž stojí: SPECIÁL PRO RANNÍ PTÁ ATA!

VYPROŠ OVÁKY ZA BABKU POND LÍ – PÁTEK 8.00-10.00.

Kývnu na barmana. P ijde ke mn . Je plešatý, má na sob šedou vestu, klidn by to mohl být ten týpek, co mi v šestašedesátém

prodal m j první p l itr tvrdého. Možná je to skute n on. Ukážu na cedulku a zeptám se: “Kdo sem chodí ve tvrt na dev t ráno

dávat si vyproš ováka?”

Usm ju se, ale on m j úsm v neop tuje. “Studenti z vysoký,” odpoví. “Zrovna jako vy.”

33

V roce 1971 nebo možná 1972 zem ela mámina sestra Carolyn Weimerová na rakovinu prsu. Máma s tetou Ethelyn (která byla

Carolynino dvoj e) let ly do Minnesoty tet Cal na poh eb. Máma let la poprvé po dvaceti letech. P i zpáte ní cest za ala v letadle

siln krvácet z “ohanbí”, jak tomu ona íkala. P estože byla v té dob dlouho po p echodu, íkala si, že je to nejspíš ješt poslední menstruace. Zav ela se na tit rné toalet drncajícího tryskového letounu spole nosti TWA, zastavila krvácení tampóny (dej si vložku,

dej si vložku, jak by jí nejspíš poradila Sue Snellová a její kamarádky) a vrátila se na své místo. Ne ekla nic Ethelyn ani Davidovi, ani

mn . Nevypravila se do Lisbon Fal s za doktorem Joem Mendesem, k n muž chodila odnepam ti. Místo toho všeho ud lala to, co

d lávala vždycky, když m la n jaké potíže: nechala si svoje pro sebe. N jakou dobu se zdálo, že je všechno v nejlepším po ádku.

Radovala se ze své práce, radovala se ze svých p átel a radovala se ze ty vnou at, dvou z Davidovy rodiny a dvou z mojí. Pak

všechno v nejlepším po ádku být p estalo. V srpnu 1973, p i prohlídce po operaci nebezpe ných k e ových žil, u mámy zjistili

rakovinu d lohy. Myslím, že Nel ie Ruth Pil sburyová-Kingová, která kdysi upustila na podlahu misku s pudinkem a pak v ní za ala

tancovat, zatímco se její dva synové váleli v kout smíchy, nakonec zem ela hanbou.

Ten konec p išel v únoru 1974. Tou dobou už mi za aly chodit n jaké peníze za Carrie, a mohl jsem proto hradit n které léka ské

výlohy – aspo z toho jsem mohl mít dobrý pocit. A když ten konec p išel, byl jsem u ní, p espával jsem v zadním pokoji u Davida a

Lindy. Ve er p edtím jsem se opil, ale našt stí jsem m l jen mírnou kocovinu. Málokdo by si asi p ál, aby mu u smrtelné postele jeho

vlastní mámy kdovíjak t eštila hlava.

Dave m probudil ve tvrt na sedm ráno. Tiše na m volal ze dve í, že máma nás asi opouští. Když jsem p ib hl do ložnice, sed l

vedle ní na posteli a p idržoval jí cigaretu, aby si mohla zakou it. Potahovala z ní a mezi prásky chraplav lapala po dechu. Byla jen

nap l p i v domí, bloumala o ima z Davida na m a zase zpátky. Posadil jsem se vedle Davida, vzal od n j cigaretu a p idržel ji

mám u pusy. Našpulila rty a sev ela v nich filtr. Vedle postele se ve spoust lahvi ek mnohonásobn odrážela obálka autorského

výtisku Carrie. Teta Ethelyn ji mám asi m síc p ed její smrtí celou p e etla nahlas.

Máma bloumala o ima z Davida na m , z Davida na m , z Davida na m . Zhubla z osmdesáti kilo na zhruba p ta ty icet. Ple m la

zažloutlou a tak t sn napjatou na kostech, že vypadala jako jedna t ch mumií, co se na Svátek mrtvých producírují po ulicích

Mexika. St ídali jsme se v držení cigarety, a když doho ela až k filtru, tak jsem ji zamá kl.

“Chlapci moji,” hlesla máma a pono ila se do spánku – nebo možná do bezv domí. Bolela m hlava. Z jedné lahvi ky na jejím

no ním stolku jsem si vzal dva aspiriny. Dave ji držel za jednu ruku, já za druhou. Pod pe inou jako by neleželo t lo naší mámy, ale

t lo vyhladov lého znetvo eného dít te. Oba jsme si zapálili a chvíli jsme si povídali. Nevzpomínám si o em. Noc p edtím pršelo,

pak se ochladilo a ranní ulice namrzly. Slyšeli jsme, jak se ticho mezi jednotlivými chraplavými nádechy stále prodlužuje. Pak se

nádechy p estaly ozývat docela a bylo jen ticho.

34

Mámu jsme pochovali u kongrega ního kostela v Jihozápadním oblouku; kostel v Methodist Corners, kam chodívala, když jsme s

bráchou vyr stali, byl kv li zim zav ený. Pronášel jsem smute ní e . Myslím, že vzhledem k tomu, jak jsem byl opilý, jsem odvedl

pom rn slušnou práci.

35

Alkoholici si staví obranné valy stejn , jako Holan ani staví hráze. Prvních zhruba dvanáct let svého života v manželství jsem si

neustále namlouval, že se prost “ob as rád napiju”. Krom toho jsem zapojil i sv toznámou Hemingwayovu obranu. P estože ji nikdy

nikdo neformuloval jasnými slovy (to by nebylo chlapské), zní Hemingwayova obrana zhruba takhle: jako spisovatel jsem

pochopiteln nesmírn citlivý lov k, ale jsem taky chlap a pravý chlap se svým cit m nikdy nepoddává. To d lají jen bábovky. Proto

piju. Jak jinak bych se dokázal srovnat se všemi t mi existenciálními hr zami a pokra ovat v práci? Krom toho to p ece mám pod

kontrolou, ne? Jako každý pravý chlap. Potom, po átkem osmdesátých let, uvedl mainský zákonodárný sbor v platnost zákon o

vratných lahvích a plechovkách. Moje p l itrové plechovky Mil eru Lite za aly místo do odpadkového koše putovat do um lohmotné

p epravky v garáži. Jednoho tvrte ního ve era jsem se tam vypravil vyhodit pár dalších plechovek, které padly za vlast, a zjistil

jsem, že p epravka, která byla ješt v pond lí ve er prázdná, je te skoro plná. A jelikož u nás doma nikdo krom m Mil er Lite

nepije –

Krucinál, já jsem alkoholik, blesklo mi hlavou a žádná ást mého já se tomu pomyšlení nebránila – byl jsem to koneckonc já, kdo

napsal Osvíceni a v bec si neuv domil (p inejmenším do toho ve era), že píše sám o sob . Na to pomyšlení jsem tedy nereagoval

popíráním nebo nesouhlasem; spíš bych to nazval ustrašeným odhodláním. Budeš si muset dávat pozor, pomyslel jsem si. Protože

jestli to posereš –

Kdybych to posral a p evrátil n kde na n jaké okresce auto na st echu nebo se znemožnil v živ vysílaném televizním rozhovoru,

n kdo by mi nepochybn ekl, že bych m l to svoje pití držet na uzd , a vykládat alkoholikovi, že by m l to svoje pití držet na uzd ,

je zhruba totéž jako vykládat lov ku s nejot esn jším pr jmem na sv t , že by m l na uzd držet svou stolici. Jeden m j kamarád,

který si tím vším prošel, dává k dobru zábavnou historku o svých po áte ních nejistých snahách uchopit zpátky život, který mu

pomalu proklouzával mezi prsty. Došel za svým psychologem a ekl mu, že si jeho žena za íná d lat obavy, že moc pije.

“A kolik toho vypijete?” zeptal se psycholog.

M j kamarád se na n j nev ícn podíval. “No všechno,” odpov d l, jako by to snad m lo být od za átku jasné.

Vím, jak mu bylo. Je to už skoro dvanáct let, co jsem si naposledy lokl alkoholu, a p esto ješt dnes nev ím vlastním o ím, když v

restauraci spat ím lov ka se zpola nedopitou sklenkou vína u ruky. Chce se mi vstát, k doty nému dojít a za vat mu do o í: “Dopijte

to! Pro to sakra nedopijete?” Takové to spole enské popíjení mi p ipadá absurdní – jestli se nechcete opít, pro si prost nedáte

colu?

Ve ery mých posledních p ti alkoholických let kon ily vždycky tím samým rituálem: vylil jsem všechna piva, co zbývala v lednici, do

d ezu. Kdybych to neud lal, lákala by m z postele, abych si dal ješt jedno. A ješt jedno. A ješt .

36

V roce 1985 jsem ke svým problém m s alkoholem p idal ješt závislost na drogách, ale fungoval jsem dál relativn normáln ,

stejn jako ada jiných drogov závislých. Bál jsem se nefungovat; v té dob jsem netušil, jak bych mohl vést sv j život jinak. Drogy,

které jsem bral, jsem schovával, jak nejlíp to šlo, jednak ze strachu – co bych si po al bez svojí dávky? Už jsem dávno zapomn l, jak

bez ní p ežít – , jednak ze studu. Znovu jsem si vytíral zadek škumpou, tentokrát denn , ale nemohl jsem požádat o pomoc. Takhle

se v naší rodin problémy ne ešily. V naší rodin se kou ilo, tancovalo se v pudinku a svoje si lov k nechával pro sebe.

Jenže ta ást mého já, která píše, ta hluboko ukrytá ást mé osobnosti, která už od poloviny sedmdesátých let, kdy jsem napsal

Osvícení, v d la, že jsem alkoholik, ta tohle nedokázala p ijmout. Tahle ást totiž neumí ml et. Za ala volat o pomoc tím jediným

zp sobem, jaký znala, prost ednictvím mých román a prost ednictvím mých monster. Na p elomu let 1985 a 1986 jsem napsal

Misery (už samotný titul pom rn v rn vystihoval stav mé mysli), v níž hlavního hrdinu, spisovatele, v zní a mu í psychotická

zdravotní sestra. Na ja e roku 1986 jsem napsal Tommyknockery, na nichž jsem asto pracoval až do p lnoci, tep jsem m l na sto

t iceti a v nosních dírkách nacpanou vatu, abych zadržel krvácení od kokainu.

Tommyknocke i jsou science fiction napsaná ve stylu ty icátých let, v níž hrdinka-spisovatelka objeví kosmickou lo poh benou pod

zemí. Posádka je dosud na palub , ne mrtvá, jen hibernovaná. Tihle mimozemš ani se dokážou lov ku dostat do hlavy a za nou

tam vyvád t psí kusy. lov k za to získá energi a jakousi p ídavnou inteligenci (spisovatelka Bobbi Andersenova nap íklad

vynalezne telepatický psací stroj a atomový oh íva na vodu). Vým nou se ovšem musí vzdát své duše. Byla to ta nejlepší metafora

pro drogy a alkohol, jakou m j unavený, p estresovaný mozek dokázal vyplodit.

Nedlouho poté se do všeho vložila má žena, která kone n pochopila, že už z toho nechutného strmého tobogánu sám

nevystoupím. Ur it to nebylo snadné – tou dobou už se mi o zdravém rozumu mohlo leda tak zdát – , ale poda ilo se jí to.

Zorganizovala zásahovou jednotku složenou z rodinných p íslušník a našich p átel a p ede všemi p edvedla, jak ve skute nosti

vypadá m j život. Za ala tím, že na koberec vysypala plný odpadkový koš z mého pokoje: plechovky od piva, cigaretové špa ky,

gramové lahvi ky od kokainu a igelitové pytlíky od kokainu, lži ky se zaschlou krví a hlenem, Valium, Xanax, lahvi ky od sirupu proti

kašli Robitussinu a léku proti nachlazení NyQuilu, dokonce i lahvi ky od ústní vody. Zhruba p ed rokem si Tabby povšimla, s jakou

rychlostí mizí v koupeln veliké láhve s Listerinem a zeptala se m , jestli to snad nepiju. Škroben a povýšen jsem odpov d l, že to

tedy rozhodn nepiju. A nepil jsem. Pil jsem rad ji Scope. Byl mnohem lepší, m l takovou matnou mentolovou p íchu .

Cílem tohoto zásahu, který byl pro mou ženu, d ti a p átele nepochybn stejn nep íjemný jako pro m samotného, bylo ukázat, že

jim všem umírám p ed o ima. Tabby mi ekla, že si musím vybrat: bu za nu chodit na lé ení, nebo vypadnu z baráku. ekla mi, že

ona i d ti m mají rádi, a proto se nikdo z nich nechce dívat na to, jak páchám sebevraždu.

Snažil jsem smlouvat, jak už to závisláci d lají. Byl jsem nepochybn okouzlující, jak už závisláci bývají. Nakonec jsem dostal trnáct

dní na rozmyšlenou. Když se dnes ohlédnu nazpátek, p ipadá mi to stejn absurdní jako následující situace. Chlap stojí na st eše

ho ícího domu. P iletí vrtulník, snese se nad chlapa a spustí mu provazový žeb ík. Polez nahoru! k i í záchraná ve dve ích

vrtulníku. Chlap na ho ícím dom odpoví: Dejte mi trnáct dní na rozmyšlenou.

Ale p emýšlel jsem o tom – jak jen jsem v tom otup lém stavu dokázal – a k rozhodnutí m nakonec dovedla Annie Wilkesová,

psychotická zdravotní sestra z Misery. Annie byla kokain, Annie byla chlast a já dosp l k záv ru, že už m nebaví nechat se od ní

komandovat. M l jsem strach, že když s pitím a s drogama p estanu, už nikdy nedokážu psát, ale rozhodl jsem se (p inejmenším do

té míry, do jaké jsem byl ve svém zmateném, stísn ném stavu mysli n jakého rozhodování schopen), že pokud na to p ijde,

vym ním psaní za to, že z stanu ženatý a budu vychovávat svoje d ti.

Nakonec jsem se psaní samoz ejm vzdát nemusel. P edstava, že tv r í práce má n co spole ného s psychedelickými látkami, je

jedním z nejv tších pop-intelektuálních mýt naší doby. Nejv tší zodpov dnost za ni nese patrn tve ice spisovatel dvacátého

století, do níž pat í Hemingway, Fitzgerald, Sherwood Anderson a básník Dylan Thomas. To jsou spisovatelé, kte í z velké ásti

formovali naši p edstavu existenciální anglofonní pustiny, kde jsou lidé od íznuti jeden od druhého a žijí v atmosfé e p iškrcených

cit a zoufalství. Takový pohled na sv t je d v rn známý v tšin alkoholik , kte í na n j oby ejn reagují pobavením. Drogov

závislí spisovatelé jsou prost jen drogov závislí spisovatelé – jinými slovy úpln stejní fe áci jako všichni ostatní. Všechna ta

tvrzení, že drogy a alkohol jsou nezbytn t eba, aby utišily tu vyt íbenou spisovatelskou citlivost, jsou prost jen samoú elné kecy.

Slyšel jsem tytéž výmluvy od alkoholických idi sn žných pluh , že prý pijou proto, aby zahnali démony. Nesejde na tom, jestli jste

James Jones, John Cheever nebo n jaký vandrák, co p espává na Penn Station; pro závisláka je jeho právo na neomezené pití i

drogu za všech okolností svaté. Hemingway ani Fitzgerald nepili proto, že byli kreativní, odtržení od spole nosti nebo moráln

pokleslí. Pili proto, protože to alkoholici prost d lají. Možná že tv r í lidé jsou k alkoholismu a drogové závislosti skute n

náchyln jší než ostatní, ale co z toho? Když zvracíme n kde do škarpy, vypadáme jeden jako druhý.

37

Ke konci svého dobrodružného období jsem pil basu p l itrových pivák za noc a u románu Cujo si tak ka nevzpomínám, že jsem ho

psal. Ne íkám to s pýchou ani se studem, jen s jistým nejasným pocitem ztráty a lítosti. Mám tu knížku rád. Mrzí m , že si

nepamatuju, jak jsem se sepisováním t ch dobrých pasáží bavil. V t ch nejhorších chvílích už jsem necht l pít, ale ani jsem necht l

být st ízlivý. P ipadal jsem si vylou ený ze života. Na za átku zpáte ní cesty jsem se prost snažil v it lidem, kte í mi íkali, že se

všechno zase zlepší, když tomu dám as. A nep estal jsem psát. N které v ci, které ze m vyšly, byly sice takové nejisté a ploché,

ale aspo že tu byly. Poh bil jsem ty nedotažené, bezduché stránky do spodního šuplíku svého stolu a pustil se do dalšího projektu.

Kousek po kousku jsem se do toho znovu dostal a zakrátko m to zase za alo bavit. Ke své rodin jsem se vrátil s vd kem, ke své

práci s úlevou – podobn jako se po dlouhé zim vracíte na letní chatu a ze všeho nejd ív se sp cháte p esv d it, jestli vám nikdo

nic neukradl nebo nerozbil. A všechno je v po ádku tam, kde to má být. Sta í rozpustit led v trubkách, nahodit elektriku a všechno

funguje jako d ív.

38

Na záv r téhle ásti bych vám rád ekl n co o svém stolu. Spoustu let jsem snil o n jakém masivním dubovém gigantovi, který by

vévodil mému pokoji – už žádné d tské psací stole ky v prádeln p ív su, žádné p ecpané kancelá ské stoly v pronajatém byt . V

roce 1981 jsem dostal p esn takový st l, jaký jsem si p ál, a postavil jsem si ho doprost ed prostorné, prosv tlené pracovny (je to

p estav ná nízká stáj za naším domem). Šest let jsem za tím stolem sedával bu to opilý, nebo s úpln vymašt nou hlavou, jako

lodní kapitán na cest do neznáma.

Asi rok nebo dva po tom, co jsem vyst ízliv l, jsem se té monstrozity zbavil a na její místo postavil sedací soupravu, kterou mi ješt s

p kným tureckým kobercem pomohla vybrat má žena. Po átkem devadesátých let, než se naše d ti vydaly svou vlastní cestou,

chodívaly ob as ve er do mé pracovny sledovat basketbal nebo n jaký film a dát si k tomu pizzu. V tšinou tam po sob nechaly

krabici plnou drobk , ale to mi nevadilo. Chodily za mnou, z ejm jim se mnou bylo dob e a mn rozhodn bylo dob e s nimi. Po ídil

jsem si nový st l – je ru n d laný, je nádherný a asi o polovinu menší než ten p edchozí tyrannosaurus. Dal jsem si ho do

západního zadního rohu, pod zkosenou st echu. Tahle zkosená st echa vypadá skoro stejn jako ta, pod kterou jsem spával v

Durhamu, jen tu nemám žádné krysy ve zdech a v p ízemí senilní babi ku, která by na n koho k i ela, a jde nakrmit Dicka. Sedím

pod ní i te , t iapadesátník se špatnýma o ima, kulhavou nohou a bez kocoviny. D lám to, co d lat umím, a d lám to, jak nejlíp

umím. Probral jsem se vším, o em jsem vám práv napsal (i spoustou dalších v cí, o kterých jsem nenapsal), a te vám povím, co

všechno vím o tomhle emesle. Slibuju, že to nebude na dlouho.

Za nu asi takhle: postavte si st l do rohu a pokaždé, kdy se k n mu usadíte, abyste n co napsali, p ipome te si, pro není uprost ed

místnosti. Život není pilí em um ní. Je to p esn naopak.

CO JE TO PSANÍ

Telepatie, samoz ejm . Když si to tak vezmete, je to vlastn docela parado – xkolik let se lidé p ou o to, jestli takový fenomén v bec

existuje, v dci jako J. B. Rhine si zava ili mozek, jak se snažili vytvo it d v ryhodný testovací proces, kterým by ji dokázali izolovat, a p itom je tu celou dobu s námi, leží nám všem na o ích jako Odcizený dopis pana Poea. Na telepati do jisté míry závisejí všechna

um lecká odv tví, ovšem ten nej istší destilát vám podle mého názoru nabídne práv psaní. Možná jsem p edpojatý, ale i kdyby,

navrhuji u psaní z stat, protože práv o n m jsme si sem koneckonc p išli povídat, práv nad ním jsme se p išli zamyslet.

Jmenuji se Stephen King. Je zasn žené dopoledne prosince 1997, já sedím u svého stolu (u toho pod zkosenou st echou) a píšu

první koncept téhle kapitoly. Hlavou se mi honí spousta myšlenek. N co z toho jsou obavy (špatný zrak, váno ní nákupy za dve mi,

manželka vlivem po así skolená virovou infekcí), n co jsou pozitivní v ci (náš mladší syn nás p ekvapil nenadálou návšt vou z

vysoké, budu hrát na koncert s The Wal flowers písni ku “Brand New Cadil ac” od Vince Taylora), ale v tuhle chvíli to všechno

ustupuje do pozadí. Jsem n kde jinde, v suterénním pokoji se spoustou ostrých sv tel a jasných obraz . Tohle místo jsem si pro

sebe za ta léta postavil. Je to moje rozhledna. Vím, že to zní trochu divn , že si to trochu proti e í, protože rozhledna t žko m že být

v suterénu, ale ta moje prost je. Až si budete stav t svou vlastní, dejte si ji klidn do koruny stromu nebo na st echu Sv tového

obchodního centra nebo na okraj Grand Canyonu. To je váš ervený vozík, jak íká v jednom ze svých román Robert McCammon.

Tahle kniha by m la vyjít koncem léta nebo za átkem podzimu roku 2000. Pokud všechno p jde, jak má, tak už se v té ece asu

nacházíte n kde dál po proudu než já… dost možná na své vlastní rozhledn , kam odcházíte p ijímat telepatické zprávy. I když ne

že byste tam být museli; knížky jsou báje n p enosné kouzlo. Oby ejn n jakou poslouchám i v aut (vždycky nezkrácenou verzi;

zkrácené audioknihy podle m stojí za houby) a další s sebou nosím, kamkoli jdu. Nikdy nevíte, kdy se vám bude takový únikový

východ hodit: v kilometrové front p ed dálni ním mýtem, b hem té tvrthodiny, kterou budete muset strávit na nudné univerzitní

chodb ekáním na svého studijního poradce (jelikož tam práv má n jakou prašt nou studentku, která vyhrožuje sebevraždou,

protože ji vyhodili od zkoušky ze Základ kurmfurlogie), aby vám podepsal index, v letištní hale, v samoobslužné prádeln za

deštivého odpoledne, anebo v tom nejhorším p ípad v ekárn p ed ordinací, když má doktor zpožd ní a vy tam p l hodiny

tvrdnete, než vám p ijde zrasovat n jakou citlivou ást t la. V takových situacích považuji knihu za naprosto nezbytnou. Jestli si

budu muset odsed t n jaký as v o istci, než m pošlou tam i onam, po ítám, že tam budu celkem spokojený, pokud tam budou

mít ve ejnou knihovnu (a koli pokud ji tam mají, je nejspíš plná samých román Daniel e Steelové a Slepicích polévek pro duši, ha

ha, sm jeme se tob , Steve).

Takže tu, kde se dá, ale mám své oblíbené míste ko a vy nejspíš taky – místo, kde je hodn sv tla a oby ejn tam vládne p íznivá

atmosféra. Pro m je to modré k eslo v mojí pracovn . Pro vás to m že být pohovka na prosklené terase, houpací k eslo v kuchyni

anebo p ímo postel – tení v posteli m že být ráj, samoz ejm za p edpokladu, že vám na stránky dopadá dost sv tla a že si

nerozlijete kafe nebo ko ak na pe inu.

Takže dejme tomu, že jste na svém oblíbeném p ijímacím míst , stejn jako já jsem na míst , odkud nejlépe vysílám. Náš

myšlenkový p enos musí p ekonat nejen vzdálenost, ale i as – a koli to není žádný velký problém; když dodnes m žeme íst

Dickense, Shakespeara nebo (s pomocí jedné i dvou poznámek pod arou) Hérodota, nem l by být problém p eklenout mezeru

mezi léty 1997 a 2000. A je to tady – funk ní telepatie. Všimn te si, že nemám nic str eného v rukávu a že v bec nehýbu rty. Stejn

tak jimi nejspíš nehýbete ani vy.

A podívejte – tuhle je stolek s erveným ubrusem. Na n m stojí klec velká asi jako malé akvárium. V kleci sedí bílý králík s r žovým

umá kem a r žov lemovanýma o ima. V p edním tlapkách drží kus mrkve, který spokojen ohryzává. Na zádech má modrým

inkoustem z eteln namalovanou íslici 8.

Vidíme všichni totéž? Museli bychom se sejít a porovnat si poznámky, abychom si mohli být naprosto jistí, ale myslím, že vidíme.

Samoz ejm se vyskytnou nevyhnutelné odchylky: n kte í p íjemci uvidí ubrus jasn ervený, n kte í nachový, n kte í v dalších

odstínech. (Pro barvoslepé p íjemce bude mít ervený ubrus tmavošedou barvu jako popel z doutníku.) N í ubrus bude mít

zoubkovaný okraj, n í bude rovný. Dekorativní povahy p idají n jakou tu krajku, no jen si poslužte – m j ubrus je váš ubrus, jen se

na n m vy ád te.

Podobn poskytuje široký prostor k vlastní interpretaci i klec. Za prvé, popsal jsem vám ji hrubým p irovnáním, které m že být k

užitku jedin v p ípad , že se vy i já díváme na sv t a rozm ry v cí stejnýma o ima. U hrubých p irovnání se snadno stane, že

sklouznete k p ílišné ledabylosti, jenže jedinou alternativu p edstavuje punti ká ské lp ní na detailech, které vás p ipraví o veškerou

radost z psaní. Copak mám napsat: “na stolku stojí klec metr patnáct dlouhá, šedesát centimetr široká a t icet p t centimetr

vysoká”? To není próza, to je technický manuál. Uvedený odstavec nám neprozrazuje ani to, z jakého materiálu je klec vyrobená – z

drát ného pletiva? z ocelových ty í? ze skla? – , ale opravdu na tom záleží? Všichni chápeme, že klec je v c, do které je vid t; o víc

se nemusíme starat. Nejzajímav jší ze všeho tu není ani tak sám chroupající králík v kleci, ale to íslo na jeho zádech. Není to šest,

ani ty i, ani devatenáct celých p t. Je to osm. Na to se všichni díváme a všichni to vidíme. Já vám nic ne ekl, vy jste se na nic

neptali. Já ani jednou neotev el pusu a vy taky ne. Nejsme spolu ani ve stejném roce, natožpak pokoji… a p ece spolu jsme. Velice

blízko.

Setkáváme se v mysli.

Já vám poslal stolek s erveným ubrusem, klec, králíka a modrým inkoustem napsanou osmi ku. A vy to te všechno máte,

p edevším tu modrou osmi ku. Poda il se nám telepatický p enos. Žádné smyšlené bláboly; opravdová telepatie. Nechci omílat

donekone na jedno a totéž, ale než pokro íme dál, je t eba, abyste pochopili, že si tu jen nevymýšlím roztomilé h í ky; tohle

všechno má ur itý smysl.

K psaní m žete p istupovat s nervozitou, nadšením, nad jí i dokonce zoufalstvím – s pocitem, že na tu stránku nikdy nedokážete

dokonale p enést, co máte na mysli a na srdci. M žete k n mu p istupovat se za atými p stmi a p imhou enýma o ima, p ipravení

nakopat kdekomu zadek a znamenat si jména. M žete se do n j pustit proto, že si chcete vzít n jakou dívku, nebo proto, že chcete

zm nit sv t. P istupujte k n mu, jak chcete, jenom nikdy ne povrchn . Ješt jednou to zopakuji: k prázdné stránce nikdy nesmíte

p istupovat povrchn .

Nežádám vás, abyste k ní p istupovali s p ehnanou úctou i bez pochybností; nežádám vás, abyste byli politicky korektní nebo

potla ovali sv j smysl pro humor (dej B h, a n jaký máte). Tohle není sout ž v popularit , není to mravnostní olympiáda a není to

kostel. Ale je to psaní, zatracen , žádné umývání auta nebo malování obo í. Pokud ho dokážete brát vážn , m žeme se spolu bavit

dál. Pokud nedokážete nebo nechcete, je na ase, abyste tuhle knížku zav eli a v novali se n emu jinému.

T eba si šli umýt auto.

SK Í KA S NÁ ADÍM

M j d da byl starej tesa ,

stav l domy, krámy, banky,

camelky k tomu poku oval,

když stloukal h ebíkama pla ky.

Srovnal p kn každý dve e,

netrp l moc na zahálku

a hlasoval pro Eisenhowera,

pá Lincoln vyhrál válku.

To je jeden z mých oblíbených text od Johna Prinea, nejspíš proto, že m j d da byl taky tesa . Nevím, jak to bylo s krámy a

bankami, ale dom postavil Guy Pil sbury dost a spoustu let pracoval na tom, aby Atlantik a drsné pob ežní zimy neodplavily statek

Winslowa Homera na Proutov šíji. Kou il ovšem doutníky, ne camelky. Camelky kou il strejda Oren, taky tesa . Když šel d da do

d chodu, práv strejda Oren po n m zd dil jeho sk í ku s ná adím. Nevzpomínám si, jestli byla v garáži i ten den, kdy jsem si pustil

na nohu tu betonovou tvárnici, ale pravd podobn ano, hov la si na svém obvyklém míst tam vedle rohu, kde m l m j bratranec

Donald schované hokejky, brusle a basebal ovou rukavici.

Sk í ka byla opravdu veliká. M la t i patra, horní dv se dala vyndat a všechna obsahovala malé šuplí ky, které do sebe zapadaly

hladce jako matrjošky. Pochopiteln byla ru n d laná. Prkýnka z tmavého d eva udržovaly pohromad malé h ebí ky a proužky

plechu. Víko se zavíralo na veliké spony; v mých d tských o ích vypadaly jako spony na ob í školní brašn . Víko bylo zespoda

vyložené hedvábnou látkou, která v tomhle prost edí sama o sob p sobila dost zvláštn , a ješt podivn jší dojem vyvolával její

vzor, totiž sv tle ervené r že, které se vytrácely ve smogu mastnoty a špíny. Po stranách m la sk í ka velká, mohutná držadla.

V te mi, že podobnou sk í ku byste v žádném Wal -Martu nebo Western Auto nenašli. Když ji strejda Oren dostal, našel na dn

ležet mosaznou rytinu jednoho známého Homerova obrazu – mám pocit, že to byl Spodní proud. O pár let pozd ji si strejda Oren

nechal osv d it její pravost u jednoho znalce v New Yorku a myslím, že ji pak asem prodal za slušné peníze. Jak a pro d da k té

rytin p išel, to je dodnes záhada, zato p vod sk í ky jako takové není záhadný ani trochu – sám šiji vyrobil.

Jednou v lét jsem strejdovi Orenovi pomáhal vym nit roztrženou sí ku v okn zezadu za domem. Mohlo mi tehdy být takových osm,

možná dev t let. Vzpomínám si, jak jsem za ním šel s náhradní sí kou položenou na hlav jako n jaký domorodý nosi ve filmu o

Tarzanovi. Strejda držel sk í ku za držadla a nesl ji zvednutou do úrovn stehen. Jako oby ejn m l na sob khaki kalhoty a isté

bílé tri ko. V prošediv lém ježkovi se mu leskl pot. Na spodním rtu mu visela camelka. (Když jsem o n kolik let pozd ji p išel na

návšt vu s krabi kou chesterfieldek v náprsní kapse, strejda Oren se na n ušklíbl a prohlásil, že jsou to “cigarety pro trestance”.) Kone n jsme se dostali k oknu s roztrženou sí kou a strejda s úlevným vydechnutím položil sk í ku na zem. Když jsme se ji s

Davem pokoušeli v garáži zvednout, každý u jednoho držadla, sotva jsme s ní o kousek hnuli z místa. Samoz ejm jsme tehdy byli

oba ješt malí kluci, ale i tak si myslím, že d dova pln naložená sk í ka mohla vážit n co mezi ty iceti a šedesáti kilo.

Strejda Oren m nechal otev ít ty velké spony. Nejb žn jší ná adí se nacházelo v horním pat e sk í ky. Bylo tam kladivo, pilka,

klešt , pár francouzských klí r zných velikostí a jeden nastavitelný; byla tam vodováha s tím tajemným žlutým okýnkem uprost ed,

vrta ka (jednotlivé vrtáky byly úhledn naskládány v šuplí cích hloub ji) a dva šroubováky. Strejda Oren m požádal o šroubovák.

“Který?” zeptal jsem se.

“To je jedno,” odpov d l.

Roztrženou sí ku držely na míst šrouby s o kem, takže bylo opravdu celkem jedno, jestli použije oby ejný šroubovák, nebo k ížový;

sta ilo jen prostr it šroubovák o kem a pak jím otá et jako klikou na uvol ování matic na kole u auta.

Strejda Oren šrouby vytahal – bylo jich osm a všechny mi je sv il do opatrování – a vyndal starou sí ku. Op el ji o ze a zasadil na

místo novou. Dírky v rámu sí ky se dokonale shodovaly s dírkami v rámu okna. Strejda Oren si pro sebe spokojen zamru el. Pak si

ode m za al jeden po druhém brát šrouby a šroubovat je nejd ív rukou a pak na dotažení šroubovákem, úpln stejn , jako je

uvol oval.

Když byla sí ka bezpe n na míst , podal mi strejda Oren šroubovák a ekl mi, a ho vrátím zpátky do sk í ky a “zacvaknu ji”.

Poslechl jsem ho, ale byl jsem z toho trochu vedle. Zeptal jsem se ho, pro se táhl s d dovou sk í kou kolem celého domu, když

pot eboval jen jeden šroubovák. Ten p ece mohl klidn p inést v kapse u kalhot.

“To jo, jenže Stevie,” ekl mi, sehnul se a popadl držadla, ,jak jsem mohl v d t, co všechno budu t eba muset ud lat, až se sem

dostanu, hm? Je nejlepší mít všechno ná adí p kn po ruce. Protože když ho po ruce nemáš, možná narazíš na n co, co jsi

ne ekal, a to t odradí od práce.”

Chci tím nazna it, že pokud máte psát, jak nejlíp umíte, vyplatí se vám vyrobit si svou vlastní sk í ku na ná adí a pak naposilovat

svaly na to, abyste ji mohli nosit s sebou. Až se potom ocitnete p ed n jakým obtížným úkolem, možná se nenecháte odradit, ale

popadnete to správné ná adí a pustíte se do díla.

D dova sk í ka m la t i patra. Myslím, že ta vaše by m la mít p inejmenším ty i. Klidn jich m že mít i p t nebo šest, ale nad

ur itou hranicí už za ne být p íliš t žká na to, abyste ji mohli nosit s sebou, ímž ztratí svou hlavní p ednost. Taky byste si v ní m li

za ídit všechny ty menší šuplí ky na vruty a matky a šrouby, ale kam si tyhle šuplí ky dáte a co p esn si dáte do nich… inu, to už je

váš ervený vozík, že? Nejspíš zjistíte, že v tšinu ná adí, které budete pot ebovat, už dávno máte, ale radím vám, abyste si každý

kousek ješt jednou po ádn prohlédli, až si ho budete ukládat do sk í ky. Snažte se na všechny nástroje dívat jako na nové,

p ipome te si, k emu slouží, a budou-li n které zrezlé (což možná budou, pokud jste je delší dobu po ádn neprohlíželi), vy ist te

je.

Nejpoužívan jší v ci pat í nahoru. A tou nejpoužívan jší ze všech, takovým denním chlebem psaní, je slovní zásoba. V tomhle

p ípad si m žete s klidným srdcem a bez nejmenšího pocitu viny nebo mén cennosti zabalit, co máte. Jak ekla št tka stydlivému

námo níkovi: “Nejde o tom, kolik toho máš, ale jak s tím umíš zacházet.”

N kte í spisovatelé mají obrovskou slovní zásobu; lidé, kte í skute n v dí, jestli existuje n co jako ipsonitová deskvamace nebo

homoiotermní ptyas, lidé, kte í u po adu Kdo chce být milioná em za posledních t icet let ani jednou nezvolili špatnou odpov

.

Nap íklad:

Mezi inherentní znaky zp sobu uspo ádání této v ci pat ila kožovitost, nepodléhání zkáze a skoro absolutní nezni itelnost, jež

náležely do jakési etapy vývoje bezobratlých v paleogenu, zcela se vymykajících našemu chápání.

– H. P. Lovecraft, V horách šílenství

(p eklad Milan Žá ek)

Líbí se? Tady je další:

V n kterých [miskách] se nenacházel pražádný d kaz o tom, že by v nich bylo cokoli p stováno; v jiných podávaly povadlé hn dé

lodyhy d kaz o jakési nevyzpytatelné devastaci.

– T. Coraghessan Boyle, Rašící nad je

(Budding Prospects)

A ješt do t etice – tenhle je obzvlášt vype ený, bude se vám líbit:

Kdosi strhl té sta en pásku z o í a pak ji i toho kejklí e vyprovodila sprška ran, a když se všichni uložili ke spánku a mírný ohe

hu el v poryvech v tru jako supící zví e, ti ty i si ješt d epli na okraji sv tla z ohništ uprost ed všech t ch podivností, které byly

jejich jediným majetkem, a dívali se, jak rozt epené plameny prchají po v tru, jakoby vtahovány n jakým vírem v té okolní prázdnot ,

n jakou ví ivou smrští v té p iléhavé pustin , p ed níž leží zapov zena posmrtná prom na lov ka a jeho vydávání z po tu.

– Cormac McCarthy, Krvavý poledník

(p eklad Pavel Dominik)

Další spisovatelé vysta í s menší, prostší slovní zásobou. P íklady snad ani není t eba uvád t, p esto však nabídnu n kolik svých

oblíbených:

P išel k ece. A eka tam byla.

– Ernest Hemingway, Velká eka o dvou srdcích

P istihli dít , jak d lá ošklivé v ci pod tribunou.

– Theodore Sturgeon, N kte í z tvé krve

(Some of Your Blood)

Tohle se stalo.

– Douglas Fairbairn, Výst el (Shoot)

N kte í mluv í [majitel ] byli vlídní, protože se jim p í ilo, co museli d lat, a n kte í si po ínali zlostn , protože se jim p í ila vlastní krutost, a n kte í se chovali chladn , protože už dávno p išli na to, že lov k nem že být majitelem a nechovat se chladn .

(Some of the owner men were kind because they hated what they had to do, and some of them were angry because they hated to

be cruel, and some of them were cold because they had long ago found that one could not be an owner unless one were cold.)

– John Steinbeck, Hrozny hn vu

(p eklad Radoslav Nenadal)

Steinbeckova v ta je v originále obzvlášt zajímavá. Má p esn padesát slov. Z t ch padesáti slov je jich dev tat icet

jednoslabi ných. Takže zbývá jedenáct, ale i tohle íslo je trochu ošidné; Steinbeck t ikrát používá because, dvakrát owner a dvakrát

hated. Žádné slovo v celé v t není více než dvouslabi né. Struktura v ty je komplikovaná, ale slovní zásoba tak ka nep esahuje

ítanku pro druhé t ídy. Hrozny hn vu jsou samoz ejm výborný román. Zrovna tak je podle m výborný i Krvavý poledník, i když

obsahuje dlouhé pasáže, kterým tak docela nerozumím. Ale co na tom, že? Texty spousty populárních písni ek, které se mi líbí, taky

nedokážu dešifrovat.

Do slovní zásoby pat í i v ci, jaké nenajdete v žádném slovníku. Jen si p e t te následující úryvek:

“Éééch, coto? Coto ode m chceš?”

“Už de icik!”

“Ehnnh! Ehnnnh! Ehnnnhh!”

“Dudlejte mi knot, Vaše ctihodnosti.”

“Ják, ty si taky vyser voko, krávo!”

– Tom Wolfe, Oh ostroj marnosti

(p eklad Pavel Dominik)

Tenhle poslední úryvek zachycuje foneticky p epsaný slovník ulice. Jen pár spisovatel má Wolfovu schopnost p evést podobné v ci

na papír. (Jedním z t ch, kte í to dokážou, je nap íklad Elmore Leonard.) N které pouli ní výrazivo se nakonec do slovník dostane,

ale teprve poté, co je v b žné mluv bezpe n mrtvé. A myslím si, že žádné Ehnnnh byste ve Websterov výkladovém slovníku

nenašli.

Slovní zásobu si schovejte do vrchního patra své sk í ky a nijak v dom se nesnažte ji rozši ovat. (D láte to automaticky p i tení,

samoz ejm …, ale k tomu se dostaneme pozd ji.) Jedním z nejv tších poklesk , jakých se p i psaní m žete dopustit, je

p izdobování slovní zásoby, hledání komplikovaných cizích slov, protože se trochu stydíte za ta svoje oby ejná. Je to totéž jako

oblékat psa do ve erních šat . Psovi je z toho trapn a osob , která se téhle rádoby roztomilosti dopouští, by m lo být ješt trapn ji.

Hned te si v duchu svatosvat slibte, že nikdy nepoužijete “implementovat”, když máte na mysli “zavést”, a nikdy ne eknete John zastavil a šel vylou it z t la exkrementy, když máte na mysli John zastavil a šel se vysrat. Pokud máte pocit, že “vysrat” by vaše tená e mohlo urazit nebo pobou it, klidn ekn te John zastavil a odsko il si na velkou (nebo t eba John zastavil a odsko il si

“zatla it”). Nechci, abyste mluvili sprost , jen abyste mluvili jasn a na rovinu. Pamatujte si, že základní pravidlo slovní zásoby zní: Použij to, co t napadne jako první, pokud to zní trefn a zajímav . Když budete váhat a p emítat, nakonec vás napadne jiné slovo –

samosebou, vždycky existuje n jaké jiné slovo – , ale pravd podobn nebude tak dobré jako to první nebo nebude tak p esn

vystihovat, co máte doopravdy na mysli.

A vystihnout, co máte na mysli, to není žádná mali kost. Pokud o tom pochybujete, vzpome te si, kolikrát jste n koho slyšeli íct

“prost to nedokážu popsat” nebo “ne, takhle jsem to nemyslel”. Vzpome te si, kolikrát jste to ekli vy sami, oby ejn tónem mírné i zoufalejší bezmoci. Slovo je jen zástupcem myšlenky; psaní ani p i té nejlepší v li tak ka nikdy nedokáže sd lit plný význam. Pro

byste tedy proboha všechno ješt zatem ovali tím, že si vyberete slovo, které je jen vzdáleným bratrancem toho, jež jste cht li

doopravdy použít?

P ipadá mi, že p íhodnost výraz není dobré zanedbávat; jak jednou poznamenal George Carlin, v jisté spole nosti je zcela v

po ádku n koho píchnout, ale naprosto nep ípustné n koho píchat.

2

Ve vrchním pat e vaší sk í ky s ná adím by se m la nacházet i gramatika a necho te na m s tím svým podrážd ným mru ením

nebo výk iky, že gramatice nerozumíte, že jste gramatice nikdy nerozum li, že jste na st ední z jazyka ve druháku propadli, že psaní

je zábava, ale gramatika p íšerný opruz.

Klid. Vychladn te. Nestrávíme u tohoto tématu moc asu, protože to není t eba. lov k prost gramatické zákonitosti své mate štiny

bu vst ebá z mluvy a z etby, nebo je nevst ebá. Na st ední vás v podstat nau í (nebo se aspo snaží vás nau it) jen o málo víc

než jak jednotlivé gramatické jevy pojmenovat.

A tady nejsme na st ední. Takže te , když už nemáte strach, že (a) je vaše sukn p íliš krátká nebo p íliš dlouhá a ostatní se vám

budou smát, (b) se neprobojujete do školního plaveckého družstva, (c) budete ješt u maturity (a možná až do smrti) uhrovatý

panic/uhrovatá panna, (d) fyziká nechá z pololetní písemky rupnout celou t ídu a (e) vás ve skute nosti nikdo nemá rád A ANI

NIKDY NEM L… když jsou te všechny tyhle bezp edm tné nesmysly za vámi, m žete jistým akademickým záležitostem v novat

tolik soust ed ní, kolik jste si ho b hem docházky do toho st edoškolského ústavu nikdy nemohli dovolit. A až s tím za nete,

zjistíte, že v tšinu z toho beztak dávno znáte – jak už jsem ekl, jde tu p edevším o o išt ní rzi z vrták a p iost ení zub na vaší pile.

Navíc… ale k ertu s tím. Když si dokážete zapamatovat všechny módní dopl ky, které se hodí k vašim nejlepším šat m, p esný

obsah své kabelky, základní sestavu newyorských Yankees nebo houstonských Oilers, nebo kdo vydal “Hang On Sloopy” od The

McCoys, pak si jist dokážete zapamatovat i rozdíl mezi gerundiem (podstatným jménem slovesným) a participiem (p í estím).

Dlouho a poctiv jsem p emýšlel o tom, jestli do téhle knížky mám, nebo nemám zahrnout podrobnou kapitolu o gramatice. Do jisté

míry bych to velice rád ud lal; u il jsem ji úsp šn na st ední škole (kde se skrývala pod názvem Obchodní angli tina) a bavila m i

jako studenta. Americká gramatika není zdaleka tak upjatá jako gramatika britská (britský reklamní agent s náležitým vzd láním

dokáže napsat inzertní lánek na žebrované kondomy tak, že bude znít jako samotná Magna Charta), ale má svoje vlastní

ušmudlané kouzlo.

Nakonec jsem se rozhodl, že to neud lám, nejspíš ze stejného d vodu, z jakého se Wil iam Strunk rozhodl ned lat gramatický

souhrn, když psal první vydání svých Základ stylistiky: pokud gramatiku neznáte sami, pak už je pozd . A ti, kdo do gramatiky

skute n nejsou schopni proniknout – jako já nejsem schopný zvládnout ur ité kytarové riffy a postupy – , t m tahle kniha stejn

nebude k nijak velkému užitku. V tomhle smyslu by to bylo nošení d íví do lesa. P esto mi dovolte, abych zašel ješt o kousek dál –

mohu?

Slova užívaná v mluvené nebo psané e i se d lí na dev t druh (deset, pokud po ítáte i citoslovce jako Ach! a Hergot! a

Kurvadrát!). Sd lení sestavené z t chto slovních druh se musí ídit jistými dohodnutými gramatickými pravidly. Jakmile by tato

pravidla p estala platit, vedlo by to k zmatk m a nedorozum ní. Špatná gramatika plodí špatné v ty. M j oblíbený p íklad ze Strunka

a Whitea je tenhle: “Jako matka p ti d tí, s dalším na cest , je moje žehlící prkno po ád rozložené.”

Podstatná jména a slovesa jsou dv nepostradatelné složky psaného textu. Bez jedné z nich se žádný shluk slov nedá ozna it za

v tu, nebo v ta je, podle definice, skupina slov obsahující podm t (podstatné jméno) a p ísudek (sloveso); tyto et zce slov za ínají

velkým písmenem, kon í te kou a tvo í ucelenou myšlenku, která se zrodí v hlav spisovatele a pak p esko í do hlavy tená e.

Musíte vždy a bezvýhradn psát celými v tami? Na to zapome te. I kdyby vaše dílo sestávalo jen ze samým útržk a neukotvených

vedlejších v t, rozhodn vás nep ijde zatknout žádná gramatická policie. Dokonce i Wil iam Strunk, ten Mussolini rétoriky,

upozor uje na úžasnou pružnost jazyka. “Je dávno známou skute ností,” píše, “že ti nejlepší auto i ob as porušují pravidla rétoriky.”

Pokra uje však dál a p idává myšlenku, kterou byste rozhodn nem li brát na lehkou váhu: “Pokud si [autor] není jist, že píše

správn , pak by se rad ji m l pravidel držet.”

Podmínka tu stanoví Pokud si autor není jist, že píše správn . Pokud nemáte základní pov domí o tom, jak se jednotlivé ásti e i

skládají do srozumitelných v t, jak si m žete být jisti, že píšete správn ? A když už jsme u toho, jak v takovém p ípad poznáte, že

píšete špatn ? Odpov

samoz ejm zní, že to nepoznáte, že to poznat nem žete. Kdo ovšem pov domí o základech gramatiky

má, ten v jejím jádru nachází uklid ující jednoduchost, nebo v jádru gramatiky jsou t eba jen podstatná jména, tedy slova, která

pojmenovávají, a slovesa, slova, která jednají.

Vezm te libovolné podstatné jméno, dejte ho dohromady s libovolným slovesem a máte v tu. Nikdy se nespletete. Skály vybuchují.

Jana vysílá. Hory plují. To všechno jsou dokonalé v ty. V tšina takových myšlenek nedává moc velký smysl, ale i ty ješt podivn jší

(Švestky zbožš ují!) v sob mají jistou p íjemnou poeti nost. Jednoduchost základní skladební dvojice “podstatné jméno-sloveso” je užite ná – p inejmenším vašemu psaní skýtá ur itou záchrannou sí . Strunk a White sice varují p ed p ílišným hromad ním

jednoduchých v t za sebou, na druhou stranu jsou však jednoduché v ty cestou, po níž se m žete dát, kdykoli dostanete strach, že

se ztrácíte v houštinách rétoriky – mezi všemi t mi vedlejšími v tami podm tnými a p edm tnými, t mi volnými a t snými p ívlastky a

p ístavky, t mi sou adnými a pod adnými souv tími. Jakmile vám pohled na takový nezmapovaný terén (nezmapovaný

p inejmenším vámi) za ne nahán t hr zu, sta í, abyste si p ipomn li, že skály vybuchují, Jana vysílá, hory plují a švestky zbožš ují.

Gramatika není jen nudný opruz; je to h l, o kterou se m žete op ít, abyste dostali své myšlenky na nohy a do pohybu. Krom toho, u

Hemingwaye p ece ty jednoduché v ty zabraly, ne? I když byl zrovna ožraly jak doga, po ád to byl génius.

Pokud si chcete gramatiku oživit, zajd te do nejbližšího antikvariátu a poohlédn te se tam po Warrinerov anglické gramatice a

stylistice – téže knize, kterou v tšina z nás v prvním a druhém ro níku st ední školy nosila dom a sv domit balila do hn dého

papíru. Myslím, že s úlevou a pot šením zjistíte, že tak ka všechno, co pot ebujete v d t, je shrnuto na p ední a zadní záložce.

3

Wil iam Strunk si i navzdory stru nosti své stylistické p íru ky našel místo na to, aby pohovo il o gramatických a stylistických jevech,

které jsou jemu osobn proti srsti. Nesnášel nap íklad spojení “ú ední orgán” a trval na tom, že prostý “ú ad” je nejen srozumiteln jší, ale navíc bez nechutných asociací, jež vzbuzuje první termín. Slovo “individualizovat” pokládal za zbyte n

honosné. (Navrhoval, aby se používalo prosté “Po i te si dopisní papír s vlastní hlavi kou” místo “Individualizujte si své dopisní papíry.”) Nesnášel takové fráze jako ,je faktem, že” nebo “o tom to je”.

I mn jsou ur ité v ci proti srsti – myslím si, že každý, kdo používá spojení “To je hustý”, by si m l jít stoupnout do kouta na hanbu a že lidé, kte í íkají ješt odporn jší v ci jako “filosofie masného pr myslu” a “pojedeme do centrumu”, by m li jít do postele bez ve e e (p ípadn bez papíru na psaní, když už jsme u toho). Další dva nešvary, které mi lezou na nervy, souvisejí práv s touto

nejzákladn jší úrovní psaní, takže bych je ze sebe rád dostal d ív, než budeme pokra ovat.

Slovesa d líme podle rodu na slovesa rodu inného a rodu trpného. U slovesa rodu inného podm t v ty n co d lá. U slovesa rodu

trpného se s podm tem v ty n co d lá. Podm t prost nechává, aby se s ním n co d lo. Pamatujte si, že trpnému rodu byste se

m li pokud možno vyhýbat. A nejsem jediný, kdo to íká; tutéž radu najdete i v Základech stylistiky.

Pánové Strunk a White se rad ji nepoušt jí do spekulací, pro slovesa v trpném rod lákají tolik spisovatel – já se do nich pustím

rád; myslím si, že nesm lí spisovatelé je mají v oblib ze stejného d vodu, z jakého mají nesm lí milenci v oblib pasivní partnery.

Trpný rod je bezpe ný. Není t eba zápolit s žádnou obtížnou inností; podm t prost zav e o i a myslí na Angli , abych parafrázoval

královnu Viktori . Navíc mají nejistí spisovatelé nejspíš pocit, že trpný rod dodá jejich dílu autoritu, snad dokonce zdání vznešenosti.

Pokud vám instruktážní p íru ky a právnické spisy p ipadají vznešené, pak na tom asi i n co bude.

Takový nesm lý brach napíše Jednání bude zahájeno v sedm hodin, protože mu cosi íká: “Napiš to takhle, a lidi uv í, že to

opravdu víš.” Zaže te tyhle zrádné myšlenky! Nebu te srabi! Vypn te ramena, zvedn te bradu a nechejte to jednání, a jedná

samo! Napište Jednání za ne v sedm. No, a je to! Necítíte se hned o n co líp?

Ne íkám, že trpný rod nemá svoje uplatn ní. Dejme tomu, nap íklad, že n kdo um e v kuchyni, ale skon í n kde jinde. T lo bylo

vyneseno z kuchyn a uloženo na pohovku v obývacím pokoji, ano, dá se to tak napsat, i když z výraz “bylo vyneseno” a “bylo uloženo” se mi po ád ježí chlupy po celém t le. P ijímám je, ale nijak nevítám. Spíš bych uvítal Freddy a Myra vynesli t lo z kuchyn

a uložili ho na pohovku v obývacím pokoji. Pro by v bec to t lo m lo být podm tem v ty? Je snad mrtvé, ne? Tak prosím vás!

Dv stránky trpného rodu – ili tém každá obchodní smlouva, jaká kdy byla sepsána, ani nemluv o stozích špatné prózy – m

spolehliv dokážou p ivést do varu. Je to tak ubohé, tak rozvlá né a navíc asto tak neup ímné. Co t eba tohle: M j první polibek se

Shaynou bude mnou vždycky pamatován jako za átek našeho vztahu. Hr za d s, že? Tahle myšlenka se p ece dá vyjád it mnohem

jednodušeji – p íjemn ji a zárove naléhav ji – nap íklad takhle: Náš vztah se Shaynou za al jediným polibkem. Nikdy na n j

nezapomenu. Je to mnohem lepší než v tom p íšerném trpném rod , ne?

Navíc si povšimn te, o snáze takovou myšlenku pochopíte, když je rozd lená na dv myšlenky. tená ovi tím mnohé usnadníte a

tená musí vždycky stát v pop edí vašeho zájmu; bez laskavého tená e jste jen zapomenutý hlas, který kváká do prázdna. A d lat

n komu tená e není žádná procházka r žovým sadem. “[Wil Strunk] m l pocit, že tená musí po v tšinu asu p ekonávat vážné

potíže,” píše E. B. White v p edmluv k Základ m stylistiky, ,jako lov k, který se brodí bažinou, a je proto povinností každého, kdo

chce psát v anglickém jazyce, tuto bažinu co nejrychleji vysušit a dostat toho nebožáka na suchou zem, nebo mu p inejmenším hodit

lano.” A všimn te si: Spisovatel háže lano, nikoli Lano je házeno spisovatelem. Takže prosím.

A druhá rada, kterou vám chci dát, než postoupíme do dalšího patra sk í ky s ná adím, je tato: P íslovce není váš p ítel.

P íslovce, jak si jist vzpomínáte ze své vlastní verze Obchodní angli tiny, jsou slova, která upravují slovesa, p ídavná jména nebo

jiná p íslovce. Stejn jako trpný rod vznikla p íslovce z ejm hlavn kv li nesm lým spisovatel m. Použitím trpného rodu spisovatel

oby ejn dává najevo strach, že ho ostatní nebudou brát vážn ; je to hlásek malého kluka, který nosí knír nakreslený krémem na

boty, nebo malé hol i ky, která klape v máminých vysokých podpatcích. P íslovcem nám spisovatel oby ejn íká, že si není jistý,

jestli se vyjad uje dostate n jasn , jestli se mu da í p enést k nám obraz nebo myšlenku tak, jak cht l.

Vezm te si v tu Zav el pevn dve e. Není zas až tak hrozná (aspo je v ní sloveso v inném rodu), ale zamyslete se nad tím, jestli

tam opravdu musí být to pevn . Jist , m žete tvrdit, že vyjad uje jakýsi mezistupe mezi Zav el dve e a Zabouchl dve e, a já se s

vámi nebudu ani trochu p ít… ale co kontext? Co všechna ta objas ující (ne kuli citov pohnutá) próza, která p edcházela tomu, než

zav el pevn dve e? Nem la by nám ta nazna it, jak ty dve e zav el? A pokud nám to p edešlá próza skute n nazna uje, není tu

pevn vlastn navíc? Není tu nadbyte né?

N kte í z vás m te jist obvi ují, že jsem únavný a mám análn retentivní povahu. To popírám. V ím, že cesta do pekel je

dlážd ná p íslovci, a klidn to p jdu vyk i et do celého sv ta. Abych to popsal jinak, p íslovce jsou jako pampelišky. Když máte na

trávníku jednu, vypadá hezky a zajímav . Pokud ji ale nevyrýpnete, najdete jich tam druhý den p t… další den padesát… a pak, moji

drazí, budete mít trávník naprosto, kompletn a rozma ile posetý pampeliškami. To už v nich sami rozpoznáte plevel, jenže – jemine!

– bude p íliš pozd .

Dokážu však p íslovce brát sportovn . Vážn , dokážu. S jednou výjimkou: ve spojení s uvozovacím slovesem. Trvám na tom, abyste

ve spojení s uvozovacím slovesem používali p íslovce jen v t ch nejmimo ádn jších a nejkrajn jších p ípadech… a ani tehdy ne,

pokud se tomu budete moci n jak vyhnout. Jen abychom m li jistotu, že všichni v dí, o em je tu e , prohlédn te si tyto t i v ty:

“Polož to!” vyk ikla.

“Vra mi ji,” škemral, “je moje.”

“Nebu te takový hlupák, Jekyl e,” ekl Utterson.

V t chto v tách jsou vyk ikla, škemral a ekl uvozovací slovesa. Te si prohlédn te tyto pochybné úpravy:

“Polož to!” vyk ikla výhružn .

“Vra mi ji,” škemral ponížen , “je moje.”

“Nebu te takový hlupák, Jekyl e,” ekl Utterson pohrdav .

Druhá trojice v t je mnohem slabší než trojice první a v tšina tená okamžit pozná pro . “Nebu te takový hlupák, Jekyle,” ekl

Utterson pohrdav je z nich ješt nejlepší; je to jen oby ejné klišé, zatímco ty druhé dv jsou vyložen sm šné. Podobným spojením

p íslovce s uvozovacím slovesem se n kdy íká “swiftoviny”, po Tomu Swiftovi, odvážném vynálezci ze série klukovských

dobrodružných román od Victora Appletona II. Appleton si liboval v podobných v tách jako “Tak se ukaž!” zvolal Tom neohrožen

nebo “S rovnicemi mi pomohl táta,” p iznal Tom skromn . Když jsem byl mladý, hrávali jsme na ve írcích hru založenou na

vymýšlení vtipných (nebo aspo úsm vných) swiftovin. Vybavuje se mi nap íklad “Kde mám berle?” pobíhal zmaten ; anebo “To

kafe dnes chutná n jak divn , Maryšo,” prohlásil otráven . Až se budete rozhodovat, jestli ke svému uvozovacímu slovesu zasadíte

n jakou zhoubnou pampelišku, zkuste se sami sebe zeptat, jestli opravdu chcete psát prózu, z níž se za as možná stane zábavná

hra na ve írky.

Další v c, která n které spisovatele svádí k zapojování p íslovcí, je nadužívání uvozovacího slovesa ” íct”. P estože by sloveso m lo být ve v t hlavním nositelem informace, samotné ekl nám v podstat žádnou novou informaci nep ináší, a tak mají spisovatelé

ob as nutkání dopumpovat k n mu trochu steroid . Výsledek potom vypadá n jak takhle:

“Položte tu pistoli, Uttersone!” ekl Jekyl mraziv .

“Nep estávej m líbat!” ekla Shayna rozvášn n .

“Ty zatracenej rejpale!” ekl Bili dopálen .

Prosím, tohle ne.

Pro se neoprostit od prázdného ekl, pro nep enést význam z p íslovce na sloveso, jak to má být? Vždy je z eho vybírat:

“Položte tu pistoli, Uttersone!” zavr el Jekyl .

“Nep estávej m líbat!” vydechla Shayna.

“Ty zatracenej rejpale!” obo il se na n j Bili.

A jak je to se mnou? tená má pochopiteln právo se ptát, jestli o svých pravidlech jen mluvím, nebo se jimi také sám ídím. A je

mou povinností poctiv mu odpov d t. Ne. Ne ídím. Sta í si prolistovat pár stránek mých starších román a zjistíte, že jsem jen

jeden z mnoha prostých h íšník . Docela se mi da í vyhýbat se trpnému rodu, ale za ta léta už jsem rozesel slušnou ádku p íslovcí,

v etn n kterých (a za to se stydím) ve spojení s uvozovacím slovesem. Když se podobné v ci dopustím, je to oby ejn ze stejného

d vodu, z jakého se jí dopouští v tšina spisovatel : protože se obávám, že když si neporozumím já sám, neporozumí mi ani tená .

Jsem p esv d ený, že u ko en v tšiny špatné prózy je strach. Pokud píšete pro svoje vlastní pot šení, je ten strach možná mírn jší

– nejste tak nesm lí, jak jsem napsal výš. Pokud však pracujete pod tlakem n jakého termínu – odevzdání školní práce, novinového

lánku, hrubé verze rukopisu – , m že tenhle strach zesílit. Slon Dumbo mohl létat díky kouzelnému pírku; vy dost možná pocítíte

nutkání sáhnout po slovesu v trpném rodu nebo po n kterém z t ch hrozných p íslovcí. Ale než to ud láte, vzpome te si, že Dumbo

to pírko ve skute nosti nepot eboval; tu kouzelnou moc m l v sob .

Pravd podobn víte, o em píšete, a dokážete svou prózu bezpe n nabít inným rodem. A patrn sv j p íb h vyprávíte dost dob e

na to, aby tená i bez p íslovcí poznal, jak která vaše postava n co ekla – rychle, nebo pomalu, vesele, nebo smutn . Váš tená

se možná bude brodit bažinou, a pokud ano, pak mu rozhodn ho te lano… ale není t eba omrá it ho t icetimetrovým ocelovým

kabelem.

Dobré psaní jde asto ruku v ruce s tím, jestli se dokážete vzdát strachu a p etvá ky. P etvá ka sama o sob , po ínajíc pot ebou

ozna ovat jeden druh psaní za “dobrý” a jiný druh za “špatný”, je dost nep kné chování. Dobré psaní navíc znamená správn se rozhodovat v okamžicích, kdy si vybíráte ná adí, s nímž hodláte pracovat.

Žádný spisovatel není v t chhle v cech bez h íchu. P estože Wil iam Strunk dostal E. B. Whitea do svých spár už v dob , kdy byl

White pouhý naivní student na Cornel u (dejte mi je, dokud jsou mladí, a jsou moji navždycky, he he he), a p estože White nejen

chápal, ale sám zastával Strunkový p edsudky v i nedbalému psaní a nedbalému myšlení, které je jeho p í inou, p iznává:

“Myslím, že v zápalu školních kompozic jsem aspo tisíckrát napsal je faktem, že a možná p tsetkrát jsem si to po sob v

následném vyst ízliv ní opravil. Rmoutí m , že jsem ješt tak pozd v sezón dokázal odpálit jen polovinu nadhoz , že jsem p i

každém druhém pokusu selhal…” P esto E. B. White psal dál i mnoho let poté, co v roce 1957 dod lal Strunkoví korektury jeho

“kníže ky”. I já budu psát dál navzdory tak trapným poklesk m jako “To nem žeš myslet vážn ,” ekl Bili nev ícn . A o ekávám, že vy ud láte totéž. Žádám po vás jen to, abyste ze sebe vydali to nejlepší, a pamatovali si, že psát p íslovce je lidské, nepsat ekl nebo

ekla je božské.

4

Zvedn te vrchní patro své sk í ky – slovní zásobu a veškerou gramatiku. V pat e pod nimi se nacházejí ty stylistické prvky, jichž

jsem se už letmo dotkl. Strunk a White nabízejí to nejlepší ná adí (a pravidla), jaké byste si mohli p át, a popisují ho prost a jasn .

(Nabízejí ho s p íjemn neot elou p ísností, a už se jedná o pravidlo vyvarovat se zbyte ných p ídavných jmen slovesných –

vždycky je lepší napsat Vid l jsem Tomáše, jak jede na kole ze školy než Vid l jsem Tomáše jedoucího na kole ze školy – , nebo o

pravidlo, že nejd ležit jší informace má stát ve v t na konci – je p ece jen rozdíl, jestli napíšete Kladivem pak zabil Franka, nebo

Franka pak zabil kladivem.)

Než opustíme základní prvky formy a stylu, m li bychom se na chvíli zamyslet nad odstavcem, tedy o stupe vyšší textovou

jednotkou, než je v ta. K tomu si z poli ky vytáhn te n jaký, pokud možno ješt nep e tený román (to, o em te chci mluvit, se

samoz ejm vztahuje na v tšinu prózy, ale protože sám píšu beletri , oby ejn ve spojitosti s psaním myslím v prvé ad na ni).

Otev ete knížku n kde uprost ed a prohlédn te si libovolné dv stránky. Všimn te si len ní – ádk písma, okraj a zejména bílých

proužk tam, kde kon í nebo za ínají odstavce.

I bez tení dokážete íct, jestli kniha, kterou držíte v ruce, bude snadná, nebo náro ná, že? Snadné knihy obsahují spoustu krátkých

odstavc – v etn dialog , kdy takový odstavec m že tvo it jen jedno nebo dv slova – a spoustu prázdného místa. Jsou d rav jší

než ementál. Zato náro né knihy, plné nápad , lí ení i popis , p sobí na pohled mnohem solidn ji. Semknut ji. Odstavce jsou

skoro stejn d ležité svým vzhledem jako svým obsahem; nazna ují autorský zám r.

Ve výkladové próze by odstavce m ly být úhledn a p ehledn uspo ádané. Ideální odstavec výkladové prózy obsahuje na prvním

míst n jaké výchozí tvrzení, které následn vysv tluje nebo rozvíjí. Nabízím vám dva odstavce ze stále populárního “fejetonu”,

které dob e ilustrují tuto jednoduchou, ale ú innou formu psaní.

Když mi bylo deset, bál jsem se své sestry Megan. Nebyla schopná p ijít do mého pokoje a nerozbít mi u toho n jakou hra ku,

oby ejn tu úpln nejoblíben jší. Prostým pohledem jako by dokázala ni it lepicí pásku; každý plakát, na který se podívala, spadl po

pár vte inách ze zdi. Ze sk ín se mi ztrácelo milované oble ení. Nebrala mi je (aspo si to nemyslím), jen je prost um la nechat

zmizet. Oby ejn jsem své drahocenné tri ko nebo oblíbené tenisky našel po pár m sících hluboko pod postelí, opušt né a

zapomenuté mezi chomá i prachu. Kdykoli byla Megan v mém pokoji, za alo praskat v reprácích, rolety na oknech samovoln

vyst elovaly vzh ru a v tšinou mi zhasla lampi ka na stole.

Taky um la být schváln krutá. P i jedné p íležitosti mi nalila do kuku i ných lupínk pomeran ový džus. Jindy mi vyma kala zubní

pastu do ponožek, zatímco jsem se sprchoval. A p estože se k tomu nikdy nep iznala, jsem si jistý, že kdykoli jsem si v ned li b hem

polo asu ve fotbale schrupnul na gau i, dávala mi do vlas holuby z nosu.

Fejetony jsou, ve v tšin p ípad , nesmyslné a naprosto zbyte né v ci; pokud nedostanete práci jako sloupka v n jakém místním

plátku, pak v tom dnešním sv t , kde žijeme na cest mezi pumpou a obcho ákem, nemáte šanci psaní podobných ptákovin nijak

využít. U itelé je zadávají, když je nenapadne žádný jiný zp sob, jak zb hdarma promrhat váš as. Nejproslulejším nám tem

takových úvah pochopiteln je “Jak jsem strávil letní prázdniny”. Rok jsem vyu oval psaní na Mainské univerzit v Oronu a m l jsem jednu t ídu plnou samých sportovc a roztleskáva ek. Ti m li úvahy rádi, vítali je jako staré známé ze st ední školy, jimiž

koneckonc skute n byly. Celý semestr jsem bojoval s nutkáním zadat jim dvoj stránkovou vážnou práci na téma “Kdyby Ježíš byl

m j spoluhrá “. Zadržela m z ejm jen d sivá jistota, že v tšina z nich by takový úkol p ijala s nadšením. N kte í by si v zápalu

psaní nejspíš i poplakali.

Ovšem i v takových úvahách je pom rn dob e vid t, jak silná m že základní odstavcová struktura textu být. Uspo ádání ve stylu

“výchozí tvrzení následované vysv tlením nebo rozvitím” vyžaduje, aby si autor nejprve srovnal myšlenky, a zárove p edstavuje

pom rn dobrou pojistku proti odchýlení od tématu. Takové odchýlení není sice ve fejetonu žádná katastrofa, vlastn se naopak

skoro vyžaduje – když však pracujete na n em vážn jším, mohl by se z toho stát nep íjemný zlozvyk. Psaní je pro išt né myšlení.

Pokud vaše diplomová práce není uspo ádaná o nic líp než st edoškolská slohovka s názvem “Pro m tak dostává Shania

Twainová”, pak jste ve velkém maléru.

V beletri není struktura odstavc tak pevná – udávají tu spíš rytmus než melodii. ím víc beletrie p e tete a napíšete, tím snáze se

vám budou odstavce pod rukou formovat samy. A o to tu jde. Když dáváte dohromady p íb h, je lepší nep emýšlet p íliš o tom, kde

odstavce za ínají a kde kon í; rad ji je prost necht p irozen plynout. Když se vám to pozd ji nebude líbit, tak to opravíte. K tomu

koneckonc p episování je. Te si p e t te následující:

Pokoj Velkýho Tonyho v bec nevypadal tak, jak si ho Dále p edstavoval. Sv tlo tu m lo podivný žlutavý nádech, který mu p ipomínal

levné motely, v nichž vždycky skon il s úžasným malebným výhledem na parkovišt . Jediný obrázek zachycoval Miss kv ten a visel

nak ivo na p ipíná ku. Zpod postele ouhala nalešt ná erná bota.

“Nechápu, pro se m na toho O’Learyho furt ptáš,” ozval se Velkej Tony. “To myslíš, že ti eknu n co jinýho než prve?”

” ekneš?” zeptal se Dále.

“Dyž lov k mluví pravdu, nemá d vod za ít najednou íkat n co jinýho. Pravda je dycky stejná nuda, dneska zrovna jako v era.”

Velkej Tony se posadil, zapálil si cigaretu, projel si rukou ve vlasech.

“Nevid l sem toho pitomýho Ir ana od minulýho léta. Nechal sem ho ochomejtat tady kolem, protože s nim byla sranda, jednou mi

ukázal jednu v c, co napsal, jaký by to bylo, dyby byl Ježíš jeho spoluhrá ve fotbalovým družstvu na st ední, m l tam vobrázek

Ježíše v helm a s chráni ema a tak, ale jakej se z n j nakonec vyklubal protivnej zmetek! Co bych za to dal, kdybych ho nikdy

nepotkal!”

O této krátké ukázce by se klidn dala uspo ádat padesátiminutová p ednáška. Zahrnovala by uvozovací slovesa (která nejsou vždy

nutná, pokud víme, kdo mluví; pravidlo 17, má-li mít d j spád, vypoušt jte nadbyte ná slova), foneticky upravený jazyk (Dyž, sem,

vobrázek), používání nespisovných koncovek (-ej)… a spoustu dalších v cí z horního patra sk í ky s ná adím.

Ale držme se odstavc . Všimn te si, jak hladce plynou, jak si zvraty v p íb hu a jeho rytmus samy diktují, kde který odstavec za ne

a kde skon í. Úvodní odstavec je klasického typu, za íná výchozím tvrzením, které následující v ty podpo í. Další pak samoz ejm

existují p edevším proto, aby rozlišily, kdy mluví Dále a kdy Velkej Tony.

Nejzajímav jší odstavec je ten pátý: Velkej Tony se posadil, zapálil si cigaretu, projel si rukou ve vlasech. Je jen jednu v tu dlouhý,

p estože popisné odstavce bývají tak ka vždycky delší. Navíc, technicky vzato, to není ani nijak zvláš dobrá v ta; aby byla ve

warrinerovském smyslu dokonalá, m la by v ní být spojka (a). A hlavn , jaký má v bec tenhle odstavec smysl?

Za prvé, ta v ta má možná mouchy z technického hlediska, ale v rámci celého úryvku funguje dob e. Její stru nost a telegrafický styl

m ní na okamžik rytmus textu a osv žují ho. Tuhle techniku velice úsp šn využívá nap íklad spisovatel dobrodružných román

Jonathan Kel erman. V knize P ežije ten nejsiln jší píše: Lo , to bylo deset metr hladkého bílého laminátu s šedým rámováním.

Vysoké st žn , plachty uvázané. Na trupu ernými písmeny se zlatým okrajem napsáno Satori.

Je t eba dávat pozor, abychom podobn vybroušený styl jako v tomto úryvku nepoužívali nadm rn (což Kellerman ob as d lá), ale

v malých dávkách dokáže nádhern zhustit vypráv ní, vytvá et jasné obrazy, zvyšovat nap tí a zpest ovat vyprav ský styl. Sledem

gramaticky upjatých v t ten styl naopak kostnatí, je ím dál mén ohebný. Puristé tohle neradi slyší a budou to až do posledního

dechu popírat, ale je to pravda. Jazyk nemusí neustále nosit kravatu a šn rovací boty. Smyslem krásné literatury není gramatická

bezúhonnost, jejím smyslem je navázat p íjemný kontakt se tená em a pak mu vypráv t p íb h… p inutit ho pokud možno

zapomenout, že ten p íb h jenom te. Náš jednov tý odstavec p ipomíná mnohem víc oby ejné povídání než psaní, a to je dob e.

Psaní je svým zp sobem svád ní. A dobré popovídání ke svád ní pat í. Kdyby ne, pro by tolik pár , které za ínají ve er u

spole né ve e e, kon ilo v posteli?

Další ú el tohoto odstavce spo ívá v tom, že se vlastn jedná o ur itou jevištní poznámku, drobné, ale užite né dokreslení postavy,

prost edí a zásadního okamžiku prom ny. Z tvrzení, že jeho historka je pravdivá, p echází Tony ke vzpomínkám na 0’Learyho.

Protože se mluv í nezm ní, mohlo se Tonyho usednutí a zapálení cigarety odehrát v témže odstavci s p ímou e í, která by

okamžit zase navázala. Autor se však rozhodl provést to jinak. Protože Tonyho e nabírá nový sm r, rozd lil ji autor do odstavc

dvou. Bylo to rozhodnutí u in né instinktivn v pr b hu psaní, vycházelo ist z rytmu, který autor slyší v hlav . Tenhle rytmus je

sou ástí genetického rukopisu (Kel erman d lí do hodn odstavc , protože slyší hodn odstavc ), ale zárove se jedná o výsledek

tisíc hodin, které autor strávil sp ádáním p íb h , a desítek tisíc hodin, které nejspíš strávil tením p íb h ostatních.

Dovolím si prohlásit, že práv odstavec, nikoli v ta, je základní jednotkou psaní – místem, kde se rodí souvislosti a kde slova

dostávají šanci stát se n ím víc než pouhými slovy. Pokud se v textu n kde probouzí život, dochází k tomu na úrovni odstavc . Je

to úžasný a ohebný nástroj, který m že obsahovat jediné slovo, nebo se rozb hnout p es n kolik stran (jeden odstavec v

historickém románu Pád ráje (Paradise Fal s) od Dona Robertsona je dlouhý šestnáct stránek; v Kraji deštných strom (Raintree

County) od Rosse Lockridge jsou odstavce skoro stejn dlouhé). Pokud chcete psát dob e, musíte se ho nau it správn používat.

Což znamená spoustu tréninku; musíte do sebe dostat rytmus.

3

Vezm te si z poli ky ješt jednou tu knížku, do níž jste se p ed chvílí dívali. Samotná váha ve vašich dlaních vám o ní napoví další

v ci, aniž byste p e etli jediné slovo. V první ad p irozen to, jak je kniha asi dlouhá, ale i víc: b emeno, jež na sebe spisovatel

vzal, když se ji rozhodl vytvo it, b emeno, které na sebe musí vzít laskavý tená , pokud ji chce vst ebat. Ne že by délka a váha

samy o sob zna ily kvalitu; spousta epických román jsou jen epické bláboly – sta í se zeptat mých kritik , kte í roní slzy nad tím,

kolik kanadských les muselo padnout, aby se ty moje slinty dostaly na papír. A naopak, krátká kniha nemusí být vždycky jen

sla ák. V n kterých p ípadech (u Madisonských most , nap íklad) je krátká kniha sla ák na druhou. Ale po ád je tu otázka onoho

b emene, které rozhoduje o tom, jestli je kniha dobrá, nebo špatná, bestsel er, nebo propadák. Slova mají váhu. Jen se zeptejte

n koho, kdo pracuje na zásilkovém odd lení n jakého nakladatelského domu, nebo ve skladu v tšího knihkupectví.

Slova tvo í v ty, v ty tvo í odstavce a odstavce n kdy ožijí a za nou dýchat. Schváln si p edstavte Frankensteinovo monstrum na

laboratorním stole. A už je tu blesk, nikoli z nebe, ale ze skromného odstavce napsaných slov. Možná je to první opravdu dobrý

odstavec, jaký se vám poda ilo napsat, v c tak k ehká, a p ece nabitá tolika možnostmi, až na vás z ní jde strach. Cítíte se stejn ,

jako se asi musel cítit Viktor Frankenstein, když ta mrtvá hromada sešitých ástí lidských t l zni ehonic otev ela vodnaté žluté o i.

Proboha, ono to dýchá, uv domíte si. Možná to dokonce myslí. Co mám pro všechno na sv t ud lat te ?

Samoz ejm otev ít t etí patro své sk í ky a za ít psát skute nou beletri . Pro byste nem li? eho byste se báli? Tesa i p ece

nestaví žádná monstra; staví domy, krámy a banky. as od asu postaví n co prkno po prknu, as od asu n co p kn cihlu po

cihle. Vy budete stav t po odstavcích, které budete sp ádat ze své slovní zásoby, znalostí gramatiky a základ stylistiky. Dokud si

nepotrpíte na zahálku a zarovnáte p kn každé dve e, m žete postavit, cokoli se vám zachce – celé zámky, pokud na to budete mít

energi .

Existuje n jaký rozumný d vod, pro ze slov stav t celé zámky? Myslím, že existuje a že tená i Jihu proti Severu od Margaret

Mitchel ové a Ponurého domu od Charlese Dickense ho znají: n kdy totiž ani takové monstrum vlastn žádné monstrum není. N kdy

je to zakuklená kráska a my se do jejího p íb hu zamilujeme víc, než bychom se kdy mohli zamilovat do ehokoli, co nám nabízí film

nebo televize. Ani po tisíci stranách se nám nechce opustit sv t, který pro nás spisovatel vytvo il, nebo fiktivní postavy, jež v n m žijí.

A necht lo by se nám odcházet ani po dvou tisících, kdyby jich ty dva tisíce byly. Dokonalým p íkladem je trilogie Pán prsten od J.

R. R. Tolkiena. Ani tisíc stránek hobit nebylo pro t i generace povále ných fanoušk fantasy dost; ani když p idáte ten neohrabaný,

koktavý pokus o epilog, Silmarilion, po ád to nesta í. Z toho d vodu máme Terryho Brookse, Pierse Anthonyho, Roberta Jordána,

putující králíky z Daleké cesty za domovem a na padesát dalších. Auto i t chto knih znovu probouzejí hobity, které dosud milují a

touží po nich; snaží se p ivést Froda a Sama zpátky z Šedých p ístav , protože Tolkien už není mezi námi, aby to ud lal sám.

Když p jdeme úpln do detailu, mluvíme tu vlastn jen o nau ených dovednostech, neshodneme se však na tom, že i pomocí t ch

nejzákladn jších dovedností lze vytvo it dílo, jaké bychom ani ve snu ne ekali? Mluvíme tu o ná adí a o tesa in , o slovech a

stylistice… ale pro další cestu ud láte dob e, když si zapamatujete, že mluvíme také o magi .

O PSANÍ

Název jedné populární výcvikové p íru ky tvrdí, že Zlí psi neexistují, ekn te to ale rodi m t ch d tí, které zmrza il pitbul nebo

rotvajler; s nejv tší pravd podobností vám zmalují ciferník. A jakkoli bych si p ál povzbudit všechny, kte í se pokoušejí poprvé n co

vážného napsat, nemohu lhát a tvrdit, že neexistují špatní spisovatelé. Je mi líto, existuje spousta špatných spisovatel . N kte í

pracují na plný úvazek ve vašem místním plátku, kam oby ejn píší kritiky na menší divadelní p edstavení nebo vedou moudré e i

o sportovních týmech. N kte í se proškrábali až k domk m v Karibiku a zanechali po sob cestu lemovanou pulsujícími p íslovci,

prkennými postavami a nechutnými slovesy v trpném rod . Jiní po ádají ve ejné básnické seance, kam všichni chodí v erných

relacích a poma kaných khaki kalhotách; chrlí ze sebe neum lé verše o svých “rozhn vaných lesbických adrech” a “šikmé uli ce, kde volám jméno své matky”.

Spisovatelstvo tvo í stejnou pyramidu, jakou vídáme ve všech odv tvích lidského konání a tvorby. Na samém dn jsou ti špatní. Nad

nimi se nachází skupina o n co menší, ale po ád úctyhodn velká a stále otev ená novým len m; to jsou schopní spisovatelé. I je

m žete najít v redakci místních novin, v regálech místního knihkupectví a na ve ejných dýcháncích se tením poezie. Jsou to lidé,

kte í jaksi chápou, že a koli lesba m že být rozhn vaná, její adra z stanou adry.

Další úrove je mnohem menší. To jsou opravdu kvalitní spisovatelé. Nad nimi – skoro nad námi všemi – sedí Shakespearové,

Faulknerové, Yeatsové, Shawové a Eudory Weltyové. To jsou géniové, božské talenty, nadaní tak, že je skoro nedokážeme ani

pochopit, natož se jim vyrovnat. A co, sakra, vždy v tšina géni nerozumí ani sama sob a spousta z nich vede utrápený život,

protože si uv domují (aspo do jisté míry), že nejsou víc než vrtoch št st ny, jakási intelektuální obdoba modelek z p edvád cího

mola, jež se shodou okolností narodily s práv takovými lícními kostmi a adry, které vyhovují vkusu ur ité doby.

Pomalu se blížím k jádru téhle knihy, a to se dv ma pou kami. První íká, že dobré psaní vyžaduje dokonalé zvládnutí základ

(slovní zásoby, gramatiky, stylistiky) a následn vypln ní spodního patra vaší sk í ky tím správným ná adím. Druhá praví, že a koli

je nemožné ud lat ze špatného spisovatele schopného a stejn tak z dobrého spisovatele geniálního, je možné – p estože je k tomu

t eba spousta tvrdé práce, nadšení pro v c a v asná pomoc – ud lat z ist schopného spisovatele spisovatele dobrého.

Obávám se, že zna ná ást kritik a u itel tv r ího psaní by tuhle p edstavu odmítla. V tšina z nich jsou sice politickým

p esv d ením levi áci, ale ve svém oboru jsou jako raci v kruný i. Muži a ženy, kte í vycházejí do ulic protestovat proti tomu, že jsou

Afroameri ané nebo domorodí Ameri ané (dokážu si p edstavit, co by na tyto politicky korektní, ale prašt né termíny ekl pan

Strunk) vylou eni z Country dubu klubu, bývají asto titíž muži a ženy, kte í p i svých p ednáškách tvrdí, že talent k psaní je vrozený

a nem nný; kdo se nulou narodí, ten nulou taky z stane. I kdyby autor stoupl v o ích jednoho i dvou vlivných kritik , po ád si s

sebou ponese svou d ív jší pov st, asi jako v rná vdaná žena, která zamlada bývala trochu do v tru. N kte í lidé nezapomínají, tak

to prost chodí, a zna ná ást literární kritiky slouží vyložen k tomu, aby podpírala kastovní systém, který je stejn starý jako

intelektuální snobismus, z n hož vzešel. Raymond Chandler je možná dnes považován za významnou postavu americké literatury

po átku dvacátého století, raný hlas, jenž popisoval anomi m stského života v letech p ed 2. sv tovou válkou, ale našla by se

spousta kritik , kte í by takový názor z fleku odmítli. Byl naprostá nula! volají rozho en . Nula s ambicemi! Ten nejhorší typ! Ten

typ, co si myslí, že by se mohl za adit mezi nás!

Kritikové, kte í se snaží povznést nad toto intelektuální kornat ní tepen, se oby ejn setkávají s omezeným úsp chem. Jejich

kolegové možná p ijmou Chandlera do spole nosti velkých, ale pravd podobn ho posadí n kam až na samý konec stolu. A kolem

se bude po ád šeptat: V d l jste, že vyšel z tradice šestákových román … na jednoho z takových se docela nese, vi te? …v d l

jste, že ve t icátých letech p ispíval do erné masky… ano, politováníhodné…

Dokonce i Charles Dickens, Shakespeare románu, se neustále potýkal s útoky kritiky, která mu vy ítala jeho asté senzacechtivé

nám ty, jeho bezstarostnou plodnost (když neplodil romány, plodil s manželkou d ti) a samosebou jeho úsp chy u tená ské l zy

jak jeho doby, tak i té naší. Kritik m a u enc m p ipadaly popularita a úsp ch vždycky podez elé. asto je jejich podez ení

opodstatn né. V ostatních p ípadech p edstavuje pouze záminku, aby kritici nemuseli p emýšlet. U nikoho se neprojevuje taková

intelektuální lenost jako u opravdu chytrých lidí; dejte jim jen náznak šance a oni hned zatáhnou vesla a nechají se nést… klidn až

na konec sv ta.

Takže ano – o ekávám, že m n kte í obviní z toho, že propaguji lákavou, ale hloupou filosofi ve stylu Horatia Algera, že u toho

zárove hájím svou vlastní dávno ne neposkvrn nou pov st a že povzbuzuji lidi, kte í “prost nejsou naše sorta, kamaráde”, k tomu, aby si podali žádost o lenství v Country dubu. Myslím, že s tím dokážu žít. Ale než budeme pokra ovat, rád bych ješt jednou

zopakoval sv j úvodní p edpoklad: pokud jste špatný spisovatel, nikdo vám nepom že stát se dobrým nebo aspo schopným

spisovatelem. Pokud jste dob í a chcete být geniální… pus te to z hlavy.

Následuje všechno, co vím o tom, jak psát dobrou beletri . Budu co možná nejstru n jší, protože váš as je drahý a m j taky a všem

je nám jasné, že hodiny, které strávíme mluvením o psaní, jsou hodiny, které nestrávíme opravdu psaním. Budu se vás snažit

povzbudit, jak to jen p jde, protože to mám v povaze a protože mám tuhle práci rád. A chci, abyste ji vy m li rádi taky. Ale pokud

nejste ochotní d ít až do úmoru, nemá smysl, abyste se v bec pokoušeli psát dob e – vra te se ke svému dobrému spisovatelskému

emeslu a bu te vd ní, že máte aspo tohle. Existuje sice múza*, ale nemyslete si, že k vám jen tak p iletí do pokoje a posype vám

psací stroj nebo po íta kouzelným práškem. Žije v zemi. Je to podzemní tvor. Budete muset sestoupit na jeho úrove , a až se tam

dostanete, budete mu muset za ídit byt, aby m l kde žít. Jinými slovy, všechnu d inu budete muset odvést vy, zatímco múza si bude

jen vysedávat v k esle, poku ovat doutníky, obdivovat své trofeje z bowlingu a p edstírat, že vás nevidí. Copak, nep ipadá vám to

fér? Mn to fér p ipadá. Možná nebude moc p íjemný na pohled, tenhle múza, a možná nebude zrovna dvakrát hovorný (já z toho

svého, pokud zrovna není ve služb , dostanu v tšinou jen n jaké to rozmrzelé zavr ení), ale bude pro vás mít inspiraci. Je naprosto

v po ádku, abyste vy odd eli veškerou práci a ponocovali b hví do kolika, protože tenhle chlápek s doutníkem a s k idýlkama má

pytel plný kouzel. A v tom pytli jsou v ci, které m žou nadobro zm nit váš život. Mn m žete v it, já to vím.

1

Pokud chcete být spisovatelem, musíte d lat p edevším dv v ci: hodn íst a hodn psát. Pokud vím, nedá se to nijak obejít,

neexistuje žádná zkratka. Já sám tu pomalu, ale oby ejn p elouskám n jakých sedmdesát osmdesát knížek za rok, v tšinou

beletrii. Ne tu proto, abych studoval spisovatelské emeslo; tu, protože m to baví. Ano, práv to d lám po ve erech, zabo ený do

svého modrého k esla. Stejn tak ne tu beletri proto, že bych cht l studovat um ní prózy, ale prost proto, že mám rád p íb hy. I

tak tu ovšem b hem etby probíhá ur itý u ební proces. Každá kniha, kterou vezmete do ruky, vás m že n co nau it, a pom rn

asto vás špatné knihy nau í mnohem víc než ty dobré.

Když jsem chodil do osmé t ídy, narazil jsem na jeden paperbackový román Murrayho Leinstera, šestákového autora science fiction,

který v tšinu svých d l napsal b hem ty icátých a padesátých let, kdy asopisy jako Amazing Stories platily cent za slovo. P e etl

jsem i jiné knihy pana Leinstera, dost na to, abych v d l, že kvalita jeho psaní je kolísavá. Ten román, co o n m mluvím, se týkal

t žby v pásu asteroid a pat í k jeho mén úsp šným po in m. I když to je velký eufemismus. Ta kniha je p íšerná, p íb h obydlený

šablonovitými postavami a pohán ný bizarním vývojem zápletky. A co je nejhorší ze všeho (nebo aspo tehdy mi to tak p ipadalo),

Leinster se zamiloval do slova jarý. Postavy sledují let rudonosných asteroid s jarým úsm vem. Postavy usedají k ve e i na své

t ža ské lodi s jarým o ekáváním. Ke konci knihy vezme hlavní hrdina prsatou, blon atou hrdinku do jarého objetí. Pro m to byla

literární obdoba o kování proti neštovicím: pokud vím, v žádné své povídce ani románu jsem nikdy nepoužil slovo jarý. A dá-li B h,

ani ho nikdy nepoužiju.

T žba na asteroidu (což není skute ný titul té knihy, i když je mu pom rn blízko) sehrála v mém tená ském život významnou roli.

Skoro každý z nás si pamatuje, jak p išel o panenství i panictví, a v tšina spisovatel si jasn vzpomíná na první knížku, kterou

odložili s pomyšlením: To bych p ece napsal líp. Hergot, vždy já už te píšu líp! Co m že takového za ínajícího spisovatele

povzbudit víc než v domí, že jeho práce je beze vší pochyby lepší než práce n koho, kdo za ni b žn dostává zaplaceno?

O tom, jak to ned lat, se lov k nejlíp pou í ze špatné prózy – jediný román jako T žba na asteroidu (nebo nap íklad Údolí panenek,

Kv ty z p dy i Madisonské mosty) má stejnou hodnotu jako celý semestr kvalitního seminá e o psaní, i kdyby na n m p ednášely ty

nejúžasn jší osobnosti.

Dobrá kniha naopak pou í za ínající spisovatele o slohu, elegantním vypráv ní, výstavb zápletky, tvorb uv itelných postav a o

psaní pravdy. Romány jako Hrozny hn vu možná naplní spisovatelského nová ka zoufalstvím a starou známou žárlivostí – “Nic

takhle dobrého nikdy nenapíšu, ani kdybych žil tisíc let” – , ale podobné pocity mohou zárove posloužit jako ostruha, která popíchne

autora k tvrdší práci a vyšším metám. Nechat se unést kombinací skv lého p íb hu a skv lého vypráv ní – nechat se jí doslova

p eválcovat – , to je nezbytný základ tvorby každého autora. Jak byste mohli doufat, že se vaší tvorbou nechá n kdo unést, kdyby se

totéž ob as nestalo i vám?

A tak teme, abychom poznali to pr m rné i to vyložen prohnilé; zkušenost nám potom pomáhá podobné v ci rozpoznat, když se

nám snaží vplížit do naší vlastní práce, a m žeme se jich v as vyvarovat. Ct me také proto, abychom se porovnali s dobrými a

výbornými, abychom poznali, eho všeho se dá dosáhnout. A teme, abychom si zažili nejr zn jší styly.

Možná zjistíte, že styl, který se vám obzvláš líbí, jste p ijali vícemén za sv j, a není na tom nic špatného. Když jsem jako kluk etl

Raye Bradburyho, psal jsem jako Ray Bradbury – všechno zelené a skv lé a vid né p es o ku upadanou od nostalgie. Když jsem

etl Jamese M. Caina, všechno, co jsem napsal, p sobilo o ezané a oklešt n a realisticky. Když jsem etl Lovecrafta, za ala být

moje próza košatá a barvitá. V mládí jsem psal povídky, kde se všechny tyhle styly st etávaly a míchaly ve zcela novém rozpustilém

guláši. Podobné míchání styluje nezbytné k tomu, abyste si vytvo ili n jaký vlastní, ale nesmí se to dít ve vzduchoprázdnu. Musíte

hodn íst a neustále u toho cizelovat svou vlastní práci. T žko se mi chce v it, že lidé, kte í toho moc nep e etli (nebo dokonce

nep e etli v bec nic), mohli zkoušet n co napsat a doufat, že se to ostatním bude líbit, ale vím, že to tak chodí. Kdybych dostal

desetník za každého, kdo mi kdy ekl, že by se rád stal spisovatelem, ale “nemá as íst”, mohl bych si za to dop át velice slušný ob d. eknu to zcela otev en , ano? Pokud nemáte as íst, pak nemáte ani as psát (o pot ebných nástrojích nemluv ). Nic víc,

nic mí .

tení je tv r í centrum spisovatelova života. Nosím s sebou knížku, a jdu kamkoli, a vždycky si najdu p íležitost, abych se do ní

pono il. Fígl je v tom, že se musíte nau it íst nejen po velkých soustech, ale i po malých ždibí cích. ekárny jsou ke tení jako

stvo ené! Ale stejn tak se dá íst v divadelním foyeru p ed za átkem p edstavení, v dlouhých a nudných frontách na letištích a

pochopiteln na záchod . Díky revoluci v audioknihách m žete íst dokonce i za jízdy. Z knih, které každý rok p e tu, je jich tak p t

až deset na kazetách. A že vám ute e spousta vysílání v rádiu? Ale no tak – kolikrát pot ebujete slyšet Deep Purple, jak zpívají

“Highway Star”?

tení p i jídle se sice ve slušné spole nosti pokládá za nezdvo ilost, ale pokud chcete usp t jako spisovatel, pak byste se n jakou

nezdvo ilostí nem li v bec vzrušovat. Natožpak slušnou spole ností a jejími zvyky. Jestli hodláte psát opravdu co nejup ímn ji, pak

jsou vaše dny ve slušné spole nosti stejn se teny.

Kde ješt m žete íst? Tak t eba na b žeckém pásu, nebo co u vás používáte na udržení kondi ky. Snažím se trávit na n m hodinu

denn a myslím, že bych se zbláznil, kdyby mi spole nost ned lal n jaký dobrý román. V tšina t locvi en (a t ch domácích, nebo

ve ejných) je dneska vybavená televizí, ovšem televize – p i cvi ení i kdykoli jindy – je opravdu ta poslední v c, kterou by za ínající

spisovatel pot eboval. Pokud máte pocit, že p i cvi ení prost pot ebujete poslouchat ty zpravodajské chvástaly na CNN nebo

burzovní chvástaly na MSNBC nebo sportovní chvástaly na ESPN, pak je na ase, abyste si položili otázku, jak vážn to s tím

psaním vlastn myslíte. P ipravte se na to, že se budete muset stáhnout trochu dovnit do sv ta fantazie, což bohužel znamená, že

se budete muset rozlou it s Geraldem, Keithem Obermannem a Jayem Lenem. tení vyžaduje as a ten sklen ný cecek ho užírá až

moc.

Jakmile se lov k vymaní z oné pomíjivé touhy po televizi, v tšinou zjistí, že ho as strávený nad knihou uspokojuje mnohem víc.

Troufám si tvrdit, že vypnutím té donekone na krafající bedýnky se zlepší jak úrove vašeho života, tak úrove vašeho psaní. A o

jak velké ob ti je tu v bec e ? Kolik opakování M*A*S*He a Pohotovosti pot ebujete vid t, aby byl váš život napln ný? Kolik

teleshopping s Horstem Fuchsem? Kolik fotbalových p enos ? Kolik repríz po ád dokola t ch samých film ? Ne, poj me radši od

toho.

Když bylo mému synovi Owenovi n co kolem sedmi, zbláznil se do E Street Band Bruce Springsteena, p edevším tedy do statného

saxofonisty Clarence Clemonse. Owen se rozhodl, že se nau í hrát stejn jako Clarence. M i mou ženu tahle ctižádost pobavila a

pot šila. Také jsme doufali, jako asi každý rodi , že se z našeho dít te vyklube ne ekaný, možná dokonce zázra ný talent. Dali jsme

Owenovi k Vánoc m tenorsaxofon a zaplatili mu hodiny u Gordona Bowieho, jednoho místního hudebníka. Pak jsme mu drželi palce

a doufali v to nejlepší.

O sedm m síc pozd ji jsem manželce navrhl, že bychom ty hodiny na saxofon m li zrušit, pokud bude Owen pro. Owen byl a

viditeln se mu ulevilo – necht l nám to íct sám, protože si ten saxofon koneckonc p vodn p ál, ale sedm m síc mu bohat

sta ilo, aby si uv domil, že a koli zbož uje, jak Clarence hraje, pro n j saxofon prost není – tohle nadání do vínku nedostal.

Poznal jsem to ne podle toho, že by Owen p estal cvi it, ale protože cvi il akorát tak dlouho, jak mu pan Bowie nakázal: ty ikrát

týdn p l hodiny po škole, plus hodinu denn o víkendu. Owen zvládl stupnice a noty – s pam tí, plícemi i koordinací mezi okem a

rukou bylo všechno v nejlepším po ádku – , ale nikdy jsme neslyšeli, že by zkusil zaimprovizovat, že by sám sebe p ekvapil n ím

novým, že by sám sebe pot šil. A sotva as p edepsaný na cvi ení ub hl, putoval saxík zpátky do futrálu, a tam z stal až do další

hodiny nebo cvi ení. Z toho mi bylo jasné, že pokud jde o saxofon a mého syna, k opravdovému hraní to nikdy nedosp je; po ád to

bude jen jedna dlouhá zkouška. To není dob e. Pokud z toho nemáte žádné pot šení, je to k ni emu. Je lepší zkusit se v novat

n emu jinému, pro co t eba budete mít v tší nadání a bude vás to víc bavit.

Talent p edur uje, jestli má veškeré cvi ení v bec smysl; když objevíte n co, pro co máte vlohy, budete se tomu (a už je to cokoli)

v novat, dokud si nerozed ete prsty do krve a o i nebudou na vypadnutí z d lk . I když vás nikdo neposlouchá (ne te, nesleduje),

odvedete pokaždé bravurní práci, protože z ní vy jako tv rce máte radost. Možná vás p ivádí p ímo do extáze. To platí pro tení a

psaní stejn jako pro hraní na n jaký hudební nástroj, odpalování basebal ového mí ku nebo b hání ty stovky. Tenhle náro ný

tecí a psací program, který doporu uji – ty i až šest hodin denn , každý den – , nebude zdaleka p sobit tak náro n , když vás tyhle

v ci budou bavit a budete k nim mít sklony; možná se tím programem už dokonce ídíte sami od sebe. Pokud máte pocit, že ke

všemu tomu tení a psaní, po n mž vaše srdé ko prahne, pot ebujete svolení, pak v zte, že vám ho má mali kost tímto ud luje.

Nesmírn d ležité je na tení i to, že vytvá í d v rný a nenucený vztah s procesem psaní; lov k pak vstupuje do zem spisovatel

se všemi pot ebnými doklady v tom nejlepším po ádku. Vytrvalé tení vás p ivede do stavu (rozpoložení, pokud se vám tenhle

termín líbí víc), kdy budete schopní psát dychtiv a tak ka automaticky. Zárove tak získáváte ím dál v tší pov domí o tom, co už

bylo napsáno a co ne, co funguje a co jen leží bez života na stránce. ím víc toho p e tete, tím je nepravd podobn jší, že byste se

s perem v ruce nebo u klávesnice zbyte n ztrapnili.

2

Pokud Hlavní p ikázání skute n zní “hodn íst, hodn psát” – a já vás ujiš uju, že zní – , kolik psaní vlastn znamená hodn ? To se samoz ejm liší od autora k autorovi. Jedna z mých oblíbených historek na tohle téma – asi spíš jen mýtus než skute nost – se týká

Jamese Joyce.* Podle té historky k n mu jednou p išel na návšt vu jistý p ítel a našel velikána zhrouceného na psacím stole jako

hromádka nešt stí.

“Co se stalo, Jamesi?” zeptal se p ítel. “N co s prací?” Joyce p isv d il, aniž v bec zvedl hlavu, aby se na p ítele podíval.

Pochopiteln , že šlo o práci; copak jde n kdy o n co jiného? “Kolik slov jsi dneska napsal?” zajímal se p ítel. Joyce (v zoufalství dosud zhroucený s hlavou na stole): “Sedm.”

“Sedm? Ale Jamesi… to je dobré, tedy aspo na tebe!”

“To jo,” p isv d il Joyce a kone n vzhlédl. “To docela je… jenže já nevím, jak bych je m l správn se aditi”

Na opa ném konci spektra se nacházejí spisovatelé jako Anthony Trollope. Ten psal monstrózní romány (Dokážeš jí odpustit? je

docela p kný p íklad za všechny; i když pro moderní publikum by se možná mohl p ejmenovat na Dokážeš ji do íst?) a chrlil je s

obdivuhodnou pravidelností. Pracoval jako ú edník na britském ministerstvu pošt ( ervené schránky na dopisy po celé Británi jsou

vynález Anthonyho Trol opa); psal dv a p l hodiny každé ráno p edtím, než odešel do práce. Tenhle denní rozvrh byl naprosto

neot esitelný. Pokud byl po uplynutí on ch dvou a p l hodin práv uprost ed v ty, nechat ji rozepsanou až do p íštího rána. A pokud

se mu n který z jeho šestisetstránkových tlustopis poda ilo dopsat tvrt hodiny p ed koncem vymezené doby, napsal Konec,

odsunul rukopis stranou a za al pracovat na další knize.

Britský detektivká John Creasey napsal pod r znými pseudonymy p t set (ano, tete dob e) román . Já jich mám za sebou asi

p tat icet – n které vskutku trol opovského rozsahu – a jsem považován za plodného autora, a koli v porovnání s Creaseym to spíš

vypadá, že mám trvalou spisovatelskou krizi. N kolik dalších sou asných romanopisc (mezi n ž pat í Ruth Rendel ová alias

Barbara Vineová, Evan Hunter alias Ed McBain, Dean Koontz nebo Joyce Carol Oatesová) napsalo p inejmenším stejn knih jako

já; a n kte í jich napsali ješt mnohem víc.

Na druhou stranu – na tu Joyceovu – máme Harper Leeovou, která napsala jen jedinou knihu (geniální Jako zabít ptá ka). Mnoho

dalších, v etn Jamese Ageeho, Malcolma Lowryho a (zatím) Thomase Harrise, jich napsalo mén než p t. Což je naprosto v

po ádku, ale vždycky m na t chhle lidech zajímaly dv v ci: jak dlouho jim skute n trvalo ty knihy napsat a co d lali ve zbylém

ase? Štrikovali šály? Organizovali dobro inné bazary? Zbožš ovali švestky? Možná jsem trochu drzý, ale taky jsem, to mi v te,

up ímn zv davý. Když vám B h dá n jaké nadání, pro ho proboha nevyužívat?

M j vlastní denní rozvrh je pom rn vyhran ný. Dopoledne pat í tomu, co je zrovna na stole – aktuálnímu dílu. Odpoledne jsou na

zd ímnutí a na dopisy. Ve ery pat í tení, rodin , zápas m Red Sox v televizi a revizím rukopisu, které nemohou po kat. Obecn

e eno, m j hlavní psací as je dopoledne.

Jakmile se do n jakého projektu pustím, tak neskon ím a nezpomalím, dokud to není opravdu absolutn nutné. Pokud nepíšu každý

den, za nou mi postavy v hlav zatuchávat – za nou opravdu vypadat jako oby ejné postavy, a ne skute ní lidé. Ost í

vyprav ského stylu za ne reznout a já pomalu ztrácím sep tí se zápletkou a s tempem p íb hu. A co je nejhorší, za íná uvadat

nadšení z toho, že se roztá í n co nového. Práce mi za ne skute n p ipadat jako práce, což je pro v tšinu spisovatel n co jako

polibek smrti. Psaní je nejlepší – a to platí vždycky, vždycky, vždycky – , když pro autora p edstavuje jakousi nápaditou hru. Dokážu

psát i zcela chladnokrevn , pokud musím, ale mnohem radši mám, když je psaní erstvé a skoro tak žhavé, že se ho pomalu bojím

dotknout.

V rozhovorech jsem vždycky íkal, že pracuju každý den krom Vánoc, tvrtého ervence a svých narozenin. Lhal jsem. íkal jsem

to proto, že když už souhlasíte s poskytnutím rozhovoru, musíte íct aspo n co, a je lepší, když je to n co aspo trochu chytrého.

Navíc jsem necht l vypadat jako workoholický ouma (ale jen jako oby ejný workoholik). Pravda je taková, že když píšu, tak píšu

každý den, ouma ne ouma. To jest v etn Vánoc a tvrtého i svých narozenin (v mém v ku se lov k stejn snaží ty proklaté

narozeniny spíš ignorovat). A když nepracuju, tak nepracuju v bec, p estože v t chhle p estávkových obdobích oby ejn nevím co s

asem a špatn spím. Nepracovat mi v tšinou dává tu nejv tší práci. Když píšu, jsem jako na h išti a ty nejhorší t i hodiny, které

jsem na n m strávil, byly po ád náramn p íjemné.

Býval jsem rychlejší, než jsem te ; jednu ze svých knih (Running Man) jsem napsal za jediný týden, což je výkon, jaký by nejspíš

ocenil i John Creasey (i když jsem n kde etl, že Creasey n kolik svých detektivek napsal za dva dny). Myslím, že m zpomalilo

hlavn to, že jsem p estal kou it; nikotin báje n zlepšuje propojení synapsí. Problém je samoz ejm v tom, že vám sice pomáhá

tvo it, ale zárove vás zabíjí. P esto po ád v ím, že první, hrubý rukopis knihy – i dlouhé – by nem l zabrat víc než t i m síce, jedno

ro ní období. Jakmile to trvá déle, za ne – alespo pro m – dostávat p íb h takový zvláštní nádech cizoty, jako depeše z

rumunského ministerstva zahrani í nebo cosi vysílaného na krátkých vlnách b hem zvýšené slune ní aktivity.

Rád d lám takových deset stránek denn , což znamená 2000 slov. To je 180 000 slov za t i m síce, slušn dlouhá kniha – kniha, v

níž se tená vesele m že ztratit, pokud je p íb h dob e vymyšlený a vydrží sv ží. N kdy ze sebe t ch deset stránek dostanu

snadno; pustím se do toho a v p l dvanácté už si vy izuju jiné v ci, iperný jak krysa v jitrnici. Jak ale stárnu, ím dál ast ji si nosím ob d do pracovny a poslední slova dopisuji n kdy kolem p l druhé odpoledne. N kdy, když ze m lezou opravdu pomalu, se s nimi

mo ím ješt kolem tvrté. A je to tak i onak, nijak mi to nevadí a jen za opravdu naléhavých okolností si dovolím skon it d ív, než

mám své dva tisíce.

Nejv tším p ísp vkem k pravidelné (trol opovské?) produktivit je práce v klidném prost edí. I pro toho od p írody nejpracovit jšího

spisovatele je náro né psát v prost edí, kde jsou všemožné poplachy a exkurze spíše pravidlem než výjimkou. Když se m n kdo

ptá na “tajemství mého úsp chu” (absurdní p edstava, ale objevuje se z r zných stran znovu a znovu), ob as odpovím, že mám dv :

z stal jsem t lesn zdravý (p inejmenším do léta roku 1999, kdy m na krajnici srazila dodávka) a z stal jsem ženatý. Je to dobrá

odpov

, protože otázku se mi s ní da í zažehnat, a navíc obsahuje i zrnko pravdy. Spojení zdravého t la a zdravého vztahu se

samostatnou ženou, která si ode m ani nikoho jiného nenechá nic líbit, mi umožnilo vést trvalý pracovní život. A v ím, že to platí i

naopak: že moje psaní a pot šení, které z n j mám, p isp lo ke stabilit mého zdraví i rodinného zázemí.

3 íst se dá bezmála kdekoli, ale pokud jde o psaní, pat í studovny v knihovn , parkové lavi ky a nájemní byty až mezi ta poslední

úto išt – Truman Capote sice tvrdil, že nejlíp se mu pracuje v motelových pokojích, ale to je velká výjimka; v tšin z nás se da í

nejlíp ve svém vlastním byt . Dokud si n jaký nepo ídíte, budete mít mnohem v tší potíže uvést své erstvé odhodlání stát se

spisovatelem ve skute nost.

Vaše pracovna nemusí zrovna odpovídat stylu, který práv diktují populární asopisy, ani nepot ebujete b hvíjaký rozkládací

starobylý st l, do n hož byste si schovávali své psací ná iní. Své první dva vydané romány, Carrie a Prokletí Salemu, jsem napsal v

prádeln našeho dvojitého p ív su na p enosném psacím stroji Olivetti mé manželky, na d tském stolku, který jsem držel na

kolenou; John Cheever údajn psal u kotle ve sklep svého inžáku na Park Avenue. Vaše pracovna m že být skromn vybavená

(vlastn by m la být, jak jsem, myslím, už nazna il) a opravdu nutn pot ebuje jen jedinou v c: dve e, které byste ur it m li zav ít.

Zav enými dve mi dáváte sv tu i sami sob najevo, že to myslíte vážn ; pevn jste se rozhodli psát a hodláte se do toho pustit se

vším všudy.

Jakmile vstoupíte do své nové písárny a zav ete za sebou dve e, m li byste si stanovit denní cíl. Podobn jako u t lesného cvi ení

bude asi nejlepší, když si ho zprvu stanovíte nižší, abyste se vyhnuli zklamání. Navrhuji tisíc slov denn , a protože jsem

velkomyslný, navrhuji také, abyste si jeden den v týdnu ud lali volno, aspo na za átku. Ale ne víc; to by vyprchala naléhavost a

bezprost ednost vašeho p íb hu. A až si ten cíl stanovíte, slibte si, že dve e z stanou zav ené, dokud ho nesplníte. V nujte se jen

tomu, dostat t ch tisíc slov na papír nebo na disketu. V jednom z prvních rozhovor (myslím, že p i propagaci Carrie) se m

rozhlasový moderátor zeptal, jak píšu. “Slovo za slovem,” odpov d l jsem zdánliv bezobsažn . Nejspíš nev d l, jestli si d lám

legraci, nebo ne. Ned lal. V jádru je to vždycky takhle prosté. A je to miniatura na jednu stránku, nebo epická trilogie jako Pán

prsten , vždycky ji m žete napsat jen slovo po slov . Zav ené dve e vás chrání p ed sv tem a zárove vás nutí z stat uvnit , kde se

m žete soust edit na práci.

Pokud je to možné, nem li byste mít v pracovn telefon a rozhodn žádnou televizi nebo videohry, se kterými byste mohli ztrácet

as. Pokud tam máte okno a irou náhodou z n j není výhled na holou st nu, zatáhn te záv sy nebo rolety. Pro každého

spisovatele, a pro toho za ínajícího zejména, je jedin dob e, když se zbaví všeho, co by ho mohlo rozptylovat. Jestli u psaní

vydržíte, nau íte se podobné rušivé vlivy p irozen filtrovat, ale pro za átek bude nejlepší, když se jich zbavíte ješt p ed tím, než se

dáte do díla. Já pracuju p i hlasité hudb – mezi moje nejoblíben jší se vždycky adily hardrockové kapely jako AC/DC, Guns’n

Roses a Metal ica – , ale tahle hlasitá hudba pro m znamená jen další zav ené dve e. Obklopuje m , chrání m p ed sv tem. Když

píšete, chcete se p ece okolního sv ta zbavit, nebo snad ne? Ale samoz ejm , že chcete. Když píšete, vytvá íte svoje vlastní sv ty.

Tak si íkám, že tu vlastn mluvíme o jakémsi tv r ím spánku. Stejn jako vaše ložnice by tedy i vaše pracovna m la být soukromá,

protože je to místo, kam chodíte snít. Váš denní rozvrh – za átek zhruba stejn každý den, konec, když máte na papí e nebo na

disket svých tisíc slov – je tu p edevším proto, abyste si na n j navykli, abyste se p ipravovali snít úpln stejn , jako se p ipravujete

ke spánku tím, že jdete každý ve er zhruba ve stejnou dobu a po týchž rituálech do postele. P i psaní i p i spaní se u íme být

t lesn v klidu, zatímco mysl povzbuzujeme k tomu, aby se oprostila od jednotvárného racionálního myšlení našeho denního života.

A stejn jako si vaše t lo zvykne na ur itou porci spánku každou noc – šest hodin, sedm, možná t ch doporu ovaných osm – ,

m žete sv j bdící mozek vycvi it k tomu, aby spal kreativn , a tvo it živé, bd lé sny, z nichž se mohou stát úsp šná beletristická

díla.

Ale pot ebujete sv j pokoj, pot ebujete dve e a pot ebujete odhodlání ty dve e zav ít. A taky pot ebujete konkrétní cíl. ím déle se

budete držet t chhle základ , tím snazší se pro vás psaní stane. Ne ekejte na múzu. Jak už jsem ekl, je to tvrdohlavý pacholek, se

kterým n jaké mámení tv r ích nápad p íliš nepohne. Tohle totiž není žádná spiritistická tabulka ani k iš álová koule, psaní je

stejná práce jako pokládání potrubí nebo ízení kamiónu. Sta í, když dáte múzovi najevo, kde býváte každý den od devíti do

dvanácti nebo od sedmi do t í. Když to bude v d t, ubezpe uji vás, že se d íve i pozd ji za ne objevovat a s doutníkem v puse

za ne kouzlit.

4

No dob e – takže jste ve své pracovn , máte zataženou roletu, zav ené dve e a telefon vytažený ze zdi. Televizi jste vyhodili a

zavázali se k tisíci slov m denn , d j se co d j. Te p ichází ta velká otázka: O em budete psát? A na ní stejn velká odpov

: O

emkoli chcete. Úpln o emkoli… pokud budete psát pravdu.

Na hodinách psaní vám vtloukali do hlavy: “Pište o tom, co znáte.” Zní to dob e, ale co když chcete psát o kosmických lodích, které objevují nové planety, nebo o muži, který zavraždí manželku a snaží se zlikvidovat její t lo v seka ce na d evo? Jak má spisovatel

takové smyšlené nápady (nebo tisíce jiných) dát dohromady s pou kou “pište o tom, co znáte”?

Myslím, že byste si ji m li vykládat co nejobecn ji a nejsi eji, jak to jde. Pokud jste instalatér, znáte p edevším instalaté inu, ale

krom ní znáte samoz ejm i spoustu dalších v cí; také srdce toho hodn ví a stejn tak p edstavivost. Díky bohu. Nebýt srdce a

p edstavivosti, bylo by ve sv t beletrie asi dost pusto. Možná by v bec neexistoval.

Co se žánru tý e, bude asi nejlepší, když za nete psát to, co rádi tete – už jsem tu lí il, jak jsem se jako kluk zamiloval do

hororových komiks , dokonce do takových podrobností, až to muselo být otravné. Ale já je opravdu miloval a zrovna tak hororové

filmy jako Vzala jsem si p íšeru z vesmíru, což pak vedlo k povídkám typu “Byl jsem mladistvým vykrada em hrob “. A trochu

komplikovan jší verze téhož p íb hu píšu vlastn dodnes; prost jsem vyrostl s láskou k noci a neklidným rakvím, to vše. Jestli se

vám to nelíbí, m žu na to jen pokr it rameny. Te už m nep ed láte.

Pokud jste fanoušek science fiction, je naprosto p irozené, že budete chtít psát science fiction (a ím víc SF jste p e etli, tím je

pravd podobn jší, že nebudete chtít jen znovu navšt vovat tak konven ní a dávno vyt žená témata, jako jsou space opera nebo

dystopická satira). Pokud se vám líbí detektivky, budete chtít psát detektivky, tete-li milostné románky, budete p irozen chtít

napsat pár svých. Na tom není nic špatného. Spatné by podle m naopak bylo, kdybyste se odvrátili od toho, co znáte a máte rádi

(nebo p ímo milujete, jako jsem já miloval ty staré komiksy a ernobílé hororové bijáky), kv li v cem, o nichž si myslíte, že ud lají

dojem na vaše p átele, p íbuzné a kolegy ze spisovatelského kroužku. Stejn špatné je cílen se v novat ur itému žánru nebo

druhu beletrie jen pro peníze. Za prvé je to nemorální – úkolem beletrie je hledat pravdu uvnit pavu iny lží p íb hu, ne dopoušt t se

intelektuálních podvod v honb za dolarem. A za druhé, p átelé, to nefunguje.

Když se m n kdo ptá, pro jsem napsal práv ty v ci, které jsem napsal, vždycky mám pocit, že ta otázka prozrazuje mnohem víc,

než m že prozradit jakákoli odpov

. Je v ní totiž zabalen, podobn jako bývaly žvýka ky do lízátka, p edpoklad, že spisovatel

ovládá látku p íb hu, a ne naopak.* Zažraný spisovatel, který to s psaním myslí vážn , nedokáže odhadovat vývoj p íb hu stejným

zp sobem, jako t eba investor odhaduje nejr zn jší nabídky akcií a vybírá si ty, u nichž je pravd podobný dobrý výnos. Kdyby se to

skute n dalo d lat takhle, pak by každá kniha skon ila jako bestsel er a nemusely by se platit horentní zálohy n kolika málo

spisovatel m, kte í “mají jméno” (což by se nakladatel m jist zamlouvalo).

Grisham, Clancy, Crichton a já – mezi jinými – dostáváme tyhle obrovské sumy, protože prodáváme nezvykle velké množství knih

nezvykle širokému okruhu tená . Kritické hlasy ob as tvrdí, že máme p ístup k n jakému mystickému jazyku, který jiní (a asto

lepší) auto i nemohou objevit nebo se k n mu necht jí snižovat. Pochybuji, že je to pravda. Ani já nev ím tvrzení n kterých

populárních romanopisc (napadá m zesnulá Jacqueline Susannová, a koli rozhodn nebyla jediná), že jejich úsp ch pramení z

jejich literárních p edností – že ve ejnost rozpozná skute nou velikost tam, kde ji upjaté, žárlivostí užírané literární instituce nevidí.

Taková p edstava je prost sm šná, iší z ní ješitnost a nejistota.

tená e ke koupi knihy v tšinou nep im jí literární kvality románu; tená chce dobrý p íb h, který by si s sebou vzal do letadla,

n co, co ho nejd ív zaujme, pak dokáže vtáhnout a p inutí otá et další stránky. Což se podle m d je tehdy, když postavy v knize

p ipadají tená i pov domé, když zná jejich chování, jejich okolí a jejich mluvu. Když tená slyší silné ozv ny svého vlastního života

a názor , je pravd podobné, že ho p íb h o to víc vezme. Tvrdím ale, že není možné takové spojení p edem naplánovat,

prozkoumat si trh jako zákulisí chystaného dostihu.

Spisovatelskou dráhu m žete zahájit tím, že budete imitovat n í styl (je to naprosto estné a v podstat se tomu ani nedá ubránit;

každou fázi spisovatelova vývoje doprovází n jaké napodobování), nikdo však nedokáže imitovat p ístup autora k ur ité látce, a se

to leckdy m že zdát sebejednodušší. Jinými slovy, knihu prost nikdy nezacílíte jako ízenou st elu. Lidé, kte í se cht jí napakovat

tím, že se snaží psát jako John Grisham nebo Tom Clancy, plodí jen samé trapné imitace – v tšinou proto, že slovní zásoba není

totéž jako literární cit a zápletka je na sv telné roky vzdálená pravd , jak ji chápe rozum a jak srdce. Kdykoli uvidíte román s

nápisem “Ve stylu (Johna Grishama/Patricie Cornwel ové/Mary Higginsové Clarkové/Deana Koontze)” na obálce, v zte, že se práv

díváte najeden z t chto vykalkulovaných (a pravd podobn nudných) odvar .

Pište si, co chcete, pak tomu vdechn te život a dodejte tomu jedine nost tím, že do toho p imícháte své vlastní zkušenosti s

p átelstvím, vztahy, sexem a prací. Zejména s prací. Lidi hrozn rádi tou o práci. B h ví pro , ale je to tak. Pokud jste instalatér,

kterého baví science fiction, možná byste m li za ít zvažovat román o instalatérovi na n jaké vesmírné lodi nebo cizí planet . Zní to

absurdn ? Zesnulý Clifford D. Simak napsal román Vesmírní inžený i (Cosmic Engineers), což je n co na ten zp sob. A je to skv lé

po tení. Musíte mít ale po ád na z eteli, že je rozdíl, jestli o tom, co znáte, suše p ednášíte, nebo to využíváte jen k obohacení

p íb hu. To druhé je dobré. To první ne.

Vezm te si Firmu, román, který odstartoval kariéru Johna Grishama. Mladý právník v n m zjistí, že jeho první zam stnání, které mu

p ipadá až p íliš skv lé na to, aby mohlo být skute né, skute né opravdu není – pracuje pro mafi . Firma je napínavá, dokáže vás

vtáhnout do d je, který se žene ozlomvaz kup edu, a není divu, že se jí prodalo b hvíkolik kvantilión výtisk . tená e nejvíc

fascinuje ono morální dilema, p ed nímž se hlavní hrdina ocitne: pracovat pro mafi je špatné, o tom nem že být sporu, jenže ty

prachy, co z toho jsou! Vozíte se v bavoráku, a to je teprve za átek!

tená e baví sledovat vynalézavé zp soby, jakými se hrdina snaží z tohoto dilematu vyvléct. P estože v tšina lidí by se asi chovala

jinak a na posledních padesáti stránkách už vytrvale in í deus ex machina, faktem z stává, že v tšina z nás by se ráda chovala

práv takhle. A neuvítali bychom ob as i ve svém život n jaký ten zásah sh ry?

A koli to nevím jist , vsadil bych boty, že John Grisham nikdy pro mafi nepracoval. To všechno je holý výmysl (a holé výmysly jsou

pro spisovatele krásné literatury tím nejv tším pot šením). Grisham ovšem býval mladý právník a z tehdejších boj se sv domím

evidentn nic nezapomn l. A nezapomn l ani na všechny záludnosti a nástrahy, kv li nimž je firemní právo tak složité. Za podpory

dob e stravitelného humoru jako skv lého protipólu a zásadn bez zam ování p íb hu za prázdné fráze vykresluje sv t

darwinistického boje, kde všichni divoši nosí trojdílné obleky. A p edevším – což je nejd ležit jší – , tomu sv tu se nedá neuv it.

Grisham tam byl, prozkoumal p du a pozice nep átel a p inesl nám vy erpávající hlášení. Pov d l nám pravdu o tom, co zná, a

kdyby za nic jiného, tak za tohle si zaslouží každý dolar, který mu Firma vyd lala.

Kritik m, kte í Firmu i další Grishamovy knihy zatratili jako uboze napsané a kte í prohlašují, že jsou jim jeho úsp chy záhadou,

naprosto uniká pointa – bu proto, že je tak z ejmá a tak bije do o í, nebo proto, že si prost schváln hrají na hlupáky. Grisham sv j

fiktivní p íb h pevn ukotvil v realit , kterou zná, kterou poznal na vlastní k ži a o níž píše s naprostou (skoro až naivní) up ímností.

Výsledná kniha je – a už v ní vystupují papírové postavy, nebo ne, o tom by se dalo diskutovat – jak odvážná, tak mimo ádn

uspokojivá. Vy jako za ínající spisovatelé ud láte dob e, když nebudete imitovat žánr “právníka v potížích”, který tu Grisham vytvo il, ale pokusíte se napodobit Grishamovu otev enost a neschopnost mluvit jinak než p ímo k v ci.

John Grisham pochopiteln zná právníky. Vy znáte n co jiného, a jste díky tomu v ur itém sm ru jedine ní. Tak seberte odvahu,

zmapujte pozice nep átel, vra te se a pov zte nám všechno, co víte. A pamatujte si, že instalaté i ve vesmíru nejsou zas až tak

špatný nám t na p íb h.

5

Podle m sestávají povídky a romány ze t í ástí: z vypráv ní, které posunuje p íb h z bodu A do bodu B a postupn až do bodu Z,

z popisu, který pro tená e vytvá í smyslové vjemy, a p ímé e i, která oživuje postavy.

Možná si íkáte, kde se mi v tom všem ztratila zápletka. Odpov

– p inejmenším moje odpov

– zní: nikde. Nehodlám vás

p esv d ovat, že jsem zápletku nikdy nevymýšlel, stejn jako vás nehodlám p esv d ovat, že jsem nikdy nelhal, ale oboje d lám tak

z ídka, jak je to jen možné. Nev ím zápletkám ze dvou d vod : za prvé, protože náš život je tak ka bez zápletek, a to i když

zapo ítáte všechno možné opatrné plánování a p edb žná opat ení; a za druhé, protože podle mého názoru promyšlené zápletky

nejdou dohromady se spontánností skute né tv r í práce. Bude asi nejlepší, když se v této otázce vyslovím co nej asn ji, jak to

dokážu – podle mého vnit ního p esv d ení se p íb hy vymýšlejí vícemén samy. Úkolem spisovatele je dát jim prostor k r stu (a

zapisovat je, pochopiteln ). Pokud se na to dokážete dívat z téhle perspektivy (nebo se o to aspo pokusíte), bude se nám

spolupracovat mnohem lépe. Pokud si na druhou stranu myslíte, že jsem blázen, tak prosím. Nebudete první.

Když jsem b hem jednoho interview pro The New Yorker ekl Marku Stingerovi, že osobn považuji p íb hy jen za nalezené v ci,

n co jako fosilie v zemi, prohlásil, že mi nev í. Opá il jsem, že mi to nevadí, jen musí v it, že tomu já v ím. Protože opravdu

v ím. P íb hy nejsou videohry nebo tri ka ze stánku se suvenýry. P íb hy jsou relikty, ásti neobjeveného sv ta, který tu byl p ed

námi. Úkolem spisovatele je vzít do ruky ná adí, které nosí ve své sk í ce, a s jeho pomocí dostat ze zem tak velký celistvý kus

daného p íb hu, jak jen dokáže. N kdy jsou objevené fosilie jen mali ké; pouhá ulita. N kdy jsou obrovské, Tyrannosaurus rex s

gigantickým hrudníkem a vycen nými zuby. A je to jak chce, a se jedná o krátkou povídku nebo tisícistránkovou románovou bichli,

techniky vykopávek z stávají v podstat stejné.

Nesejde na tom, jak jste dob í nebo kolik zkušeností máte, stejn je tak ka nemožné dostat zkamen linu ven celou, ani kousek z ní

neodlomit a neztratit. Abyste dostali ven aspo v tšinu, musí rý ustoupit mnohem jemn jším nástroj m: vzduchové hadici, malému

kladívku, možná dokonce zubnímu kartá ku. Zápletka je nástroj daleko razantn jší, je to spisovatelova sbíje ka. Jist , zkamen lina

se dá ze zem vyprostit i sbíje kou, o tom není sporu, ale víte stejn dob e jako já, že sbíje ka toho pomalu víc rozbije než vyprostí.

Je nešetrná, mechanická, netv r í. ekl bych, že zápletka je pro dobrého spisovatele poslední východisko, a naopak první volba pro

tupce. P íb h, který z ní vzejde, bude s nejv tší pravd podobností p sobit um le a šroubovan .

Já se mnohem víc spoléhám na intuici a mohl jsem se na ni spoléhat vždycky, protože moje knihy vycházejí spíš ze situace než z

p íb hu. N které z nápad , na jejichž základ ty knihy vznikly, byly složit jší než jiné, ale v tšina za ínala stejn prost jako holá

výkladní sk í n jakého obchodního domu nebo vosková tabulka. Oby ejn vložím n kolik postav (n kdy jen dv ; n kdy dokonce

jen jednu) do n jaké nep íjemné situace a sleduji, jak se snaží dostat z ní ven. Mým úkolem není jim pomáhat uniknout na svobodu

nebo je postrkovat až do bezpe í – taková práce by vyžadovala hlasitou sbíje ku zápletky – , ale jen sledovat, co se bude dít, a pak

to zapsat.

Situace tedy p ijde první. Až za ní pak postavy – na za átku vždycky ploché a nevýrazné. Jakmile mám tyhle v ci pevn usazené v

hlav , za nu vypráv t. asto mám ur itou p edstavu, jak se to asi vyvine, ale nikdy jsem žádné postavy nenutil, aby jednaly po

mém. Naopak, chci po nich, aby jednaly po svém. Ob as to nakonec skute n dopadne tak, jak jsem si p edstavoval. V tšinou se

ale stane n co, co jsem v bec ne ekal. Pro spisovatele napínavých román je to báje ná v c. Nejsem koneckonc jen jejich tv rce,

ale také jejich první tená . A pokud ;”a nedokážu ani zhruba odhadnout, jak se ta zatracená v c vyvrbí, p estože o nadcházejících

událostech mám ur ité pov domí dop edu, m žu si být pom rn jistý, že tená bude netrp liv obracet stránku za stránkou. A pro

si vlastn d lat hlavu s koncem? Pro se tak trapn snažit všechno ovládat? D íve i pozd ji každý p íb h n kam dosp je.

Po átkem osmdesátých let jsme s manželkou let li do Londýna na takovou kombinovanou pracovní/odpo inkovou cestu. V letadle

jsem usnul a zdálo se mi o populárním spisovateli (možná jsem to byl já, možná ne, ale zaru en to nebyl James Caan), který upadl

do spár vyšinuté fanynky usazené na statku kdesi na konci sv ta. Ta fanynka se kv li své sílící paranoie stranila lidí a chovala jen

pár zví at v chlév , mezi nimi i své oblíbené prase Misery. Prase dostalo jméno po hlavní hrdince série spisovatelových

veleúsp šných román pro ženy. Když jsem se probudil, ze všeho nej asn ji se mi z toho snu vybavovalo, co ta žena spisovateli

ekla (m l mimochodem zlomenou nohu a ona ho v znila vzadu ve své ložnici). Napsal jsem si to na ubrousek American Airlines,

abych to nezapomn l, a schoval jsem si ho do kapsy. N kde už jsem ho ztratil, ale vícemén si pamatuju, co tam stálo:

Mluví up ímn , ale o ima se vyhýbá jeho pohledu. Ženská jako kyrysar; využití prostoru bez mezery. (A už to m lo znamenat

cokoli; nezapomínejte, že jsem se práv probudil.) “Když jsem to prase pojmenovala Misery, nemyslela jsem to jako n jaký špatný

vtip, to rozhodn ne. To si prosím nemyslete. Ne, pojmenovala jsem ho tak ze své tená ské lásky, což je ta nej istší láska v bec.

M lo by vám to lichotit.”

V Londýn jsme se s Tabby ubytovali v hotelu Brown’s a první noc jsem nedokázal zamhou it oko. Z ásti za to mohlo to trio

gymnastek v pokoji p ímo nad námi, nebo kdo tam ty zvuky vydával, z ásti za to nepochybn mohla pásmová nemoc, ale p edevším

v tom m l prsty ten ubrousek z letadla. íkal jsem si, že ta slova, co jsem na n j naškrábal, by se mohla rozvinout v opravdu parádní

p íb h, a už by dopadl legra n a satiricky, nebo naopak d siv . P ipadal mi p íliš vydatný na to, abych ho nenapsal.

Vstal jsem, sešel do p ízemí a zeptal se recep ního, jestli by se v hotelu nenašlo n jaké tiché místo, kde by se dalo trochu pracovat.

Odvedl m k nádhernému stolu na podest u druhého patra. S nepochybn oprávn nou pýchou mi sd lil, že je to st l Rudyarda

Kiplinga. Tahle informace m nepatrn znepokojila, ale místo to bylo klidné a st l mi p ipadal dostate n pohostinný; p edevším

proto, že skýtal zhruba akr pracovní plochy z t eš ového d eva. Za al jsem do sebe lít jeden šálek aje za druhým (když jsem psal,

vypil jsem ho celé galony… tedy pokud jsem zrovna nepil pivo) a postupn jsem zaplnil šestnáct stránek svého t snopiseckého

zápisníku. Rád píšu normáln , jenže problém je ten, že jakmile naberu rychlost, už neudržím tempo s ádky, které mi naskakují v

hlav , a to m nesmírn vy erpává.

Když jsem to kone n zabalil, zastavil jsem se ve vestibulu pod kovat recep nímu, že mi dovolil použít ten krásný st l pana

Kiplinga. “Jsem moc rád, že se vám líbil,” odpov d l. Stáhl rty do nejasného, zamyšleného úsm vu, jako by spisovatele sám znával.

“Víte, on u n j Kipling dokonce um el. M l mrtvici. Zrovna když psal.”

Vrátil jsem se do pokoje, abych ješt nahnal aspo pár hodin spánku, a v duchu jsem si íkal, jak asto n kdo lov ku poskytne

informaci, bez níž by se docela rád obešel.

Pracovní titul mého nového díla, které jsem p edb žn odhadoval na novelu o zhruba sto stránkách, zn l “Zvláštní vydání pro Anne

Wilkesovou”. Když jsem usedal k nádhernému stolu Rudyarda Kiplinga, m l jsem v hlav pevn ukotvenou základní situaci:

zmrza ený spisovatel, vyšinutá fanynka. P íb h jako takový v té chvíli ješt neexistoval (tedy, existoval, ale jen jako relikt poh bený –

vyjma t ch šestnácti ru n psaných stránek – v zemi), ovšem znalost p íb hu nebyla pro to, abych se pustil do práce, v bec d ležitá.

Objevil jsem zkamen linu; v d l jsem, že zbytek už je jen otázka pe livých vykopávek.

P edpokládám, že to, co funguje u m , bude stejn fungovat i u vás. Pokud jste svázáni neúprosnou tyranií osnovy a zápisníku

plného “poznámek o postavách”, mohlo by vás to osvobodit. P inejmenším to obrátí vaše myšlenky k n emu mnohem

zajímav jšímu než k Sp ádání zápletky.

(Pro pobavení krátká poznámka na okraj: jedním z nejv tších zastánc Zápletky v tomto století byl z ejm Edgar Wal ace, autor ne

práv nejkvalitn jších bestsel er dvacátých let. Wal ace vynalezl – a nechal si patentovat – p ístroj, který nazval Wallaceovo kolo

zápletek. Když jste v n jaké ásti p íb hu zakysli a nev d li jste, jaký Další vývoj byl m l následovat, nebo jste honem pot ebovali

n jaký Zvrat v událostech, sta ilo rozto it Kolo zápletek a p e íst si, co se objevilo v okýnku: t eba našt stí se na scén objeví…,

nebo hrdinka vyzná lásku. Takový vynález nepochybn musel jít na dra ku.)

Na sklonku prvního sezení v hotelu Brow s, p i n mž se Paul Sheldon probudil a zjistil, že se stal v zn m Annie Wilkesové, jsem si

myslel, že vím, co se bude dít dál. Annie Paula p inutí napsat další román o jeho neohrožené hrdince Misery Chastainové, román,

který bude jen pro ni. Po po áte ních námitkách Paul pochopiteln svolí ( íkal jsem si, že taková vyšinutá zdravotní sestra dokáže

být hodn p esv d ivá). Annie mu sd lí, že se rozhodla ob tovat pro tenhle projekt své oblíbené prase Misery. Prohlásí, že Misery

se vrací vyjde jen v jediném exemplá i: vlastnoru n psaném rukopisu vázaném v prase í k ži!

Tady skon íme t emi te kami, íkal jsem si, a do odlehlého coloradského sídla Annie Wilkesové se vrátíme o šest nebo osm m síc

pozd ji, abychom se do kali p ekvapivého záv ru.

Paul je pry , pokoj, v n mž se lé il, se prom nil na svatyni Misery Chastainové, ovšem prase Misery je dosud naživu, dál si blažen

pochrochtává v chlívku u stodoly. Na zdech “Miseryina pokoje” visí obálky knížek, plakáty z film o Misery, fotky Paula Sheldona, možná i novinový lánek s nadpisem SLAVNÝ AUTOR MILOSTNÝCH ROMÁN DOSUD NEZV STNÝ. Uprost ed pokoje, pe liv

nasvícená, leží na malém stolku (z t eš ového d eva, pochopiteln , na po est pana Kiplinga) jediná kniha. Je to Misery se vrací,

zvláštní vydání pro Annie Wilkesovou. Vazba je nádherná, a aby také ne; je to k že Paula Sheldona. A Paul sám? Jeho kosti jsou

dost možná poh bené za stodolou, ale p ipadalo mi nanejvýš pravd podobné, že na t ch lepších ástech si pochutnalo prase.

Nevypadalo to zle, mohla z toho být pom rn vyda ená povídka (ovšem už ne tak dobrý román; málokdo by cht l p es t i sta stránek

držet palce hlavnímu hrdinovi a pak zjistit, že ho mezi kapitolami šestnáct a sedmnáct sežralo prase), jenže nakonec to celé dopadlo

úpln jinak. Ukázalo se, že Paul Sheldon je mnohem vynalézav jší, než jsem si p vodn myslel, a jeho hra na Šeherezádu, jíž si

snažil zachránit krk, mi dala p íležitost vyjád it pár myšlenek o spásné moci psaní, které jsem už dlouhou dobu nosil v hlav , ale

dosud jsem se o n s nikým nepod lil. Také u Annie vyšlo najevo, že je to mnohem složit jší postava, než jak jsem si ji zprvu

p edstavoval, a nesmírn m bavilo o ní psát – ženská, která by nikdy ne ekla nic ost ejšího než “sy ák”, ale ani trochu se

nerozpakovala useknout svému oblíbenému spisovateli nohu, když se od ní pokoušel utéct. Ke konci jsem m l pocit, že Annie je

t eba stejným dílem litovat jako se jí bát. A žádné podrobnosti a události v p íb hu nevycházely ze zápletky; vyvíjely se organicky,

p irozenou cestou vznikaly z výchozí situace, jak jsem postupn odkrýval jednotlivé ásti fosilie. A tohle všechno te píšu s

úsm vem. Vzhledem k tomu, jak jsem se tehdy utáp l v drogách a alkoholu, jsem se u téhle knihy náramn bavil.

Geraldova hra a Hol i ka, která m la ráda Torna Gordona jsou dva další ist situa ní romány. Pokud by se Misery dala

charakterizovat jako “dva lidé v dom “, pak Gerald je Jedna žena v ložnici” a Hol i ka “jedno dít ztracené v lese”. Jak už jsem tu ekl, napsal jsem i romány založené na zápletce, ale výsledky, v knihách jako Nespavost nebo Rose Madder, nejsou nijak zvláš

podn tné. Jsou to (jakkoli nerad to p iznávám) škrobené romány, které se p íliš t žkopádn o n co snaží. Jediný m j román vzešlý

ze zápletky, který se opravdu líbí, je Mrtvá zóna (a ve vší up ímnosti musím íct, že se mi líbí opravdu hodn ). Jedna z mých knih,

která p sobí zápletkov – Pytel kostí – , pat í ve skute nosti mezi ty situa ní: “ovdov lý spisovatel ve strašidelném dom “. P íb h vzniku Pytle kostí je uspokojiv hororový (aspo si to myslím) a velice komplikovaný, nicmén žádné z podrobností jsem nem l

p edem promyšlené. Historie TR-90 a p íb h o tom, co m la manželka ovdov lého spisovatele Mikea Noonana v pr b hu

posledního léta svého života skute n za lubem, vznikly zcela spontánn – jinak e eno, všechny ty podrobnosti byly sou ásti jedné

zkamen liny.

Dostate n silná výchozí situace m ní celou otázku zápletky na ist akademickou, což mi naprosto vyhovuje. Nejzajímav jší

situace se oby ejn dají vyjád it otázkou Co kdyby:

Co kdyby jednu malou vesni ku v Nové Angli napadli upí i? (Prokletí Salemu)

Co kdyby v jednom odlehlém nevadském m ste ku do ista zešílel policista a za al zabíjet lidi na potkání? (Beznad j)

Co kdyby hospodyn podez elá z vraždy, kterou skute n spáchala (její manžel), ale vyvlékla se z ní, upadla v podez ení z vraždy,

se kterou nemá nic spole ného (její zam stnavatelka)? (Dolores Claibornová)

Co kdyby mladá matka a její syn z stali uv zn ni v nepojízdném aut a nemohli ven kv li vzteklému psovi? (Cujo)

To všechno jsou situace, které m zni ehonic napadly – ve sprše, za volantem, na procházce – a nakonec se z nich staly knihy. V

žádném p ípad jsem je nepromýšlel dop edu, ani jedinou poznámku na jediný líste ek papíru jsem si p edem nenapsal, p estože

n které z t ch p íb h (nap íklad Dolores Claibornová) jsou skoro stejn složité jako v lecjaké detektivce. Nezapomínejte ale, že

mezi p íb hem a zápletkou je obrovský rozdíl. P íb h je po estný a d v ryhodný; zápletka je záludná a je lepší držet ji pod zámkem.

Všechny romány z uvedeného seznamu pochopiteln prošly uhlazováním a úpravami p i redak ním procesu, ale v tšina jejich

složek existovala od samého za átku. “Film by m l být hotový už po hrubém st ihu,” ekl mi jednou filmový st iha Paul Hirsch. Totéž platí o knihách. Myslím, že jen z ídka se nesrozumitelnost nebo špatné vyprav ské schopnosti poda í napravit p i n em tak

zanedbatelném, jako je druhý koncept.

Tohle není u ebnice, takže tu nenajdete mnoho cvi ení, ale rád bych vám te jedno p ece jen nabídl – p edevším pokud máte pocit,

že všechny tyhle e i o tom, jak situace nahradí zápletku, jsou jen p ipitom lý blábol. Ukážu vám, kde leží jedna zkamen lina. Vaším

úkolem bude vytvo it z ní p ti – nebo šestistránkové vypráv ní, které nebude vycházet ze zápletky. Jinak e eno, chci, abyste zkusili

vykopat kosti a zjistili, jak vypadají. Myslím, že výsledky vás samotné možná p ekvapí a pot ší. P ipraveni? Tak jdeme na to.

Základní podrobnosti následujícího p íb hu zná d v rn každý z nás; s drobnými obm nami se objevuje v kriminalistické rubrice

metropolitních deník každý druhý týden. Žena – íkejme jí Jane – se vdá za muže, který je inteligentní, vtipný a doslova z n j

vyza uje sexuální p itažlivost. Nazv me ho Dick; tím nejfreudovšt jším jménem, jaké angli tina zná. Bohužel má Dick i svou temnou

stránku. Rád manipuluje s lidmi, je vzn tlivý, možná dokonce (což vypozorujete z jeho e i i chování) paranoidní. Jane se zoufale

snaží Dickovy nedostatky p ehlížet, aby jim to v manželství klapalo (pro se tolik snaží, to se dozvíte také; Jane vystoupí na scénu a

ekne vám to). Narodí se jim dít a na n jaký as se všechno zlepší. Potom, když jsou jejich hol i ce asi t i roky, za nou žárlivé

výlevy a týrání nanovo. Týrání je nejprve jen slovní, pak i fyzické. Dick je p esv d ený, že Jane s n kým spí, nejspíš s n kým z

práce. Je to n kdo konkrétní? Nevím a nezajímá m to. Dick sám vám možná nakonec ekne, koho podez ívá. A pokud ano,

dozvíme se to všichni, že?

Nakonec už to chudák Jane nevydrží. Rozvede se s tím pošukem a jejich dcerku, malou Nel , dostane do opatrování. Dick ji za ne

obt žovat. Jane reaguje tím, že nechá vystavit soudní zákaz jejich styku, jenže takový dokument je užite ný asi jako deštník v

hurikánu, což vám koneckonc potvrdí každá zneužívaná žena. Až kone n , po události, kterou živ vylí íte do nejmenších d sivých

podrobností – možná napadení na ve ejnosti – , je pošuk Richard zat en a vzat do vazby. To všechno je jen p íb h v pozadí. Jak ho

do svého díla zapracujete – a kolik z n j zapracujete – , záleží ist na vás. V každém p ípad to ješt není situace. Situace teprve

následuje.

Jednoho dne krátce po Dickovu uv zn ní v m stské v znici Jane vyzvedne malou Nell ze školky a odveze ji ke kamarádce na

oslavu narozenin. Potom sama odjede dom , už se t ší na ty dv t i hodinky vzácného klidu a ticha. íká si, že si možná schrupne.

Bydlí v dom , nikoli v byt , p estože je to mladá pracující žena – situace to svým zp sobem vyžaduje. Jak k tomu domu p išla a pro

má odpoledne volno, to jsou další v ci, které vám p íb h sám napoví a budou do n j nádhern zapadat, pokud pro n vymyslíte

dobré d vody (možná je to d m jejích rodi ; možná se o ten d m jen do asn n komu stará; možná n co úpln jiného).

Když vchází dovnit , n co ji zarazí, t sn pod prahem v domí, n co, z eho nemá dobrý pocit. Nedokáže ale ur it, o co jde, a tak se

v duchu p esv d uje, že to jsou jen nervy, drobný poz statek po t ch p ti letech s mladým panem Drs ákem. Co jiného by to taky

mohlo být? Dick je p ece za m ížemi.

Než se uloží ke spánku, rozhodne se Jane, že si uva í hrnek bylinkového aje a podívá se na zprávy. (Nešla by ta konvice vroucí

vody na sporáku pozd ji n jak využít? Možná, možná.) Úst ední reportáž Zpráv o t etí jí vyrazí dech: v m stské v znici ráno t i muži

zabili dozorce a uprchlí. Dva ze t í zlosyn polapili tak ka okamžit , ale t etí je dosud na svobod . Ani jednoho z v z sice

neuvedou jménem (p inejmenším v tomto zpravodajství ne), ale Jane, usazená ve svém prázdném dom (který te už máte n jak

rozumn vysv tlený), bez nejmenšího stínu pochyb ví, že jedním z nich byl Dick. Ví to, protože kone n zjistí, co ji p i vstupu do

domu na okamžik zarazilo. Byla to v n , jen matná a nenápadná, vlasové tonikum Vitalis. Jane sedí v k esle, svaly ochromené

strachem, nem že vstát. A když na schodech zaslechne Dickovy kroky, bleskne jí hlavou: Jedin Dick by ani ve v zení nezapomn l

používat vlasové tonikum. Musí vstát, musí utéct, ale nem že se pohnout…

Docela dobrý p íb h, ne? Myslím, že ano, i když není kdovíjak originální. Jak už jsem íkal, ZAVRŽENÝ MANŽEL ZBIL (nebo ZABIL)

EX-MANŽELKU se do novin dostane každých trnáct dní, je to smutné, ale je to tak. Já po vás v tomhle cvi ení chci, abyste, než

za nete ve svém vypráv ní tuhle situaci rozpracovávat, prohodili pohlaví protagonisty i antagonisty – ili a je bývalka ta, kdo

obt žuje (možná utekla spíš z blázince než z m stské v znice), a manžel ob . A vypráv jte bez vymýšlení zápletky – nechejte se

unášet situací a tou ne ekanou zám nou postav. Troufám si p edpov d t, že tím proplujete úsp šn … tedy pokud budete up ímní v

tom, jak vaše postavy mluví a jak jednají. Up ímnost ve vypráv ní dokáže vynahradit spousty stylistických nedostatk , jak dokazují

díla tak neobratných stylist jako Theodora Dreisera a Ayn Randové, zatímco lhaní je ta nejhorší chyba ze všech a nic ji nenapraví.

Lhá m se vede nejlíp, o tom není sporu, ale jen v t ch vyšších a širších sférách, nikdy ne tam dole v džungli literární kompozice,

kde se k cíli blížíte jen to slovo za slovem. Pokud za nete tam dole lhát o tom, co víte a co cítíte, pak se vám všechno rázem

sesype.

Až tohle cvi ení dokon íte, ozv te se mi na http://www.stephenking.com a dejte mi v d t, jestli vám to vyšlo. Nem žu slíbit, že si p e tu

všechny p ísp vky, ale m žu slíbit, že si s velkým zájmem p e tu aspo n která z vašich dobrodružství. Už te jsem zv davý, jaké

zkamen liny vykopete a kolik toho dokážete dostat ze zem nepoškozeného.

6 Popis umož uje tená i, aby se p íb hu zú astnil i svými smysly. Dobrý popis není dovednost vrozená, ale nau ená, proto také

nem žete usp t, dokud toho hodn nep e tete a hodn nenapíšete. Nejde totiž jen o to jak; jde také o to kolik. etba vám pom že

odpov d t na otázku kolik a jedin stohy popsaných papír vám pom žou s tím jak. Zkušenosti získáte jen tréninkem.

Popis za íná p edstavou toho, co chcete, aby tená prožíval. Kon í tím, že to, co vidíte v hlav , p eložíte do slov na papí e. Což

není v bec jednoduché. Jak už jsem íkal, všichni jsme od n koho slyšeli: ” lov e, to byla taková paráda (nebo taková

hr za/sranda/divná v c)… ani to nedokážu popsat!” Jestli ale chcete být úsp šný spisovatel, tak to musíte um t popsat, navíc tak,

aby vašemu tená i b hal mráz po zádech z toho, jak jasn to uvidí p ed o ima. Pokud to dokážete, budete za svou práci po zásluze

odm ováni. Pokud ne, nejspíš budete jen sbírat zamítavé odpov di a možná za nete zvažovat kariéru ve fascinujícím sv t

telemarketingu.

Chudi ký popis tená e zarazí, bude si p ipadat jako krátkozraký lov k bez brýlí. P ehnan podrobný ho poh bí v detailech a

obrazech. D ležité je najít tu zlatou st ední cestu. A krom toho také v d t, co popisovat a co nechat plavat a v novat se místo toho

tomu hlavnímu, to jest vypráv ní p íb hu.

Nemám moc rád psaní, které vy erpávajícím zp sobem popisuje t lesné vzez ení postav v p íb hu a co mají ty postavy na sob

(tyhle seznamy šatstva m štvou víc než cokoli jiného; když si budu chtít p e íst popis oble ení, m žu si kdykoli otev ít n jaký módní

katalog). Nevzpomínám si na mnoho p ípad , kdy bych m l pocit, že musím popsat, jak lidé v mém p íb hu vypadají – rad ji nechám

na tená i, a si obli eje, postavu i oble ení doplní sám. Když vám eknu, že Carrie Whiteová je šikanovaná st edoškola ka s

uhrovatou pletí a p ehnanou snahou chodit módn oble ená, myslím, že zbytek už zvládnete sami, nebo ne? Nemusím vám ji

popisovat uher od uhru a sukni od sukn . Všichni si koneckonc na pár t ch st edoškolských ztroskotanc pamatujeme; když vám

popíšu svého, zmrazím tím ty vaše, a p ijdu tak o kousek toho pouta porozum ní, které mezi námi chci vytvo it. Popis za íná ve

fantazi spisovatele, ale kon it by m l ve fantazii tená e. Když to tak vezmu, je spisovatel v tomhle ohledu vlastn mnohem

š astn jší než takový filma , který v tšinou nemá na vybranou a musí ukázat p íliš mnoho… v devíti p ípadech z deseti v etn toho

zipu, co má p íšera na zádech.

Myslím si, že d jišt a povaha hrdin jsou pro tená v pocit, že je skute n uvnit v p íb hu, mnohem d ležit jší než jakýkoli jejich

fyzický popis. Stejn tak si nemyslím, že by fyzický popis m l být jakousi zkratkou k dané postav . Ušet ete m pokud možno

hrdinových prudce inteligentních modrých o í a energicky vystr ené brady; stejn jako hrdin iných arogantních lícních kostí. Tahle

technika je špatná a nazna uje lenost v psaní – v podstat je to totéž jako všechna ta otravná p íslovce.

Pro m se dobrý popis oby ejn skládá z n kolika málo pe liv zvolených detail , které napoví všechno ostatní. Ve v tšin p ípad

jsou tyto detaily v bec to první, co vás napadne. Pro za átek rozhodn posta í. Pokud pozd ji usoudíte, že byste rádi n co zm nili,

p idali i smazali, vždycky to m žete ud lat – od toho p ece máme p episování. ekl bych ale, že v tšinou budou ty první detaily také

ty nejv rn jší a nejlepší. M li byste si pamatovat (a etba vám to kdykoli znovu dokáže, pokud vás p epadnou pochyby), že je stejn

snadné popisovat moc jako málo. Možná ješt snazší.

Jednou z mých oblíbených restaurací v New Yorku je Palm Too na Druhé Avenue. Když se rozhodnu zasadit do Palm Too n jakou

scénu, zcela jist budu psát o n em, co znám, protože jsem tam byl už mnohokrát. Než se pustím do psaní, na chvíli se zamyslím,

abych si vyvolal z pam ti obrázek, jak to tam vypadá, a prohlédl si ho svým vnit ním zrakem, zrakem tím ost ejším, ím ast ji se

používá. íkám mu vnit ní zrak, protože pod tímhle výrazem všichni pochopí, co mám na mysli, ve skute nosti se ovšem snažím

zapojit nejen zrak, ale všechny smysly. Tohle pátrání v pam ti bývá krátké, zato však intenzívní, skoro taková hypnóza. A jako u

skute né hypnózy se vám to bude da it tím snáze, ím ast ji se o to budete pokoušet.

Když pomyslím na Palm Too, napadnou m okamžit ty i v ci: (a) p ítmí u baru a kontrastní lesk zrcadla za ním, kde se odráží

sv tlo z ulice; (b) piliny na podlaze; (c) legra ní kreslené karikatury na zdech; (d) v n pe eného hov zího masa a ryb.

Kdybych se zamyslel d kladn ji, vyno ily by se mi z pam ti další podrobnosti (a na co bych si nevzpomn l, to bych si prost

vymyslel – v p edstavách se fakta a fikce b žn mísí dohromady), ale není to t eba. Nejdeme koneckonc navštívit Tádž Mahál ani

vám tu restauraci nechci prodávat. Navíc je t eba nepoušt t ani na okamžik ze z etele, že tu p ece nejde o kulisy – jde o p íb h,

vždycky jenom o p íb h. Neslušelo by se, abych se (a platí to i pro vás) poušt l do houštin popisu jen proto, že by to v tuhle chvíli

bylo snadné. My tu p ece pe eme n co docela jiného než ryby a hov zí maso.

S tímhle na pam ti nabízím vzorek vypráv ní, které zavede hrdinu do Palm Too:

Ve t i tvrt na ty i jasného letního odpoledne zastavil p ed Palm Too taxík. Bil y zaplatil idi i, vystoupil na chodník a krátce se

rozhlédl, jestli n kde kolem neuvidí Martina. Nevid l. Spokojen vešel dovnit .

Po parné, oslnivé Druhé Avenue to v Palm Too vypadalo jako v jeskyni. Zrcadlo za barem odráželo trochu sv tla z ulice a lesklo se v

p ítmí jako fáta morgana. V prvním okamžiku Bil y nevid l nic než práv to zrcadlo, teprve po chvíli si jeho o i za aly p ivykat. U baru

sed lo n kolik osam lých piják . Za nimi se vrchní s uvoln nou kravatou a ohrnutými rukávy, které odhalovaly jeho chlupatá

záp stí, bavil s barmanem. Billy si všiml, že na podlaze tu po ád ješt mají rozhozené piliny, jako by šlo o n jakou putyku z

dvacátých let a ne restauraci konce tisíciletí, kde si nesmíte ani zapálit, natož odplivnout chrchel tabáku na zem. A všude po zdech,

od podlahy až ke stropu, dosud dovád ly ty kreslené postavi ky – magazínové karikatury podvodník z m stské politiky, noviná ,

kte í dávno odešli do d chodu nebo se upili k smrti, celebrit, které už jste ani nepoznali. Ve vzduchu to von lo hov zím masem a

smaženou cibulkou. Prost tu bylo všechno stejné jako d ív.

To už k n mu ale p istoupil vrchní. ” ím mohu sloužit, pane? Ve e e podáváme až od šesti, nicmén bar je vám – ”

“Hledám Richieho Martina,” p erušil ho Bill.

Bil v p íjezd taxíkem je lí ení – akce, pokud se vám tenhle výraz zamlouvá víc. Poté, co projde dve mi restaurace, následuje

pom rn p ímo arý popis. Dostal jsem do n j v podstat všechny podrobnosti, které m napadly, když jsem si v hlav vybavil

skute nou Palm Too, a p idal jsem ješt pár v cí navíc – myslím, že ten vrchní v p estávce mezi sm nami je docela povedený; líbí

se mi ta uvoln ná kravata a vyhrnuté rukávy, které odhalují jeho chlupatá záp stí. P sobí to skoro jako fotka. Vynechal jsem jen v ni

ryb, p edevším proto, že v n cibule byla siln jší.

K samotnému p íb hu se vrátíme p es další kousek lí ení (do st edu jevišt vystoupí vrchní) a potom p ímou e . Te už d jišt

vidíme dostate n jasn . Mohl jsem samoz ejm dodat ješt spoustu mali kostí – jak je restaurace úzká, že z rádia hraje Tony

Bennett, že je na kase samolepka Yankees – , ale k emu by to bylo? O p íprav kulis a v bec o každém popisu se dá íct, že

nemusí pršet, sta í když kape. Chceme se dozv d t, jestli Bil y našel Richieho Martina – za tenhle p íb h jsme zaplatili svých

ty iadvacet dolar . Další podrobnosti o restauraci by zbrzdily tempo vypráv ní, možná by nás dokonce otrávily natolik, že by se tím

do ista rozbilo kouzlo, které dobrá beletrie dokáže utkat. V mnoha p ípadech, kdy tená odloží knihu, protože ho “za ala nudit”, za to m že spisovatel, který se nechal p íliš unést svými popisnými schopnostmi a pustil ze z etele to nejd ležit jší, totiž že p íb h se

musí po ád vyvíjet. Jestli se chce tená dozv d t o Palm Too víc, než tu stojí napsáno, m že ji bu p i p íští návšt v New Yorku

sám navštívit, nebo si nechat poslat prospekt. Já už tu vyplýtval dost inkoustu na to, aby bylo z ejmé, že se Palm Too stane

významným d jišt m mého p íb hu. A kdyby se nakonec ukázalo, že se jím nestane, tak p i p episování ten popisný odstavec o pár

ádk zkrátím. Rozhodn bych ho v téhle podob nesm l nechat jen proto, že je dobrý; aby nebyl dobrý, když jsem za tuhle práci

placený. Nejsem ale placený za to, abych se rozplýval sám nad sebou.

V tom prost edním odstavci o Palm Too najdeme dva druhy popisu: jednak p ímý popis (“U baru sed lo n kolik osam lých piják “) a

také popis o n co poeti t jší (“Zrcadlo za barem… se lesklo v p ítmí jako fáta morgana”). Oba dva druhy jsou v po ádku, ale mn

osobn se víc líbí metafory. Používání p ím r a dalšího metaforického jazyka je jedna z hlavních radostí krásné literatury – a to jak

ze strany tená e, tak ze strany spisovatele. Pokud je takové p irovnání trefné, pak nás pot ší stejn , jako bychom uprost ed davu

cizinc potkali n jakého známého. Tím, že k sob p irovnáme dva jinak nesouvisející p edm ty – bar v restauraci a jeskyni, zrcadlo a

fátu morganu – , da í se nám ob as spat it starou v c v novém, jasn jším sv tle.* A i když je výsledek spíš názorný než poetický,

myslím, že autor a tená tu spole nými silami vytvá ejí ur ité kouzlo. Možná vám p ijde, že používám p íliš silná slova, ale já to tak

opravdu cítím.

Když p irovnání nebo metafora nefungují, jsou výsledky n kdy sm šné a n kdy trapné. Nedávno jsem si v jednom p ipravovaném

románu, který rad ji nebudu jmenovat, p e etl následující v tu: “Flegmaticky sed l vedle mrtvoly a ekal na soudního léka e stejn

trp liv , jako by ekal na sendvi s kr tím masem.” Jestli tady existuje n jaká osv tlující spojitost, pak jsem ji opravdu nedokázal

nalézt. Na ež jsem knihu bez dalšího tení zav el. Pokud autor ví, co d lá, rád se s ním svezu. Pokud to ale neví… inu, je mi už p es

padesát a po ád mi zbývá p e íst spousta knížek. Nehodlám zbyte n ztrácet as t mi špatn napsanými.

Podobná zenová p irovnání jsou jen jednou z mnoha pastí obrazného vyjad ování. Tou nej ast jší – a p í ina pádu do téhle pasti se

dá op t vysledovat až k nedostatku p e tených knih – je používání klišovitých p irovnání, metafor a obraz . B žel s v trem o závod,

byla krásná jako obrázek, Bob bojoval jako lev, m la hlásek jako konipásek…

nemarn te podobnými perlami m j as (ani ni í jiný). Budete vypadat jako lenoši nebo hlupáci. A ani jedno vaší spisovatelské

pov sti p íliš neprosp je.

Mimochodem moje naprosto nejoblíben jší p irovnání pocházejí z detektivek drsné školy ty icátých a padesátých let a od literárních

následovník šestákových romanopisc . Mezi tyto oblíbence pat í “Byla tam tma jak v nákla áku ernošskejch prdelí” (George V.

Higgins) a “zapálil jsem si cigaretu, která chutnala jak instalatér v šnuptychl” (Raymond Chandler).

Klí k dobrému popisu za íná u jasného zraku a kon í u jasného vyjad ování, takového vyjad ování, které pracuje s neot elými

obrazy a prostou slovní zásobou. Já se v tomhle ohledu za al u it etbou Chandlera, Hammetta a Rosse MacDonalda; ješt v tší

úctu k síle hutného popisného jazyka jsem získal u T. S. Eliota (ty rozedrané pa áty cupitající po mo ském dn ; ty kávové lži ky) a

Wil iama Carlose Wil iamse (bílá ku ata, ervené traka e, švestky z ledni ky, tak sladké a chladivé).

Stejn jako u všech ostatních stránek vyprav ského um ní i zde platí, že se budete zlepšovat tréninkem, ale ani trénink vás nikdy

nep ivede k dokonalosti. Pro by m l? Koho by to potom bavilo? A ím víc se budete snažit o jasné a jednoduché vyjad ování, tím

víc se nau íte o složitosti jazyka. Dokáže být kluzký, milášek; moc kluzký dokáže být. Trénujte um ní a neustále si p ipomínejte, že

vaším úkolem je popsat, co vidíte, a pak pokra ovat v p íb hu.

7

Promluvme si te trochu o p ímé e i, zvukové složce našeho programu. To p ímá e prop j uje vašim postavám hlas a hraje

zásadní roli ve vykreslení jejich povahy – i když chování lidí nám toho o jejich povaze p ece jen prozradí víc, protože e je zrádná:

asto p edstaví povahu mluv ího v takovém sv tle, jakého by se sám v bec nenadal.

P ímým lí ením mi samoz ejm m žete sd lit, že vaše hlavní postava, pan Butts, neprospíval ve škole práv dvakrát dob e, vlastn

do školy ani moc nechodil, ale téhož ú inku (a mnohem výrazn ji) dosáhnete i tak, že ho necháte promluvit… a jedno ze základních

pravidel dobré beletrie radí nikdy ne íkat nic, co m žete názorn ukázat:

“Co myslíš?” zeptal se kluk. Ani nezvedl o i, jen dál máral klacíkem po zemi. T žko íct, co nakreslil, možná mí , možná planetu, možná prost jen kolo. “Myslíš, že Zem fakt obíhá kolem slunce, jak se to povídá?”

“Já nevím, co se povídá,” odv til pan Butts. “Já nikdá moc neskoumal, co tendle nebo tamten íká, pon va každej do tebe hu í n co jinýho, až t z toho za ne bolet palice a ty stratíš veškerej aminýt.”

“Co je to aminýt?” zeptal se kluk.

“Dáš už mn kone n jednou s t ma v nejma votázkama pokoj!” rozk ikl se pan Butts. Vytrhl klukovi klacík a zlomil ho vejp l.

“Aminýt máš v b iše, dyž je as na jídlo! Poka ti teda neni zrovna šoufl! A o mn budou lidi povídat, že sem nezd lanec!”

“Jo apetýt,” prohodil klik nevzrušen a za al si znovu kreslit, te už jen prstem.

Dob e napsaná p ímá e napoví, jestli je postava chytrá, nebo hloupá (pan Butts není nutn tupec jen proto, že neumí íct apetýt;

museli bychom ho poslouchat mnohem déle, abychom si v tomhle ohledu mohli být jistí), poctivá, nebo nepoctivá, vtipná, nebo jestli

je to starý suchar. Dobrou p ímou e , jak ji umí napsat nap íklad George V. Higgins, Peter Straub nebo Graham Greene, je pak

radost íst; špatná p ímá e dokáže hodn zkazit.

R zní spisovatelé um jí psát p ímou e r zn dob e. Vaše schopnosti v této oblasti se samosebou mohou zlepšit, ale jak jednou

ekl jistý velikán (mimochodem to byl Clint Eastwood): ” lov k musí znát svoje hranice.” H. P. Lovecraft byl nap íklad génius

hr zostrašných povídek, ale zárove autor velice mizerných dialog . A z ejm to o sob sám v d l, protože z t ch milión slov

beletrie, které napsal, jich mén než p t tisíc p ipadá na p ímou e . Následující ukázka z “Barvy z kosmu”, v níž umírající farmá popisuje mimozemskou bytost, jež obsadila jeho studnu, názorn ilustruje Lovecraftovy problémy s p ímou e í. P átelé, takhle p ece

nikdo nemluví, ani na smrtelné posteli ne:

“Nic… nic… ta barva… ho í… studená a mokrá… ale pálí… žilo to ve studni… já to vid l… takovej kou … úpln jak ty kytky vloni na ja e… studna v noci svítila… všecko živý… vysálo to ze všeho život… v kameni… muselo se to sem dostat v tom kameni… celý to

tady otrávilo… já nevím, co to chce… ta kulatá v c, kterou chlapi z univerzity z toho kamene vykopali… m la tu samou barvu…

p esn tu samou jak ty kytky a rostliny… semena… já to vid l tendle tejden prvn … ubije vám to myšlenky a pak vás to dostane…

spálí vás to… p išlo to sem odn kud, kde je to jiný než tady… jeden z t ch profesor to povídal…”

A tak dál a tak dál, v pe liv poskládaných kusých výtryscích informací. T žko íct, co p esn je na Lovecraftov p ímé e i v

nepo ádku, snad krom toho, co je z ejmé na první pohled: je šroubovaná a bez života, p ekypuje snahou o venkovský p ízvuk.

Když je p ímá e v po ádku, hned to poznáme. Když v po ádku není, poznáme to taky – zask ípe v uchu jako špatn nalad ný

hudební nástroj.

Lovecraft byl, aspo podle toho, co se íká, jednak snob a jednak hrozný stydlín (a také p esv d ivý rasista, jeho povídky jsou plné

zlov stných Afri an a p esn t ch intriká ských Žid , z jakých m l vždycky po ty ech p ti pivech strach m j strejda Oren), p esn

ten typ spisovatele, který udržuje plodnou korespondenci, ale t žko se s n kým snese tvá í v tvá – kdyby žil dnes, nejspíš by se

energicky ú astnil života na nejr zn jších internetových chatech. Psát p ímou e se nejlépe nau í lidé, které baví mluvit s ostatními

a poslouchat je – p edevším poslouchat, všímat si p ízvuk , rytmu, ná e í a nejr zn jšího slangu. Samotá i jako Lovecraft ji asto

píší špatn , opatrn , jako lov k, který n co skládá dohromady v cizím jazyce.

Nevím, jestli je sou asný romanopisec John Katzenbach také samotá , ale jeho román Hartova válka obsahuje n kolik pozoruhodn

špatných dialog . Katzenbach je ten typ autora, jaký by u itele tv r ího psaní vytá el do vývrtky, vynikající vyprav , který své dílo

kazí astým opakováním (takový nedostatek se dá vylé it) a vyložen d sným citem pro p ímou e (takový nedostatek se nejspíš

vylé it nedá). Hartova válka je detektivka zasazená do zajateckého tábora za 2. sv tové války – p kný nápad, ale v

Katzenbachových rukou dost problematický, zejména když za ne jít do tuhého. Tady máme velitele perut Phil ípa Pryce, jenž se

baví se svými p áteli t sn p edtím, než ho N mci, kte í velí táboru Stalag Luft 13, odvedou pry , ne aby ho vrátili do vlasti, jak tvrdí,

ale pravd podobn zast elili v lese.

Pryce znovu chytil Tommyho za ruku. “Tommy,” zašeptal, “tohle není náhoda! Nic není tak, jak se zdá! Snaž se dostat hloubš!

Zachra ho, chlape, zachra ho! Víc než kdy d ív te v ím, že je Scott nevinnej! …Jste v tom te sami, kluci. A pamatujte si,

po ítám s tím, že to p ežijete! P ežijete! A se stane cokoli!”

Obrátil se zpátky k N mc m. “Dob e, kapitáne,” prohlásil s náhlým, neoby ejn klidným odhodláním. “Te jsem p ipravený. D lejte si se mnou, co chcete.”

Bu si Katzenbach neuv domuje, že každá v ta velitelovy p ímé e i je klišé z vále ných film konce ty icátých let, nebo používá

tuhle podobnost zám rn , aby u tená probudil pocit lítosti, smutku a snad i nostalgie. Tak ani tak to ovšem nefunguje. Jestli tahle

pasáž n co evokuje, tak ned v ru a netrp livost. Napadne vás, zda to v bec etl n jaký redaktor, a pokud ano, co zadrželo jeho

ervenou tužku. Vzhledem ke Katzenbachovu nespornému nadání v jiných oblastech posiluje jeho selhání v této ásti moje

p esv d ení, že napsat dobrou p ímou e je nejen emeslo, ale i um ní.

Mnoho spisovatel , kte í um jí psát kvalitní p ímé e i, se prost narodilo s citlivým uchem, podobn jako se n kte í hudebníci a

zp váci rodí s dokonalým nebo tém dokonalým sluchem hudebním. Tady je ukázka z románu Bu v klidu od Elmora Leonarda.

Zkuste si ho porovnat s t mi p edešlými ukázkami z Lovecrafta a Katzenbacha a povšimn te si p edevším toho, že tady p ed sebou

máme poctivý rozhovor a ne jen trhanou samomluvu:

“Jak se vede? Dob e?” zeptal se Tommy a Chili znovu zvedl hlavu.

“Myslíš jako, jestli jdu od úsp chu k úsp chu?”

“Jo, v práci. Jak to jde? Vím, že Chy te ho dopadlo dob e, ohromnej film, ohromnej. A hlavn : taky dobrej. Ale to pokra ování – jak

se to jmenovalo?”

“Ztra te se.”

“Jo, vidíš, tak to je p esný. Samo se ztratilo d ív, než jsem si na n j sta il zajít.”

“Ze za átku na n j nebyly moc dobrý ohlasy, tak šlo studio od toho. Já byl od za átku proti tomu to it dvojku. Jenže ten šéfproducent

Toweru prohlásil, že ten film prost to it budou, se mnou nebo beze m . A tak jsem ekl, že kdybych dal dohromady slušnej

p íb h…”

Dva muži na ob d v Beverly Hills a my hned víme, že jsou oba hrá i. Možná všechno jenom p edstírají (a možná ne), ale my jim to

v kontextu Leonardova p íb hu okamžit spolkneme; ba co víc, p ímo je p ivítáme s otev enou náru í. Oba mluví tak opravdov , až

zakusíme provinilé pot šení lov ka, který náhodou vyslechne cizí zajímavý rozhovor. Zárove získáme ur ité pov domí o jejich

povaze, i když jen velmi matné. Tenhle úryvek pochází hned ze za átku knihy (konkrétn z druhé strany) a Leonard je starý profík.

Ví, že nemusí d lat všechno naráz. P esto, nedozv d li jsme se n co o Tommyho postav , když Chiliho ujiš uje, že Chy te ho byl

nejen ohromný film, ale taky dobrý?

M žeme si položit otázku, jestli takový rozhovor odpovídá skute nému životu, nebo jen ur ité p edstav života, stereotypní

p edstav o hol ywoodských hrá ích, hol ywoodských ob dech, hol ywoodských obchodech. Tahle otázka v bec není od v ci a

odpov

na ni nejspíš bude, že tomu druhému. Našemu uchu ten rozhovor p esto zní opravdov ; v nejlepších momentech (a a koli

je Bu v klidu pom rn zábavná kniha, zdaleka nedosahuje kvality Leonardových nejlepších) dokáže Elmore Leonard tvo it až

jakousi pouli ní poezii. Schopnosti nutné k napsání podobného rozhovoru pocházejí z mnohaletého tréninku; um ní naopak pochází

z tv r í p edstavivosti, to znamená z tvrdé práce, která lov ka baví.

Stejn jako u ostatních složek krásné literatury je klí em k napsání dobré p ímé e i p edevším up ímnost. Ovšem pokud opravdu

jste up ímní ve slovech, jež vašim postavám vycházejí z úst, brzy zjistíte, že se tím vystavujete nemalé dávce kritiky. Neuplyne

týden, abych nedostal aspo jeden rozezlený dopis (v tšinou jich bývá mnohem víc), jehož autor m ozna uje za spros áka,

pobožn stká e, povrchního lov ka, homofoba, krvežíznivce, nebo rovnou psychopata. Ve v tšin p ípad moje korespondenty k

t mto výlev m popudilo n co, co našli v n které p ímé e i: “Vypadni kurva z toho dodge” nebo “My tady s negrama moc nepe eme”

nebo “Co to vyvádíš, ty buzerante pitomej?”

Moje máma, budiž jí zem lehká, žádné vulgarity a podobnou mluvu neschvalovala; íkala tomu “jazyk nevzd lanc “. Ani to jí ovšem

nezabránilo, aby jadrn zvolala: “Do prdele práce!”, když p ipálila ízek nebo se p i zatloukání h ebíku do zdi vší silou praštila do palce. Stejn tak se v tšina lidí, a k es an , i bezv rc , nevyvaruje použití podobného výrazu (ob as i siln jšího), když se jim pes

vyblinká na plyšový koberec nebo jim auto sklouzne z heveru. Je d ležité íkat pravdu; záleží na tom p ece tolik v cí, jak oklikou

vyjád il Wil iam Carlos Williams, když psal o tom erveném traka i. Nap íklad takové Lize mravnosti by se asi nelíbil výraz kurva a

možná se nelíbí ani vám, ale n kdy vám prost nezbývá než ho použít – žádný malý kluk ješt nep ib hl k mám a neprohlásil, že

jeho starší sestra vypadá zmalovaná jako prostitutka. Možná by ekl šlapka nebo n co podobného, ale obávám se, že kurva je v

téhle situaci nejpravd podobn jší (ti malí caparti mají koneckonc uši všude).

A pokud chcete, aby vaše p ímá e nepostrádala zvuk a opravdovost, které kup íkladu Hartov válce tolik chybí (p estože je to

dobrý p íb h), potom musíte íkat pravdu – a musíte ji íkat ve všem, to znamená i v tom, co lov k vyk ikne, když se praští

kladívkem do palce. Pokud každé “Do prdele!” nahradíte výrazem “Do prkýnka!”, protože v duchu myslíte na Ligu mravnosti, pak porušujete nevyslovenou dohodu, která mezi spisovatelem a tená em existuje – váš slib, že budete prost ednictvím smyšleného

p íb hu psát pravdu o tom, jak se lidé chovají a jak mluví.

Na druhou stranu, n která z vašich postav (nap íklad teta staré služky hlavního hrdiny) doopravdy m že íkat Do prkýnka místo Do

prdele, když se praští kladívkem do palce. Budete-li svoje postavy dob e znát, sami budete v d t, co z toho použít, a my se zase

dozvíme o mluv ím n co, díky emuž pro nás hned bude živ jší a zajímav jší. Ú elem je nechat všechny postavy mluvit voln , bez

ohledu na to, co schvaluje Liga mravnosti i K es anský tená ský kroužek. Nakládat s postavami jinak zavání zbab lostí a

neup ímností a v te mi, že psát krásnou literaturu na prahu jedenadvacátého století opravdu není práce pro intelektuální zbab lce.

íhá na vás spousta samozvaných recenzent , a p estože mohou mít r zné názory, všichni po vás cht jí v podstat totéž: abyste

vid li sv t tak, jak ho vidí oni… nebo p inejmenším ml eli o tom, co vidíte jinak. Jsou to zástupci státu quo. Ne že by byli nutn

špatní, ale pokud irou náhodou v íte v intelektuální svobodu, mohou být nebezpe ní.

Obecn vzato souhlasím se svou mámou: vulgárnost a hrubé výrazivo jsou jazykem nevzd lanc a lidí s omezeným slovníkem.

Tedy, v tšinou; existují výjimky, v etn náramn barvitých a trefných vulgárních r ení. Kdyby byly hovna cukr, tak si sérem do kafe;

Siln jší pes mrdá; Je to svin p evle ená za kamaráda – tyto fráze a další jim podobné se sice nehodí do spole enského salónu, ale

jsou úderné a ízné. Nebo si vezm te tuhle pasáž z Bou e v mozku od Richarda Doolinga, v níž se vulgarita m ní v poezi :

“Exponát A: Jeden klackovský, tvrdohlavý penis, barbarský vaginožrout bez špetky slušnosti. Nejv tší šukni ká všech sukni ká .

Olezlý, ervovitý slizoun s úlisnou jiskrou v jediném o ku. Nadutý Turek, který buší v temných masitých kobkách jako oživlé

beranidlo. Nenasytný prašivec, který hledá stíny, vlhké št rbiny, tu ákovou extázi a spánek…”

P estože se nejedná o p ímou e , rád bych tu uvedl ješt jednu pasáž z Doolinga, protože hovo í p esn opa ným jazykem:

jazykem, jenž dokáže být obdivuhodn názorný, aniž by musel jen náznakem sklouznout k vulgarit nebo hrubosti:

Rozkro ila se nad ním a p ipravila se k nezbytnému propojení port , mužské i ženské adaptéry p ipravené, input/output umožn n,

server/klient, master/slave. Jen dvojice sofistikovaných biologických stroj , která se chystala k navázání kontaktu p es kabelové

modemy a p ístupu k p ednímu procesoru toho druhého.

Kdybych byl n kdo jako Henry James nebo Jane Austenová a psal jen o spole enské smetánce nebo chytrých lidech z univerzity,

sotvakdy bych asi musel použít sprosté slovo nebo neslušný obrat; nikdy bych nenapsal knihu, kterou by zakázali v amerických

školních knihovnách, ani bych nedostal dopis od jakéhosi snaživého fundamentalisty, který mi cht l dát na v domí, že se budu

smažit v pekle, kde mi ani ty moje milióny dolar nekoupí jedinou sklenici vody. Jenže já vyrostl mezi lidmi docela jiného druhu.

Vyrostl jsem mezi americkou nižší st ední t ídou, a práv o ní také dokážu psát nejup ímn ji a nejzasv cen ji. Sice to znamená, že

moji hrdinové mnohem ast ji íkají do prdele než do prkýnka, když se praští do palce, ale s tím už jsem se smí il. A vlastn jsem s

tím nikdy ani nijak zvláš moc nebojoval.

Kdykoli dostanu n který z “t ch dopis ” nebo si p e tu další kritiku, která m obvi uje z toho, že jsem vulgární nedouk – což do jisté míry jsem – , uklid uji se slovy Franka Norrise, sociálního realisty z p elomu století, mezi jehož romány pat í Chobotnice, Jáma a

McTeague, opravdu vynikající kniha. Norris psal o d lnické t íd , mužích na ran ích, v továrnách, v m stských nádenických

zam stnáních. McTeague, hlavní hrdina Norrisova nejlepšího díla, je nevystudovaný zuba . Kniha vyprovokovala silnou vlnu

ve ejného pobou ení, na n ž Norris odpov d l chladn a pohrdav : “Co je mi po jejich názorech? Nikdy jsem nikomu nepodlézal.

ekl jsem jim jen holou pravdu.”

N kte í lidé pravdu samoz ejm necht jí slyšet, ale to není váš problém. Zato by však problém byl, kdybyste cht li být spisovatelé, a

p itom necht li mí it na cíl. Mluva, a krásná, nebo ohavná, je jedním ze znak literární postavy; a zárove to m že být i závan

chladného, osv žujícího vzduchu v pokoji, který by n kte í lidé rad ji nechali zabedn ný. Nakonec to všechno stejn nemá nic

spole ného s tím, jestli postavy ve vašem p íb hu mluví jako svatí, nebo klejou jako pohané; d ležité je jen to, jak to vypadá na

stránce a jak to zní v uchu. A pokud chcete, aby to zn lo p irozen , pak musíte sami také hodn mluvit. Ba co je ješt d ležit jší,

musíte ml et a poslouchat, jak mluví ostatní.

8

Všechno, co jsem napsal o p ímé e i, platí v beletrii i o budování postav. V podstat jde jen o dv v ci: dávejte pozor na to, jak se

skute ní lidé kolem vás chovají, a pak pravdiv popisujte, co jste vypozorovali. T eba si všimnete, že se váš soused dloube v nose,

když si myslí, že ho nikdo nevidí. To je sice báje ný post eh, ale jako spisovatelovi je vám k ni emu, dokud ho nepoužijete n kde v

n jakém p íb hu. Pocházejí literární postavy p ímo ze života? Pochopiteln , že ne, nebo p inejmenším ne se vším všudy – a radím

vám, abyste nic podobného ned lali, pokud nechcete, aby vás n kdo zažaloval nebo jednoho krásného rána cestou ke schránce

odpráskl. V mnoha p ípadech, u román a clef, jako je nap íklad Údolí panenek, postavy mají z velké ásti reálné p edobrazy, ale

jakmile tená dohraje onu nevyhnutelnou hru v hádání, kdo je kdo, p estane ho takový p íb h uspokojovat, protože je p ecpaný

samými stínovými celebritami, které si to spolu vždycky jen rozdají a za chvíli se tená i vykou í z hlavy. etl jsem Údolí panenek

krátce poté, co vyšlo (d lal jsem to léto kuchtíka v jednom rekrea ním st edisku v západním Maine), a zhltl jsem ho nejspíš stejn

dychtiv jako všichni ostatní, kdo si ho koupili, ale dnes už si pomalu nevzpomínám, o em ta knížka vlastn byla. Vzato kolem a

kolem mi asi víc vyhovuje týdenní nadílka žvást , kterými nás krmí The National Enquirer, protože v n m krom skandál najdu i

recepty a pár lechtivých fotek.

U m vývoj té které postavy závisí ist na tom, co se o ní v pr b hu d je dozvím – tedy na tom, jak ta postava roste, dalo by se íct.

Ob as rostou jen trochu. Když rostou hodn , za nou brzy ovliv ovat sm r p íb hu, místo aby to bylo naopak. Skoro vždycky

za ínám s n jakou situací. Ne íkám, že je to tak správn , jenom že já takhle vždycky pracoval. Pokud ovšem p íb h stejným

zp sobem i skon í, pokládám to v podstat za selhání, by by byl pro m i pro ostatní sebezajímav jší. Myslím, že nejlepší p íb hy

vždycky kon í u lidí, ne u událostí, že na konci jsou vždycky nejd ležit jší postavy. Ale jakmile p ekro íte rozsah povídky ( ekn me

dva až ty i tisíce slov), dejte si pozor, abyste nesklouzli k takzvané charakterové studi ; nikdy nezapomínejte, že p íb h je tady šéf.

Kdo má chu na charakterové studie, a si koupí n jaký životopis nebo si sežene sezónní p edplatné do nejbližšího vysokoškolského

amatérského divadla. Tam dostane charakteru, co se do n j vejde.

Také je d ležité mít na pam ti, že ve skute ném život nikdo není “padouch” nebo “nejlepší p ítel” nebo “šlapka se zlatým srdcem”; ve skute ném život všichni považujeme sami sebe za hlavního hrdinu, hlavní postavu, to velké zví e; kamera mí í na nás, bejby.

Pokud tenhle p ístup dokážete p enést i do prózy, možná se vám tím nijak neusnadní tvorba úžasných postav, zato pro vás bude

mnohem t žší vytvá et takové ty jednorozm rné oumy, kte í obydlují tak velkou ást populární beletrie.

Annie Wilkesová, zdravotní sestra, která v Misery v zní spisovatele Paula Sheldona, se možná nám zdá vyšinutá, ale nesmíme

zapomínat na to, že sama sob p ipadá zcela duševn zdravá a rozumná – vlastn si p ipadá jako hrdinka, ztrýzn ná žena, která se

snaží p ežít v nep átelském sv t plném sy ák . Sledujeme st ídání jejích nálad, ale snažil jsem se nikdy s tím nevyrukovat

p ímo a e a nepsat “Annie m la ten den depku a myslela na sebevraždu” nebo “Annie m la ten den vážn bezva náladu”. Kdybych vám to musel povídat, tak jsem prohrál. Na druhou stranu pokud sta í, abych vám ukázal tichou ženu s nemytými vlasy, která má

nutkání stále se cpát kolá i a sladkostmi, a vy tak sami dosp jete k záv ru, že Annie je práv v té depresivní fázi maniodepresivního

cyklu, pak jsem vyhrál. A pokud se mi poda í zprost edkovat vám aspo na okamžik její vid ní sv ta – tak, abyste pochopili její

pomatenost – , pak s ní možná dokážete soucítit, nebo se s ní dokonce ztotožnit. A výsledek? Annie bude p sobit ješt d siv ji než

d ív, protože vám bude p ipadat mnohem skute n jší. Pokud z ní na druhou stranu ud lám starou ukdákanou babiznu, bude to jen

další arod jnice z d tských pohádek. V tom p ípad jsem prohrál na celé á e a se mnou i tená . Kdo by m l chu se k t mhle

vy p lým bábám stále vracet? Tahle verze Annie byla zastaralá už v dob , kdy poprvé vyšel arod j ze zem Oz.

Je z ejm úpln v po ádku, když vám bude vrtat hlavou, jestli Paul Sheldon v Misery jsem já. Jisté ásti z n j ur it pocházejí ze

m … ale myslím, že pokud u psaní beletrie chvíli vydržíte, zjistíte, že každá postava má n co z vás. Když si pokládáte otázku, co ta

která postava za daných okolností ud lá, rozhodujete na základ toho, co byste v té samé situaci asi ud lali vy (nebo pokud jde o

záporáka, co byste asi neud lali). Vedle t chto verzí vašeho já stojí nejr zn jší povahové vlastnosti, jak sympatické, tak

nesympatické, jež jste vypozorovali u ostatních (nap íklad u toho souseda, co se dloube v nose, když si myslí, že ho nikdo nevidí). A

pak je tu ješt báje ná t etí složka: irá, ni ím neomezená fantazie. Práv tahle složka mi p i psaní Misery dovolila stát se na chvíli

vyšinutou sest i kou. A v te mi, že vžít se do její k že nebylo v bec t žké. Naopak to byla svým zp sobem zábava. Myslím, že

mnohem t žší pro m bylo stát se Paulem. On byl duševn zdravý lov k, já jsem duševn zdravý lov k, takže žádný výlet do

Disneylandu.

Román Mrtvá zóna vyvstal ze dvou otázek: M že mít politický atentátník n kdy pravdu? A pokud ano, dá se z n j ud lat hlavní

postava románu? Kladný hrdina? íkal jsem si, že tenhle nám t si žádá nebezpe n nestálého politika – lov ka, který po politickém

žeb í ku šplhá tím, že sv tu ukazuje veselou, prostou lidskou tvá a okouzlí voli e svou nechutí hrát podle zab hlých pravidel.

(Strategie, kterou jsem p ed dvaceti lety vymyslel pro kampa Grega Stil sona, se hodn podobala té, kterou ve své úsp šné

kampani na místo guvernéra Minnesoty použil Jesse Ventura. Díky bohu se Ventura v žádném dalším sm ru Stil sonovi nepodobá.)

Hlavní hrdina Mrtvé zóny, Johnny Smith, je také oby ejný, prostý lov k a na rozdíl od Stillsona u n j nejde o p etvá ku. Výjime ný

je jen v jednom sm ru: disponuje omezenou schopností p edvídat budoucnost, již získal po nehod v d tství. Když si Johnny na

politickém mítinku pot ese s Gregem Stil sonem rukou, spat í, jak se Stil son stane prezidentem Spojených stát a následn vyvolá

3. sv tovou válku. Johnny dosp je k záv ru, že tomu m že zabránit – a v podstat tím zachránit sv t – jedin tak, že Stillsonovi

prožene kulku hlavou. Od ostatních násilných paranoidních mystik se Johnny liší jen v jednom sm ru: skute n vidí budoucnost.

Jenže ne íkají tohle všichni?

Ta situace m la ur itou nenechavou, nezákonnou p íchu , která m lákala. íkal jsem si, že pokud se mi poda í p edstavit Johnnyho

jako autenticky slušného lov ka, aniž bych z n j ud lal nadpozemského svatouška, mohl by ten p íb h fungovat. A totéž platilo pro

Stil sona, jen naopak: cht l jsem, aby to byl autentický zmetek a skute n tená e vyd sil, a nejen tím, že v n m neustále v e to

potenciální zlo, ale také tím, že dokáže být tak p esv d ivý. Cht l jsem, aby si tená neustále myslel: “Ten chlap nemá nejmenší

zábrany – jak to, že do n j nikdo nevidí?” A skute nost, že Johnny do n j vidí, m la tená e ješt víc p iklonit na jeho stranu.

Když se s budoucím atentátníkem poprvé setkáváme, jede se svou dívkou na pou , aby si tam trochu užili. Co m že být

normáln jšího a sympati t jšího? A jelikož víme, že se chystá Sáru každým okamžikem požádat o ruku, zamlouvá se nám ješt víc.

Když pozd ji Sára navrhne, aby dokonalé rande završili tím, že se spolu prvn vyspí, Johnny odv tí, že chce po kat, až budou svoji.

Cítil jsem, že tady se vydávám na tenký led – cht l jsem, aby tená vid l, že je Johnny up ímný a up ímn zamilovaný, že je zvyklý

mluvit na rovinu, ale ne zas že by byl n jaký úzkostlivý puritán. Poda ilo se mi jeho zásadové chování trochu zleh it tím, že jsem ho

obda il pon kud d tinským smyslem pro humor; Sáru p ivítá ve fosforeskující hal oweenské masce (maska by navíc m la p sobit

symbolicky; když Johnny namí í na kandidáta Stillsona pušku, mnozí v n m nepochybn vidí zr du). “Celý m j Johnny,” komentuje

to se smíchem Sára a myslím, že když oba v Johnnyho starém brouku odjížd jí z pouti, je už Johnny Smith náš p ítel, prost

pr m rný americký mládenec, který doufá, že bude žít š astn až do smrti. Ten typ lov ka, který vám vrátí pen ženku i s pen zi,

pokud ji najde ležet na ulici nebo n kde v obchod , a pom že vám vym nit prasklou gumu, když vás uvidí stát u silnice. Od té doby,

co v Dal asu zast elili Johna F. Kennedyho, pat í chlap s puškou na n jakém vyvýšeném míst k nejv tším strašák m Ameriky. Já

cht l, aby tohle byl tená v kamarád.

S Johnnym byla t žká práce. Vzít pr m rného chlápka a ud lat z n j n koho živého a zajímavého, to je vždycky problém. Greg

Stil son (jako v tšina padouch ) byl mnohem snazší a zábavn jší. Cht l jsem jeho nebezpe nou, rozpolcenou povahu jasn zachytit

hned v první scén knihy. Tady, o n kolik let p edtím, než se pokouší dostat za Nový Hampshire do Sn movny reprezentant ,

cestuje mladý Stil son po venkov amerického st edozápadu jako podomní prodava Biblí. Když se zastaví na jedné farm , napadne

ho zlý pes. Stil son dál vystupuje p átelsky a s úsm vem – ta jeho veselá, lidská tvá – , dokud se nep esv d í, že nikdo není doma.

Pak psovi nast íká do o í slzný plyn a ukope ho.

Kdyby se m l úsp ch m it reakcemi tená , pak tahle úvodní scéna z Mrtvé zóny (m j první bestsel er v pevné vazb , který se

dostal na první místo v žeb í ku prodejnosti) byla moje v bec nejúsp šn jší. Rozhodn ala do živého; zavalila m hora dopis , z

nichž v tšina mi vy ítala mou nehoráznou krutost ke zví at m. Odepisoval jsem t m lidem s tím, že: (a) Greg Stil son není skute ný;

(b) ten pes není skute ný; (c) já sám jsem nikdy v život neublížil žádnému svému ani cizímu zví eti. Krom toho jsem upozor oval

na v c, která možná nebyla na první pohled až tak z ejmá – bylo d ležité dát hned na za átku d razn najevo, že Gregory Ammas

Stil son je extrémn nebezpe ný lov k, který se dokáže velice dob e p etva ovat.

St ídav jsem potom v dalších scénách pokra oval v prokreslování postav Johnnyho a Grega, až jsem je nakonec svedl dohromady

v záv ru knihy, v n mž se všechno vy eší ne ekaným zp sobem (aspo doufám). Postavy mého hlavního kladného a záporného

hrdiny byly p edur eny p íb hem, který jsem cht l vypráv t – tedy zkamen linou, kterou jsem nalezl. Mým úkolem (a vaším také,

pokud usoudíte, že tenhle p ístup k vypráv ní p íb h má n co do sebe) je postarat se, aby se tyhle smyšlené postavy chovaly tak,

aby to jednak prospívalo p íb hu a zárove aby jejich chování p sobilo logicky ve vztahu k tomu, co o nich víme (a co víme o

skute ném život , samoz ejm ). N kdy i padouši sami o sob zapochybují (jako Greg Stil son); n kdy sami sebe litují (jako Annie

Wilkesová). A n kdy se kla as pokusí zbavit zodpov dnosti ud lat tu správnou v c – jako Johnny Smith… dokonce jako sám Ježíš

Kristus, když si vezmete modlitbu v zahradách getsemanských (“nech odejde ode mne kalich tento”). A pokud sv j úkol splníte, pak vaše postavy ožijí a za nou jednat samy od sebe. Vím, že vám to nejspíš zní divn , pokud jste to zatím nezažili, ale v te mi, že

jakmile k tomu dojde, je to úžasná zábava. A vy eší vám to spoustu problém .

9

Probrali jsme n kolik základních aspekt dobrého vyprav ství, jež se všechny to í stále kolem týchž dvou ponau ení: že trénink je

nenahraditelný (a m l by vás bavit, vlastn by vám v bec nem l p ipadat jak trénink) a že up ímnost je nepostradatelná. Um ní

popisu, p ímé e i a vývoje postav souvisí p edevším s tím, jak byst e dokážete pozorovat a poslouchat a následn stejn byst e

zapisovat, co jste vid li a slyšeli (a to bez užití spousty nudných, nadbyte ných p íslovcí).

Najde se samoz ejm spousta r zných cingrlátek – zvukomalba, variace na refrén, proud v domí, vnit ní dialog, zm na slovesného

asu (poslední dobou je pom rn v mód vypráv t – zejména povídky – v p ítomném ase), ožehavá otázka pozadí vašeho p íb hu

(jak a kolik z n j zapracovat do d je), syžet, tempo vypráv ní (o t chto dvou se ješt zmíníme) a aspo tucet dalších, jež se všechna

probírají – asto do vy erpávajících podrobností – v kurzech tv r ího psaní i b žných p íru kách o psaní.

M j p ístup k t mhle v cem je pom rn jednoduchý. Všechny do poslední leží p ed vámi na stole a vy byste se nem li bát použít

cokoli, co vylepší vaše psaní a nebude se to nijak tlouct s p íb hem. Pokud se vám líbí alitera ní spojení – královská krasavice

krá ela k ránu krajinou – , tak beze všeho n jaké p iho te a podívejte se, jak vypadá na papí e. Pokud na daném míst funguje,

m že z stat.. Pokud ne (a m osobn tohle nijak zvláš neuchvacuje), inu, ten DELETE nemáte na klávesnici pro nic za nic.

V bec není t eba, abyste byli ve své práci úzkoprsí a konzervativní, stejn jako není d vod, pro byste se museli snažit psát

experimentální, nelineární prózu jen proto, že The Vil age Voice a The New York Review of Books prohlašují román za mrtvý. Jsou

vám pln k dispozici jak tradi ní, tak moderní p ístupy. Klidn si pište hlavou dol nebo v hieroglyfech, když vám to bude vyhovovat.

Ale a to provedete jakkoli, nakonec tak jako tak dosp jete do bodu, kdy budete muset posoudit, co jste napsali a jak dob e jste to

napsali. Zastávám názor, že povídka nebo román by nem ly opustit vaši studovnu nebo pracovnu, dokud nejste p esv d ení, že

jsou pro tená e dostate n stravitelné. Samoz ejm nem žete pokaždé uspokojit všechny tená e; vlastn pokaždé nem žete

uspokojit ani n které tená e, ale m li byste se snažit uspokojit n které tená e aspo n kdy. Mám pocit, že tohle íkal už Wil iam

Shakespeare. A když jsem te zamával tou výstražnou vlajkou, když jsem u inil zadost všem sm rnicím ministerstva práce, Mensy,

NASA a Spolku spisovatel , rád bych ješt jednou zopakoval, že všechno leží p ed vámi na stole, všechno je vám pln k dispozici.

Není to opojná myšlenka? Podle m je. Vyzkoušejte, cokoli je vám libo, nezáleží na tom, jak nudn oby ejné nebo originální to bude.

Hlavn když to bude fungovat. Pokud ne, vyho te to. Vyho te to, i kdybyste se do toho sebevíc zamilovali. Sir Arthur Quil er-Couch

jednou ekl: “Zabíjejte své milá ky,” a m l pravdu.

Když mám za sebou základní p evypráv ní p íb hu, v tšinou spat ím p íležitosti, kde by se dalo p idat pár elegantních tah a pár

kudrlinek. Ob as takový nápad p ijde i d ív; krátce poté, co jsem za al psát Zelenou míli, jsem si uv domil, že moje hlavní postávaje

nevinný lov k, kterého pravd podobn popraví za cizí zlo in, a rozhodl jsem se mu dát iniciály J. C., po nejznám jším nevinném

mu edníkovi všech dob. Poprvé jsem si podobné v ci všiml v Srpnovém sv tle (dosud m j nejoblíben jší román od Faulknera), kde

se onen ob tní beránek jmenuje Joe Christmas. A tak se m j v ze v cele smrti John Bowes prom nil v Johna Coffeyho. Až do

samého konce knihy jsem si nebyl jistý, jestli m j J. C. p ežije, nebo zem e. P ál jsem si, aby p ežil, protože jsem ho m l rád a litoval

jsem ho, ale íkal jsem si, že ty iniciály neuškodí, a to dopadne jakkoli.*

V tšinou m však tyhle v ci napadnou, až když je p íb h hotový. A jakmile je, m žu se vrátit zpátky na za átek, p e íst si po sob ,

co jsem napsal, a hledat zákonitosti ukryté pod povrchem. Pokud n jaké najdu (což se mi poda í skoro vždycky), mohu je ve

druhém, mnohem konkrétn jším konceptu díla n jak rozpracovat. Takový druhý koncept se mimo jiné hodí kv li symbolice a

motiv m.

Pokud jste ve škole n kdy studovali symboliku bílé barvy v Bílé velryb nebo Hawthornovu symboliku využití lesa v povídkách jako

“Mladý hospodá Brown” a p i odchodu z hodiny jste si p ipadali do ista tumpachoví, možná už te za ínáte couvat, zvedáte p ed

sebe na obranu ruce, kroutíte hlavou a íkáte ne, díky moc, tohle mi úpln sta ilo jednou.

Ale po kejte. Symbolika nemusí být nutn obtížná a náro ná na mozek. Stejn tak nemusí být v dom emesln propracovaná jako

n jaký ornamentální turecký koberec, na kterém stojí nábytek vašeho p íb hu. Pokud p ijmete p edstavu p íb hu jako n jaké

p edem existující v ci, zkamen liny v zemi, pak symbolika musí existovat taky p edem, že? Je to jen další kost (nebo sada kostí) ve

vašem novém nálezu. Tedy v p ípad , že tam v bec je. A když není, tak co? Po ád máte aspo ten p íb h, nebo ne?

Ale pokud tam je a vy si jí všimnete, potom byste ji m li dostat ven, jak nejlépe to p jde, naleštit ji, až se bude blýskat, a pak

vybrousit, jako by klenotník vybrousil n jaký drahokam i polodrahokam.

Carrie, jak už jsem poznamenal, je krátký román o šikanované dívce, která v sob objeví telekinetické schopnosti – dokáže

pohybovat p edm ty pouhou myšlenkou. Když jí Susan Snel ová, její spoluža ka, chce n jakým zp sobem od init, že se podílela na

tom krutém žertování ve sprchách, p esv d í svého kluka, a Carrie pozve na ples. Tam jsou zvoleni králem a královnou plesu.

B hem oslav se další z Carri ných spoluža ek, protivná Christine Hargensenová, pustí do Carrie podruhé, a tentokrát se jí to stane

osudným. Carrie využije své telekinetické schopnosti k pomst , zabije v tšinu svých spolužák (i svou krutou matku) a nakonec si

vezme život i sama. To je v podstat všechno; prosté jak pohádka pro d ti. Nebylo t eba p izdobovat to kdovíjakými cingrlátky, a koli

jsem mezi kapitoly vložil pár epistolárních meziher (úryvky ze smyšlené knihy, zápisky v dení ku, dopisy, tiskové zprávy). Z ásti

proto, abych všemu dodal v tší zdání skute nosti (za vzor jsem si bral rozhlasovou adaptaci Války sv t od Orsona Wel ese), ale

p edevším proto, že první rukopis knihy byl tak hrozn krátký, že pomalu nevypadal ani jako román.

Když jsem si po sob Carrie etl, než jsem se pustil do p episování, všiml jsem si, že ve všech t ech zásadních okamžicích p íb hu

se vyskytuje krev: za átek (Carri ny paranormální schopnosti se za nou projevovat poté, co dostane první m sí ky), vyvrcholení (ten

zlomyslný žert, který Carrie rozlítí na plese, souvisí s kýblem prase í krve – “prase í krev pro prase,” ekne Chris Hargensenová svému klukovi) a konec (Sue Snel ová, která se snažila Carrie pomáhat, zjistí, že není t hotná, jak nap l doufala a nap l se obávala,

protože sama dostane m sí ky).

Ve v tšin horor se samoz ejm vyskytuje spousta krve – pat í to tak n jak k žánru, dalo by se íct. P esto mi p ipadalo, že v Carrie

hraje krev významn jší roli, než že by jen vyvolávala hr zu. Zdálo se, že n co znamená. Když jsem Carrie psal, ani jednou m

nenapadlo: “Vida, vida, tahle symbolika s krví mi u kritik ur it vynese pár bod do plusu” nebo “Pane ku, tohle m rozhodn dostane do nejednoho univerzitního knihkupectví!” Spisovatel by asi musel být mnohem v tší blázen než já, aby si myslel, že by se z

Carrie mohla pro n koho stát intelektuální lah dka.

Ale lah dka nelah dka, jakmile jsem sv j rukopis se skvrnami od piva a od aje za al pro ítat, význam veškeré té krve mi nemohl

uniknout. A tak jsem si za al pohrávat s nápady, p edstavami, emocionálními konotacemi a snažil se p ijít na co nejvíc asociací, co

m jen napadnou. Vymyslel jsem jich spoustu, v tšinou dost závažných. Krev se siln pojí s p edstavou ob ti; pro mladé ženy

p edstavuje dosažení fyzické dosp losti a schopnosti rodit d ti; v k es anském náboženství (jakož i ve spoust dalších) je to symbol

jak h íchu, tak vykoupení. A kone n si ji spojujeme s p edáváním d di ných znak a nadání. íká se, že vypadáme nebo se

chováme tak a tak, protože “to máme v krvi”. Víme, že to není moc v decké, že tyhle v ci máme ve skute nosti vepsané v genech a

v DNA, ale používáme jedno, abychom shrnuli druhé.

Práv pro tuhle schopnost shrnování a heslovitého vyjad ování je symbolika tak zajímavá, užite ná a – když se použije dob e –

poutavá. Dalo by se íct, že ve skute nosti je to vlastn jen další druh obrazného vyjad ování.

Znamená to, že je symbolika pro úsp ch vaší povídky i vašeho románu nezbytná? V bec ne, naopak m že dost uškodit, zejména

když se necháte p íliš unést. Symboliku máme, abychom s ní p izdobovali a obohacovali, ne abychom vytvá eli um lý dojem

hlubokých myšlenek. Všechna tahle cinkrlátka stojí až za p íb hem, je to jasné? P íb h je ze všeho to nejp edn jší. (Už vás unavuje

to poslouchat? Doufám, že ne, protože m ješt zdaleka neunavilo to po ád opakovat.)

Symbolika (a o dalších ozdobách to platí taky) ovšem v bec není samoú elná – je to víc než jen chrom na masce chladi e. M že vás

i vaše tená e navést k lepšímu soust ed ní na ur ité v ci, pomoci vám vytvo it mnohem ucelen jší a atraktivn jší dílo. Myslím, že

až si sv j rukopis d kladn pro tete (až ho prodiskutujete), sami uvidíte, jestli je v n m pro n jakou symboliku místo. Když nebude,

necht ji plavat. Ale pokud bude – pokud je evidentn sou ástí té zkamen liny, kterou se snažíte vydolovat ze zem – , pak se do ní

pus te. Vypilujte ji. Byli byste hloupí, kdybyste to neud lali.

10

Totéž platí i pro motiv. Kurzy o psaní a literatu e se v motivu vždycky otravn pitvají a stejn otravn ho vynášejí do nebes, p istupují

k n mu jako k té nejsv t jší z posvátných krav, ale ve skute nosti (a te se ned ste) to není žádná v da. Když píšete román a

strávíte týdny a m síce skládáním jednoho slova k druhému, dlužíte jak té knize, tak sami sob , abyste se po dopsání pohodln

op eli do k esla (nebo si vyšli na procházku) a položili si otázku, pro jste se vlastn namáhali – pro jste tomu v novali tolik asu,

pro vám to p ipadalo tak d ležité. Jinými slovy, o co tu vlastn celou dobu šlo, Alfíku?

Když píšete knihu, trávíte den za dnem prohlížením a poznáváním strom . Když skon íte, je t eba o krok poodstoupit a podívat se

na celý les. Ne každá kniha musí být p ecpaná symbolikou, ironií i zp vným jazykem (ostatn se tomu ne íká próza jen tak pro nic

za nic), ale p ipadá mi, že každá kniha – p inejmenším každá z t ch, které stojí za p e tení – musí být o n em. B hem psaní prvního

konceptu, nebo t sn po jeho dopsání, se musíte rozhodnout, o em vlastn má být ta vaše. Ve druhém konceptu máte za úkol –

krom jiných v cí, samoz ejm – vynést to n co jasn ji na povrch. Možná si to vyžádá ur ité v tší zm ny a revize. Odm nou pro vás

i pro tená e bude zaost en jší a ucelen jší p íb h. Málokdy to selže.

Ze všech knih nejdéle jsem psal Sv dectví. Mým dlouhodobým tená m se také líbí nejvíc ( lov ka to trochu deprimuje, když ví, že

podle v tšiny lidí napsal své nejlepší dílo p ed dvaceti lety, ale to tady te rad ji nebudeme rozebírat, že). První koncept jsem dopsal

asi šestnáct m síc poté, co jsem na n m za al pracovat. Sv dectví mi trvalo tak dlouho p edevším proto, že málem um elo cestou

na t etí metu a zpátky na domácí ani nezamí ilo.

Cht l jsem napsat rozsáhlý román se spoustou r znorodých postav – takový fantasy epos, pokud bych to dokázal – a nakonec jsem

p istoupil k technice st ídání vyprav e, p i emž jsem v dlouhé úvodní ásti knihy p idával v každé kapitole nového. Takže Kapitola

jedna se zabývala Stuartem Redmanem, továrním d lníkem z Texasu; Kapitola dv nejprve Fran Goldsmithovou, t hotnou

vysokoškola kou z Maine, a pak se vrátila k Stuartovi; Kapitola t i za ínala Larrym Underwoodem, rokenrolovým zp vákem z New

Yorku, na ež se vrátila k Fran a pak znovu ke Stuartu Redmanovi.

M l jsem v plánu svést všechny tyhle postavy, dobré, zlé i ošklivé, dohromady na dvou místech: v Boulderu a v Las Vegas. íkal

jsem si, že nakonec možná za nou vál it jedni proti druhým. První polovina knihy zárove vypráv la p íb h um le vyrobeného viru,

který se p ežene Amerikou i zbytkem sv ta, vyhladí devadesát procent lidstva a naprosto zni í naši technologickou kulturu.

Psal jsem tenhle p íb h koncem takzvané “energetické krize” v sedmdesátých letech a nesmírn m bavilo p edstavovat si sv t,

který b hem jediného katastrofického, zamo eného léta (vlastn tak ka jen jediného m síce) zasáhne takový zni ující úder. Ten

obraz byl panoramatický, podrobný, zahrnoval celé Spojené státy a doslova (p inejmenším mn ) vyrážel dech. Jen z ídka jsem

zrakem své p edstavivosti vid l n co tak jasn jako tohle, od zácpy, která nadobro zatarasila Lincoln v tunel v New Yorku, až po

zlov stné nacistické vzk íšení Las Vegas pod dohledem pozorných (a asto pobavených) zarudlých o í Randal a Flagga. To

všechno samoz ejm zní d siv , je to d sivé, ale mn ta vize zárove p ipadala svým zp sobem optimistická. P edevším už žádné

energetické krize, žádné hladomory, žádné masakry v Ugand , žádné kyselé dešt nebo ozónové díry. Finito všem atomovým

velmocím, které se zastrašují harašením zbraní, a rozhodn konec p elidn ní. Pro ídlé poz statky lidstva naopak dostaly p íležitost

za ít znovu ve sv t , do n hož se vrátila kouzla, magie a proroctví. Ten p íb h se mi líbil. Postavy se mi taky líbily. A p esto jsem

dosp l do bodu, kdy už jsem nemohl psát dál, protože jsem prost nev d l co. Stejn jako Poutník v eposu Johna Bunyana jsem se

dostal do místa, kde se p ímá cesta ztrácela. Nebyl jsem první autor, který do t ch nemilých kon in vstoupil, a v žádném p ípad

nebudu ani poslední; je to zem autorského bloku.

Myslím, že kdybych býval místo t ch p ti set stránek rukopisu m l jen takových dv st nebo možná i t i sta, asi bych Sv dectví

opustil a vrhl se do n eho jiného – ud lal jsem to už nejednou p edtím. Ale p t set stran, to už je p íliš velká investice, jak asu, tak

tv r í energie; prost jsem se jí nedokázal vzdát. Navíc jsem v hlav slyšel takový tichounký hlásek, který mi našeptával, že ta

knížka je opravdu dobrá a že když ji nedopíšu, budu toho nadosmrti litovat. A tak místo abych se pustil do jiného projektu, za al jsem

chodit na dlouhé procházky (což m o dv desetiletí pozd ji m lo p ivést do po ádného maléru). Bral jsem si s sebou ven knížku

nebo asopis, ale z ídka jsem je otev el, a m pohled na tytéž stromy a tytéž nezbedné, ušt betané sojky a veverky nudil sebevíc.

Nuda m že být lov ku s tv r í krizí velice prosp šná. A tak jsem se na t ch procházkách nudil a dumal jsem o svém gigantickém

nedokon eném rukopisu.

Celé týdny jsem se ve svém dumání v bec nehnul z místa – všechno mi to p ipadalo p íliš t žké, p íliš složité. Rozb hl jsem p íliš

mnoho d jových linií a hrozilo, že se mi zašmodrchají. Kroužil jsem kolem toho problému po ád dokola, bušil do n j p stmi, otloukal

si o n j hlavu… až pak jednoho dne, kdy jsem v podstat o ni em nep emýšlel, mi ešení samo spadlo do klína. Dorazilo kompletní a

ucelené – p ímo v dárkovém balení, dalo by se íct – v jediném oslnivém záblesku. Dob hl jsem dom a naškrábal si ho na papír,

poprvé a naposledy, co jsem takovou v c ud lal, protože jsem se d sil toho, že ho zapomenu.

Uv domil jsem si, že Amerika, v níž se Sv dectví odehrává, je sice vylidn ná epidemií, zato sv t mého p íb hu za íná být

nebezpe n p elidn ný – hotová Kalkata. Pochopil jsem, že ešením mého zákysu m že být v podstat totéž, co m do n j p ivedlo –

výbuch místo epidemie, ale i tak jediný bleskový, tvrdý sek me em do gordického uzlu. Ty, kdo p ežijí, pošlu na západ od Boulderu

do Las Vegas na cestu vykoupení – vyrazí okamžit , bez zásob a bez plánu, jako biblické postavy, které pátrají po n jakém zjevení

nebo se snaží poznat v li boží. Ve Vegas narazí na Randal a Flagga a kla asové se záporáky se spolu budou muset utkat.

V jednom okamžiku jsem nic z toho netušil; v p íštím jsem v d l úpln všechno. Jestli mám na psaní n co radši než všechno

ostatní, pak jsou to práv tyhle náhlé záblesky proz ení, kdy se vám všechno propojí p ed o ima. Slyšel jsem, že tomu n kdo íká

“myslet za zatá ku”, což je docela trefné; nebo se tomu íká “vyšší logika”, což taky sedí. Ale a už to nazveme jakkoli, v hore ném vzrušení jsem si na jednu dv stránky naškrábal poznámky a následující dva t i dny jsem to ešení p evracel v hlav a pátral po

možných trhlinách i mezerách (a také jsem vymýšlel vlastní d j, v n mž dv vedlejší postavy umístí bombu do sk ín jedné z

hlavních postav), ale to spíš z takového toho pocitu ned v ry, že je to p íliš dobré, aby to mohla být pravda. Ale a to bylo p íliš

dobré, nebo ne, už v tom okamžiku proz ení jsem v d l, že to pravda je: ta bomba ve sk íni Nicka Androse m la vy ešit mou

vyprav skou krizi. A taky ji vy ešila. Zbytek knihy jsem dopsal jako po másle b hem devíti týdn .

Pozd ji, když už jsem m l první verzi Sv dectví hotovou, jsem se na to, co m tak zásadn zarazilo v práci, dokázal p ece jen lépe

zam it; mnohem snáze se mi p emýšlelo, když mi tam uvnit v hlav bez ustání nepovykoval ten hlásek: “Já tu knížku ztrácím! Do

háje, p t set stránek a já tu knížku ztrácím! Stav ohrožení! STAV OHROŽENÍ!” Také jsem dokázal analyzovat, díky emu jsem se

znovu pohnul z místa, a ocenit tu ironi : knížku jsem zachránil tím, že jsem polovinu jejích hrdin nechal rozprášit na kusy (nakonec

tam došlo ve dv ma výbuch m, ten v Boulderu vyvažovala podobná sabotáž v Las Vegas).

P išel jsem na to, že hlavní p í inou mého neklidu byla z ejm skute nost, že moje postavy v Boulderu – ti kladní hrdinové – za ínali

už krátce po epidemi mí it do staré známé technologické pasti. První váhavé vysílání rozhlasu, jímž svolávali lidi do Boulderu, by

zanedlouho vedlo k televizi; a teleshopping a volání na placené linky by byly zpátky d ív, než byste se rozkoukali. Totéž s

elektrárnami. Lidem v Boulderu rozhodn nezabralo mnoho asu dosp t k záv ru, že pátrání po v li Boha, který je ušet il, není

zdaleka tak d ležité jako rozb hnout znovu ledni ky a klimatizaci. Ve Vegas se Randall Flagg a jeho p átelé u ili, jak znovu nahodit

sv tla a zárove jak ovládat stíha ky a bombardéry, ale to bylo v po ádku – dalo se to od nich o ekávat – , protože to byli záporáci.

Zabrzdilo m nejspíš to, že jsem si na ur itém stupni v domí povšiml, že ti kladní i ti záporní za ínají vypadat nebezpe n stejn , a

rozb hl jsem se teprve, když jsem pochopil, že ti kladní ve skute nosti uctívají elektronické zlaté tele a pot ebují, aby je n co

probudilo. Bomba ve sk íni posloužila pom rn dob e.

Tohle všechno m dovedlo k záv ru, že sklony ešit v ci násilím se linou lidskou povahou jako ta zatracená ervená nit. To se také

stalo motivem Sv dectví a druhou verzi už jsem psal s touhle myšlenkou pevn ukotvenou v pam ti. Postavy (nejen ty záporné jako

Lloyd Henreíd, ale i ty kladné jako Stu Redman a Lany Underwood) opakovan upozor ují na to, že “to všechno [t. j. zbran

hromadného ni ení] leží tady kolem, sta í to jen zvednout”. Když Boulde ani navrhnou – zcela nevinn , cht jí jen to nejlepší – , že by mohli znovu vystav t tu neónovou Babylónskou v ž, jsou dalším násilím smeteni z povrchu zemského. Lidé, kte í bombu nastraží,

jen plní p íkazy Randal a Flagga, ale Matka Abigail, Flagg v prot jšek, stále znovu opakuje “všechno slouží Bohu”. Pokud je to

pravda – a v kontextu Sv dectví rozhodn je – , pak je bomba ve skute nosti p ísným varováním od toho pána tam naho e, který jako

by íkal “nedovedl jsem vás až sem jen proto, aby znovu za ali vyvád t tyhle pitomosti.”

P ed koncem románu (první, kratší verze tím dokonce p ímo kon ila) se Fran zeptá Stuarta Redmana, jestli v bec existuje n jaká

nad je, že se lidi n kdy pou í ze svých chyb. Stu odpoví: “To nevím,” a pak se odml í. V relativním ase p íb hu ta odmlka trvá jen tak dlouho, než tená p ejede okem na konec ádku. Ve spisovatelov pracovn trvala mnohem déle. Pátral jsem v mysli i v srdci

po n em dalším, co by ješt Stu mohl dodat, po n jakém vysv tlení. Cht l jsem ho najít, protože pokud nikdy jindy, tak v tom

okamžiku mluvil Stu za m . Nakonec však jen zopakuje, co už ekl p edtím: To nevím. Víc jsem ze sebe prost nedostal. N kdy vám

knížka sice dokáže dát odpov

, ale neplatí to vždycky, a já necht l tená m, kte í m vydrželi sledovat stovky stránek, servírovat

n jaké prázdné, ot epané fráze, kterým jsem ani sám nev il. Ve Sv dectví nenajdete žádné ponau ení, žádné: “Radši bychom se

m li polepšit, jinak p íšt nejspíš zni íme celou planetu” – ale pokud motiv vystupuje jasn na povrch, potom ti, kdo o n m budou

diskutovat, možná p ijdou s n jakými záv ry a ponau eními sami. Na tom není nic špatného; podobné diskuse jsou jednou z

nejv tších radostí tená ova života.

P estože už p edtím, než jsem se pustil do svého románu o velké epidemi , jsem byl zvyklý využívat symboliku a metafory a vzdávat

literární hold (bez Drákuly by nap íklad asi nikdy nevzniklo Prokletí Salemu), jsem si pom rn jistý, že o motivu jsem za al prvn

p emýšlet teprve ve chvíli, kdy jsem se zasekl ve Sv dectví. Nejspíš jsem si íkal, že podobné v ci jsou pro Lepší mozky a V tší

myslitele. A jsem p esv d ený, že kdybych tak zoufale nepot eboval zachránit sv j p íb h, patrn bych se k n mu dostal až

mnohem pozd ji.

Samotného m p ekvapilo, jak se takové zamyšlení nad syžetem ukázalo prosp šné. Nebyla to jen n jaká mlhavá p edstava, o

jakých vás u itelé jazyka nutí psát pololetní eseje (“Rozeberte ve t ech dob e od vodn ných odstavcích významy motiv v Moudré

krvi – 30 bod “), ale další užite ný nástroj vhodný k uschování do sk í ky s ná adím. Nejspíš by se dal p irovnat asi k lup .

Od onoho odhalení ohledn bomby ve sk íni jsem se nikdy nerozpakoval sám sebe zeptat – bu p ed zahájením práce na druhé

verzi knihy, nebo když jsem se zasekl u n jakého nápadu už v prvním konceptu – , o em to tu vlastn píšu, pro nad tím trávím sv j

as, místo abych si šel hrát na kytaru nebo se projet na motorce, co m vlastn pohání k tomu, abych tu takhle d el do úmoru. Ne

vždycky se odpov

vyno í okamžit , ale oby ejn na n jakou p ijdu a nebývá to ani nijak zvláš t žké.

Nev ím tomu, že by se romanopisci, ani takoví, co už mají na kont p es ty icet knih, n jak p ehnan starali o motivy; já sám mám

spoustu zájm , ale jen pár z nich dost hlubokých na to, aby se na nich dal vystav t román. Mezi tyhle zájmy (nechci jim tak úpln

íkat posedlosti) pat í nap íklad otázky, jak je t žké – pokud ne zhola nemožné! – zav ít Pando inu technosk í ku, jakmile je jednou

otev ená (Sv dectví, Tommyknocke i, Žhá ka); pro se, pokud existuje B h, na sv t d jí tak hrozné v ci (Sv dectví, Beznad j,

Zelená míle); jak tenká je hranice mezi realitou a fantazií (Temnáp le, Pytel kostí, T i vyvolení); a p edevším, jak d siv n kdy

opravdu dobré lidi láká násilí (Osvícení, Temná p le). Krom toho jsem nes etn krát psal o základních rozdílech mezi d tmi a

dosp lými a o hojivé síle lidské p edstavivosti.

A znovu opakuji: není to žádná v da. Všechno to jsou zájmy, které vyplynuly z mého života a myšlenek, z mých zkušeností jako

kluka i jako dosp lého muže, z mých rolí manžela, otce, spisovatele a milence. Jsou to otázky, které se mi nahrnou do hlavy, když

ve er zhasnu sv tlo a sám hledím do tmy s jednou rukou str enou pod polštá .

Vy nepochybn máte svoje vlastní myšlenky, zájmy a starosti, které vzešly, stejn jako ty moje, z vašich zkušeností a prožitk .

N které se pravd podobn podobají t m, o nichž jsem se tu práv zmínil, a n které se od nich pravd podobn hodn liší, ale máte

je a m li byste je ve svém díle využít. Ne že by se nehodily k ni emu jinému, ale k tomuhle se rozhodn hodí taky.

Tohle krátké kázání ko bych m l nejspíš uzav ít jedním varováním – za ínat otázkami a p emýšlením o motivu je recept na špatnou

beletrii. Dobrá beletrie vždycky za íná p íb hem a teprve p es n j postupuje k motivu; tak ka nikdy neza íná motivem a nepostupuje

k p íb hu. Jediná výjimka, která m k tomuhle pravidlu napadá, jsou alegorie jako nap íklad Farma zví at George Orwel a (a mám

neodbytné podez ení, že i u Farmy zví at p išel nejd ív nápad na p íb h; jestli se s Orwellem setkám v posmrtném život , rozhodn

se ho na to nezapomenu zeptat). Ale jakmile máte základní p íb h na papí e, je t eba, abyste se zamysleli nad tím, co vlastn

znamená, a druhou verzi rukopisu pak obohatili záv ry, k nimž dosp jete. Pokud to neud láte, okrádáte tím své dílo (a nakonec i

své tená e) o vizi, která z každého p íb hu, jejž napíšete, d lá n co výjime ného.

11

Zatím všechno v po ádku. Te si poj me promluvit o p episování – kolik r zných koncept a kolik toho v nich m nit? Pro m to

vždycky byly dv verze a potom vypulírování (s p íchodem po íta se tohle pulírování p iblížilo spíš t etímu konceptu).

Nem li byste ovšem poušt t ze z etele, že tu mluvím jen o svém osobním p ístupu k psaní; v praxi se po et koncept od autora k

autorovi siln m ní. Nap íklad Kurt Vonnegut p episoval každou stránku svých román tak dlouho, dokud p esn nespl ovala jeho

p edstavy. Výsledkem byly dny, kdy se mu poda ilo napsat t eba jen dv stránky v definitivní podob (zato koš p etékal zmuchlanými

zavrženými stranami sedmdesát jedna a sedmdesát dva), ovšem jakmile m l hotový rukopis, m l automaticky hotovou i knihu. Mohli

jste ji rovnou poslat do tiskárny. P esto si myslím, že ur ité v ci platí pro v tšinu spisovatel , a o t ch bych se tu te rád zmínil.

Pokud už n jakou dobu píšete, nejspíš nepot ebujete, abych vám s touhle oblastí n jak zvláš pomáhal; máte už jist svou vlastní

zavedenou rutinu. Pokud jste však za áte níci, d razn vám doporu uji, abyste sv j p íb h protáhli p inejmenším dv ma verzemi;

první, p i které budou dve e vaší pracovny zav ené, a druhou, p i níž budou otev ené.

Za zav enými dve mi p esouvám to, co mám v hlav , p ímo na papír, píšu, jak nejrychleji to jde, aniž by mi to bylo nep íjemné. Psát

beletrii, zejména dlouhá beletristická díla, m že být náro ná, osam lá práce; n co jako p eplouvat Atlantik ve van . Naskytne se

spousta p íležitostí k pochybám. Pokud píšu opravdu rychle, zaznamenávám p íb h p esn tak, jak se mi odvíjí v hlav , a ohlížím se

jen proto, abych si p ekontroloval jména postav nebo si vyhledal n které d ležité podrobnosti o jejich život , oby ejn se mi da í

udržet si p vodní nadšení a zárove p edcházet pochybnostem, které vždycky ekají za rohem.

První koncept – koncept p íb hu – byste m li psát bez pomoci (vlastn bez veškerých zásah ) n koho cizího. Možná p ijde chvíle,

kdy své dílo budete chtít ukázat blízkém p íteli (velice asto ten blízký p ítel, který vás napadne jako první, sdílí vaši postel), a už

proto, že jste na n pyšní, nebo o n m naopak pochybujete. Dob e vám radím, abyste tohle nutkání potla ili. Udržujte se pod tlakem;

nesnižujte ho tím, že byste svou práci vystavovali pochybnostem, chvále nebo i dob e mín ným otázkám n koho z Vn jšího sv ta.

Nech vás nad je na úsp ch (i strach ze selhání) nese dál, p estože vám to možná p ijde t žké. as na p edvád ní vašeho výtvoru

p ijde teprve tehdy, až ho dokon íte… ale i po dokon ení byste podle m m li být opatrní a vyhradit si as k zamyšlení, zatímco je

p íb h ješt jako louka erstv napadlého sn hu, p es niž nevedou jiné stopy než ty vaše. Na psaní za zav enými dve mi je skv lé

p edevším to, že se prakticky nemáte ím rozptylovat, a tak jste nuceni soust edit se výhradn na p íb h. Nikdo se vás neptá “Co

ses snažil vyjád it t mi Garfieldovými slovy na smrtelné posteli?” nebo “Jaký mají význam ty zelené šaty?” Možná jste se

Garfieldovými posledními slovy nesnažili vyjád it v bec nic a Maura nosí zelenou ist proto, že tak jste ji spat ili, když se poprvé

vyno ila p ed vaším vnit ním zrakem. Na druhou stranu, ono to možná n co skute n znamená (nebo teprve bude znamenat, až

dostanete p íležitost podívat se na celý les namísto jednotlivých strom ). Tak jako tak v prvním konceptu není místo na to, abyste

nad tím hloubali.

A ješt jedna v c – když vám nikdo nebude íkat: “Jé, Same (nebo Amy)! To je úžasné!”, je menší pravd podobnost, že se za nete

soust edit na špatnou v c… nap íklad na to, abyste byli úžasní, místo toho, abyste vypráv li ten zatracený p íb h.

Tak, dejme tomu, že jste dopsali první verzi. Gratuluju! Skv lá práce! Dejte si skleni ku šampa ského, objednejte si pizzu, prost

d lejte všechno to, co d láte, když máte d vod n co oslavovat. Pokud n kdo netrp liv eká, kdy si bude sm t váš nový román

p e íst – nap íklad manžel i manželka, n kdo, kdo pracuje od devíti do p ti a pomáhá platit ú ty, zatímco vy se honíte za sny – , pak

nadešel as poskytnout jim vaše dílo… ovšem jedin pod podmínkou, že s vámi tená i tená i nebudou chtít o té knize mluvit do

té doby, kdy o ní vy budete chtít mluvit s nimi.

Možná to zní trochu povýšen , ale není to tak. Máte za sebou spoustu práce a pot ebujete ur itý as odpo ívat (jak moc nebo jak

málo záleží na každém autorovi). Váš mozek a vaše p edstavivost – dv v ci, které jsou sice provázané, ale nejsou jedno a totéž –

se musí zregenerovat, p inejmenším vzhledem k tomuto konkrétnímu dílu. Navrhuji, abyste si ud lali pár dní volno – cho te na ryby,

jezd te na kajaku, nebo t eba skládejte skláda ky – a pak se pus te do práce na n em jiném. Na n em kratším, pokud možno,

n em, co se bude ubírat úpln jiným sm rem i tempem než vaše erstv dokon ená kniha. (Já jsem mezi koncepty delších prací

jako nap íklad Mrrve zóny a Temné p le napsal pár pom rn dobrých novel, v etn t eba “T la” a “Nadaného žáka”.)

Jak dlouho necháte knihu odpo ívat – n co jako chlebové t sto mezi hn tením – , záleží ist na vás, ale myslím si, že by to m lo být

minimáln šest týdn . Po celý ten as bude rukopis bezpe n uložený v šupleti, bude stárnout a (snad) zrát. V myšlenkách se k

n mu budete každou chvíli vracet a pravd podobn aspo desetkrát pocítíte nutkání vytáhnout ho ze šuplíku, t eba jen abyste si

znovu p e etli n jakou povedenou pasáž, která vám obzvláš utkv la v pam ti, prost cokoli, k emu byste se mohli vrátit a ujistit se,

jak fantastický spisovatel skute n jste.

Odolejte tomu nutkání. Pokud mu neodoláte, nejspíš zjistíte, že jste si v té pasáži nevedli zdaleka tak dob e, jak jste si mysleli, a

za nete ji okamžit p episovat. To by byla chyba. A ješt horší by bylo, kdybyste dosp li k záb ru, že ten úryvek je mnohem lepší,

než si ho pamatujete – pro tedy všeho nenechat a nep e íst si rovnou znovu celou knihu? Za ít na ní znovu pracovat! Jste p ece

p ipravení! Jste hotový Shakespeare!

To ovšem nejste a ke starému projektu se budete moct vrátit teprve ve chvíli, kdy budete natolik zabráni do nového (nebo znovu

zabráni do svého každodenního života), že na tu nemovitost, co vám zabírala t i hodiny každého dopoledne i odpoledne po dobu

t í, možná p ti, možná až sedmi m síc , skoro zapomenete.

Teprve až nadejde ten správný ve er (který byste si dost možná m li pozna it do stolního kalendá e), vytáhn te rukopis ze šuplíku.

Pokud vám p ipadá jako n jaký cizokrajný artefakt, který jste koupili n kde v bazaru nebo p i zahradním výprodeji, už si ani po ádn

nevzpomínáte kde, pak jste p ipravení. Usa te se za zav enými dve mi (už brzy je okolnímu sv tu otev ete), s tužkou v ruce a

p ichystaným istým zápisníkem. Pak si rukopis pro t te.

Bude-li to možné, zkuste to zvládnout na jeden zátah (u ty set – i p tisetstránkových bichlí to samoz ejm nep jde). Klidn si u

toho d lejte poznámky, ale soust e te se p edevším na sv tské úklidové práce jako na opravy p eklep a hledání nesrovnalostí.

Bude jich spousta; jen B h má všechno správn hned napoprvé a jen trouba ekne: “A co, nechám to plavat, od toho jsou p ece

redakto i.”

Pokud jste nikdy nic podobného ned lali, zjistíte, že etba knihy po takovém šestitýdenním odkladu m že být zvláštní, asto

osv žující zážitek. Je vaše, poznáváte, že je vaše, dokonce si vzpomínáte, co zrovna hráli v rádiu, když jste ty ádky psali, a p esto

vám zárove p ipadá, jako byste etli dílo n koho jiného, snad svého duchovního dvoj ete. Tak by to m lo být, práv proto jste

ekali. Je vždycky jednodušší pozabíjet cizí milá ky než ty vlastní.

Po šestitýdenní rekreaci navíc dokážete rozpoznat všechny zející díry ve vývoji p íb hu i postav. A mám na mysli takové díry, že by

jimi klidn projel kamión. T žko uv it, že takové v ci v bec mohou spisovateli b hem každodenního psaní snadno uniknout. Ale

pozor – ani když na pár t chhle velkých d r narazíte, nesmíte si kv li nim n co vy ítat a hroutit se. Ob as n co zvo ou i ti nejlepší z

nás. Vypráví se, že architekt, který projektoval proslulou “Žehli ku” v New Yorku, spáchal sebevraždu, když si t sn p ed

slavnostním p est ižením pásky uv domil, že ve svém originálním mrakodrapu zapomn l na pánské záchody. Nejspíš to není

pravda, ale pamatujte si, že n kdo koneckonc musel naprojektovat Titanic a dát mu nálepku nepotopitelný.

Ty nejviditeln jší omyly, které p i tení nacházím já, mají v tšinou n co spole ného s motivací postav (což má pom rn blízko k

vývoji postav, ale není to totéž). To se pokaždé plácnu dlaní do ela, pak popadnu poznámkový blok a naškrábu do n j n co jako

str. 91: Sandy Hunterová šlohne dolar ze Shirleyiny skrýše na dispe inku. Pro ? Proboha, Sandy by nic podobného NIKDY

neud lala! Zárove si stránku v rukopisu ozna ím velkým symbolem , který znamená, že na dané stránce je t eba n co zkrátit nebo

upravit – to abych si p ipomn l, že se mám podívat do poznámek, kdyby mi to náhodou vypadlo z hlavy.

Tuhle fázi mám rád (respektive, mám rád všechny fáze, ale tahle m baví opravdu hodn ), protože p i ní znovu objevuji svou knihu a

oby ejn se mi líbí. To se ovšem zm ní. V dob , kdy jde kniha do tisku, už ji mám p e tenou aspo desetkrát, mohl bych z ní citovat

celé pasáže a už si jen p eju, a mám tu starou zatuchlinu kone n z krku. Ale to p ichází až pozd ji; první pro ítání je v tšinou

p íjemná záležitost.

B hem tohoto tení se vrchní ást mé mysli soust edí na p íb h a na v ci spojené se sk í kou na ná adí: vyškrtávání nadbyte ných

p ivlast ovacích zájmen (nemám rád p ivlast ovací zájmena a nev ím jim, p ipadají mi kluzká jako ti pochybní úrazoví právníci),

p idávání objas ujících v t, kde mi to p ipadá nezbytné, a mazání všech p íslovcí, s nimiž se dokážu rozlou it (ale nikdy ne úpln

všech, n kde je jich p ece jen zapot ebí).

Na nižší úrovni si však pokládám ty Velké otázky. Ta nejv tší zní: Drží ten p íb h pohromad ? A pokud ano, jak to za ídit, aby plynul

jako po másle? A co opakující se narážky? Proplétají se, jak mají, a vytvá ejí motiv? Jinak e eno se sám sebe ptám: O em to celé

je, Stevie, a co mohu ud lat pro to, aby tyhle v ci ukryté mezi ádky vystoupily z eteln ji na povrch? Ze všeho nejvíc chci, aby to

rezonovalo, aby to v mysli (i srdci) laskavého tená e vydrželo ješt chvíli poté, co knížku zav e a uklidí ji do poli ky. Snažím se toho

dosáhnout, aniž bych to tená i musel servírovat polopaticky nebo zaprodal svou duši za na rtávání n jakého poselství. Vemte si

všechna svoje poselství a ponau ení a str te si je tam, kam slunce nesvítí, ano? Já chci rezonanci. Ale ze všeho nejvíc pátrám po

tom, co jsem cht l íct, protože v druhém konceptu budu chtít p idávat scény a p íhody, které by to ješt n jak posílily. Také budu

mazat v ci, které zbyte n odvád jí pozornost jiným sm rem. T ch se patrn vyskytne spousta, zejména na za átku p íb hu, kdy

mívám tendence nechávat se unést. Jestliže ale chci dosáhnout uceleného dojmu, pak tohle mlácení prázdné slámy musí pry .

Jakmile do tu a provedu všechny drobné análn retentivní opravy, je as otev ít dve e a ukázat, co jsem napsal, t m ty em nebo

p ti blízkým p átel m, kte í projevili zájem se na to podívat.

Kdosi – už si za živého boha nevzpomínám kdo – jednou napsal, že všechny romány jsou ve skute nosti dopisy adresované jedné

osob . Shodou okolností tomu v ím. Myslím, že každý romanopisec má jednoho ideálního tená e, že ho mnohokrát v pr b hu

sp ádání p íb hu napadne: “To by m zajímalo, co si o tomhle on/ona pomyslí, až to bude íst.” Pro m je tím prvním tená em moje žena Tabitha.

Tahle první tená ka m la pro m vždycky pochopení, vždycky m podporovala. Její kladná reakce na náro né knihy jako Pytel

kostí (m j první román u nového vydavatele po dvaceti dobrých letech u Vikingu, která skon ila hloupou hádkou o peníze) i na ty

relativn kontroverzní jako Geraldova hra, pro m znamenala hrozn moc. Když ale na druhou stranu n kde uvidí n co, co se jí

nezdá, dokáže být neústupná. A vždycky mi to dá jasn a z eteln najevo.

Tabby mi ve své roli kritika a prvního tená e asto p ipomene p íhodu, kterou jsem etl o Alm Revil ové, manželce Alfreda

Hitchcocka. Paní Revil ová byla pro Hitchcocka n co jako první tená , bystrozraký kritik, na n hož ned lalo absolutn žádný dojem,

jak si mistr nap tí vytrvale zlepšuje svou filma skou reputaci. A dob e pro n j. Kdyby Hitchcock ekl, že chce létat, Alma by

odpov d la: “Nejd ív dojez vají ka.”

Krátce po dokon ení Psycha ho Hitchcock promítl n kolika p átel m. Byli nadšení, prohlašovali, že je to mistrovské dílo. Alma

ml ela, dokud se všichni nevypovídali, a pak velice pevn ekla: “Takhle to nem žeš pustit ven.”

Rozhostilo se ohromené ticho, jen Hitchcock sám se zeptal pro ne. “Protože,” odpov d la jeho žena, “Janet Leighová polkne v okamžiku, kdy už má být mrtvá.” Byla to pravda. Hitchcock se nehádal o nic víc, než se hádám já, když m Tabby upozorní na

n který z mých omyl . P eme se spolu o nejr zn jších v cech v knize a n kolikrát už jsem se ze subjektivních d vod rozhodl jít

proti jejímu názoru, ale když mi objeví n jakou botu, ihned to poznám a d kuji Bohu za to, že u sebe mám lov ka, který m

upozorní na rozepnutý poklopec d ív, než tak vyjdu mezi lidi.

Krom prvního tení Tabby oby ejn posílám rukopis tak ty em až osmi lidem, kte í už moje knihy posuzují léta. Spousta p íru ek o

psaní varuje p ed tím dávat své v ci íst p átel m, protože od lidí, kte í jedli ve vašem dom a posílají své d ti hrát si na dvorku s

vašimi d tmi, údajn nem žete dostat p íliš nezaujatý názor. Z této perspektivy je nefér stav t kamaráda do podobné pozice. Co se

stane, když bude mít pocit, že musí íct: “Promi , kámo, už jsi v minulosti napsal parádní kousky, ale tenhle stojí leda za pár prd .”

Tenhle názor má svoje opodstatn ní, ale já mám pocit, že o nezaujatý názor ani nijak zvláš nestojím. A v ím, že v tšina lidí dost

inteligentních na to, aby etla romány, je natolik taktní, že dokáže najít slušn jší vyjád ení, než že n co stojí “za prd”. (P estože v tšina z nás ví, že “N co se mi na tom tak úpln nezdá” ve skute nosti znamená “Stojí to za prd”, že?) Krom toho, i kdybyste opravdu napsali n co mizerného – a stává se to; jako autor scéná e k filmu Vzpoura stroj to m žu íct – , nedozv d li byste se tu

novinku rad ji od n jakého p ítele, dokud veškerý náklad sestává z p l tuctu ofocených výtisk ?

Když rozdáte šest až osm výtisk knihy, vrátí se vám šest až osm siln subjektivních názor na to, co je v ní dobré a co špatné.

Když všichni vaši tená i budou zajedno v tom, že jste odvedli slušnou práci, pak jste ji nejspíš odvedli. Taková jednomyslnost m že

nastat, p estože je velice ídká, i mezi p áteli. Mnohem pravd podobn ji jim n které ásti budou p ipadat dobré a n které… inu, ne

tak dobré. N kte í budou mít pocit, že Postava A zabírá, zatímco Postava B je p itažená za vlasy. Pokud jiným bude p ipadat

Postava B uv itelná, ale Postava A p ehnaná, je to plichta. M žete z stat v klidu a nechat v ci tak, jak jsou (v basebal u znamená

remíza plus pro pálka e; v románu znamená plus pro spisovatele). Pokud si n kte í lidé váš konec zamilují a n kterým bude proti

srsti, platí totéž – je to plichta, to znamená plus pro spisovatele.

N kte í z prvních tená se specializují na vyhledávání faktických chyb, které se odstra ují ze všech nejsnáze. Jeden z mých

prvo tená ových vzd lanc , zesnulý Mac McCutcheon, skv lý st edoškolský u itel, toho v d l hodn o zbraních. Pokud jsem m l

postavu, která nosila winchestrovku ráže 330, Mac mi na okraj p ipsal, že Winchester takovou ráži nikdy nevyráb l, zato Remington

ano. V takovém p ípad jsem získal dv v ci za cenu jedné – upozorn ní na chybu a rovnou i opravu. Což je dobrý obchod, protože

jednak potom vypadáte jako znalec, a navíc se váš první tená cítí polichocen, že s n ím pomohl. Ovšem ten nejlepší úlovek, který

se Mácovi pro m poda il, nem l se zbran mi nic spole ného. Jednou když si u sebe v kabinetu etl kus mého rukopisu, zni ehonic

se rozesmál – a smál se tak, až mu po vousatých tvá ích tekly slzy. Protože doty ný p íb h ani omylem nem l být k popukání, zeptal

jsem se ho, co objevil. V jedné p ímé e i jsem napsal zhruba toto: “P átelé, ten lov k musí zmizet. A jeho doklady sním.” Korektor by tuhle drobnou chybku nepochybn vychytal, ale Mac m toho ztrapn ní ušet il.

Se subjektivním hodnocením se musí, jak už jsem ekl, zacházet opatrn , ale jedno je jisté: pokud se komukoli, kdo si p e te vaši

knihu, n co nezdá (Connie se k manželovi vrátí p íliš rychle; Halovo podvád ní p i záv re né písemce je vzhledem k tomu, co o

n m víme, dost nereálné; konec románu p sobí useknuté a svévoln ), pak je tu evidentn problém a m li byste s ním n co d lat.

Spousta spisovatel tuhle myšlenku zavrhuje. Mají pocit, že upravovat p íb h podle toho, jak se líbí nebo nelíbí publiku, se svým

zp sobem rovná prostituci. Pokud to cítíte stejn , nebudu se vás snažit p esv d ovat. Navíc ušet íte poplatky za kopírku, protože

nebudete muset svoje dílo nikomu ukazovat. A v bec (podotkl p idrzle), pokud to vážn berete takhle, pro se v bec obt žovat s

publikováním? Prost své knihy dopište a pak si schovejte n kam do sejfu, jak to údajn v pozd jších letech d lal J. D. Salinger.

A ano, do jisté míry tuhle rozmrzelost chápu. Ve filmovém pr myslu, kde jsem prožil krátkou rádoby profesionální kariéru, se

p edvedení první verze íká “zkušební projekce”. Ty už se v oboru staly standardní praxí a v tšin režisér z nich vstávají vlasy hr zou. Studio vyklopí n co mezi patnácti a stovkou milión dolar za nato ení filmu a pak požádá režiséra, aby ho p est íhal na

základ názor hrstky divák z n jakého multiplexu v Santa Barba e, kam chodí samé kade nice, hlída i parkoviš , prodava ky z

obchod s obuví nebo rozváže i pizzy. A co je na tom to ze všeho úpln nejhorší? Když získáte ten správný demografický vzorek,

tak zkušební projekce podle všeho skute n fungují.

Nesnesl bych, kdyby se romány upravovaly podle názor zkušebního publika – kdyby se to tak d lalo, spousta dobrých knížek by

nikdy nespat ila sv tlo sv ta – , ale o to tady p ece nejde, my se tu bavíme o p l tuctu lidí, které znáte a vážíte si jich. Když požádáte

o pomoc ty pravé (a když budou mít chu si vaši knihu p e íst), mohou vám toho o ní hodn íct.

Mají všechny názory stejnou váhu? Pro m ne. Nakonec naslouchám nejpozorn ji Tabby, protože práv pro ni píšu a práv ji chci

nadchnout. Pokud píšete krom pro sebe samotné p edevším pro jednu ur itou osobu, doporu uji vám, abyste v novali náležitou

pozornost tomu, co si ta osoba myslí (znám jednoho lov ka, který píše p edevším pro n koho, kdo už je patnáct let po smrti, ale

v tšina z nás v téhle pozici není). A pokud od n j uslyšíte rozumné názory, tak se podle nich i te. Nem žete ke svému p íb hu

pustit celý sv t, ale m žete k n mu pustit aspo ty, na kterých vám záleží nejvíc. A taky byste m li.

íkejme té jedné osob , pro kterou píšete, Ideální tená . On i ona bude po celou dobu s vámi v pracovn : t lem, jakmile otev ete

dve e a vpustíte sv t zpátky dovnit , aby se zat pytil na bublin vašeho snu, duchem b hem t ch ob as úmorných, ob as

fantastických dní prvního konceptu, kdy pracujete za zav enými dve mi. A víte co? Uv domíte si, že sv j p íb h p ekrucujete ješt

p edtím, než si Ideální tená sta í p e íst aspo první v tu. Ideální tená vám pom že vystoupit kousek ven z vaší mysli, íst po

sob už b hem psaní z podobné perspektivy, z jaké vaše dílo budou íst ostatní tená i. Je to možná nejlepší zp sob, jak se p inutit

držet se p íb hu – prost p edstírat, že máte tená e už v dob , kdy ve skute nosti žádné nemáte a je všechno jen na vás.

Když píšu scénu, která mi p ipadá humorná (jako t eba sout ž v pojídání kolá v “T lu” nebo poprava nane isto v Zelené mílí),

p edstavuji si, že bude humorná p ipadat i mému Ideálnímu tená i. Mám rád, když se Tabby neovladateln rozesm je – zvedne

vždycky ruce, aby dala najevo, že se vzdává, a po tvá ích se jí koulejí obrovské slzy. Prost to mám rád, p ímo to zbož uju, a

jakmile p ipadnu na n co, v em vycítím ten správný potenciál, snažím se z toho vyždímat maximum. P i psaní takové scény (dve e

zav ené) se myšlenka na to, jestli ji tím dokážu rozesmát – nebo rozbre et – vznáší kdesi na pokraji mého v domí. P i p episování

(dve e otev ené) už je tahle otázka – je to takhle dost vtipné? dost d sivé? – na prvním míst . Snažím se sledovat, kdy se k té dané

scén dostane, a doufám p inejmenším v úsm v nebo – jackpot, p átelé! – v ten výbuch smíchu se zdviženýma rukama.

Není to s ní ovšem vždycky jednoduché. Když jsme byli v Severní Karolín , kam jsme odjeli na zápas Cleveland Rockers proti

Charlotte Sting v ženském basketbalu, dal jsem jí p e íst rukopis románu Srdce v Atlantid . Další den jsme jeli na sever do Virginie,

a práv b hem té cesty si Tabby etla m j výtvor. Bylo v n m pár vtipných okamžik – nebo jsem si to aspo já myslel – , a tak jsem

po ní po ád pokukoval, jestli se za ne chichotat (nebo aspo usmívat). Myslel jsem, že si toho nem že všimnout, ale pochopiteln

všimla. Když jsem se po ní ohlédl asi poosmé, nebo podeváté (anebo možná taky popatnácté), zvedla hlavu a ok ikla m : “V nuj se

laskav ízení, a se nevybouráme! A nebu po ád jak dít !”

Tak jsem se za al v novat ízení a p estal po ní pokukovat (no… skoro). Asi za p t minut jsem po své pravici zaslechl tiché

uchechtnutí. Jen takové krátké, ale i to mi sta ilo. Popravd e eno, spisovatelé v tšinou jsou jako d ti. Zejména mezi prvním a

druhým konceptem, kdy se dve e pracovny otev ou a dovnit zazá í sv tlo sv ta.

12

Ideální tená je také nejlepší prost edek, jak zjistit, jestli jste p íb hu dali správné tempo a jestli se vám uspokojiv poda ilo

zvládnout jeho pozadí.

Tempo je rychlost, jakou se vaše vypráv ní odvíjí. Ve vydavatelských kruzích panuje takový nevyslovený (a tím pádem otev ený a

neprov ený) názor, že nejúsp šn jší povídky a romány se musejí odehrávat v rychlém tempu. Z ejm za to m že p esv d ení, že

lidi dneska mají tolik v cí na práci a tak snadno je n co odtrhne od tišt ného slova, že pokud se neprom níte v jakéhosi

minutkového kucha e a neza nete jim servírovat horké hamburgery, hranolky a vejce, jak nejrychleji to jde, velice brzy je ztratíte.

Podobn jako mnoho dalších neprov ených názor ve vydavatelské branži je i tenhle naprostá pitomost… proto jsou taky

vydavatelé a redakto i tak zasko ení, když se najednou n kde vyloupne takový román jako Jméno r že od Umberta Eca nebo

Chladná hora od Charlese Fraziera a vyšplhá se do žeb í ku bestsel er . Domnívám se, že v tšina z nich p ipisuje ne ekaný úsp ch

takových knih neodhadnutelným a politováníhodným poklesk m v dobrém vkusu ur ité ásti tená stva.

Tedy ne že by na románech vypráv ných v rychlém tempu bylo n co špatného. N kte í pom rn dob í spisovatelé – Nelson DeMille,

Wilbur Smith i Sue Graftonová, abych jmenoval aspo t i – si jejich psaním vyd lali milióny. Nesmí se to ale s tou rychlostí p ehnat.

Když se poženete kup edu p íliš rychle, riskujete tím, že tená e ztratíte kdesi za sebou, a už tím, že ho p íliš zmatete, nebo prost

unavíte. A nap íklad já osobn mám pomalejší tempo a solidní, košat jší výstavbu radši. etba takového dlouhého, pohlcujícího

románu jako t eba Vzdálených pavilón (The Far Pavilions) nebo Vhodného nápadníka, která se tolik podobá plavb na

neusp chaném výletním parníku, je jedním z hlavních lákadel téhle formy už od dob jejích prvních výskyt v podob nekone ných,

mnohadílných epistolárních p íb h , jakým byla nap íklad Clarissa. Myslím, že každý p íb h by m l mít možnost odvíjet se svým

vlastním tempem, a to tempo nemusí být vždycky v poklusu. Na druhou si ale dávejte pozor – pokud tempo zpomalíte p íliš, i ten

nejtrp liv jší tená za chvíli znervózní.

A nejlepší zp sob, jak najít zlatou st ední cestu? P es Ideálního tená e, pochopiteln . Zkuste si p edstavit, jestli bude jeho daná

scéna nudit – pokud znáte jeho vkus aspo z poloviny tak dob e, jako ho já znám u toho svého, pak by to nem l být velký problém.

Bude Ideálnímu tená i p ipadat, že je na tom i onom míst p íliš mnoho zbyte ných e í? Že jste n jakou situaci dostate n

nevysv tlili… anebo vysv tlili až p íliš podrobn , což je jedna z mých chronických chyb? Že jste zapomn li roz ešit n kterou

d ležitou ást zápletky? Zapomn li na celou jednu postavu, jako se to jednou povedlo Raymondu Chandlerovi? (Když se ho ptali za

zavražd ného idi e z Hlubokého spánku, Chandler – který si rád p ihnul – odpov d l: “Aha, ten. No, víte, já na n j úpln zapomn l.”) Tyhle otázky byste nem li poušt t ze z etele ani se zav enými dve mi. A jakmile je otev ete – jakmile si váš Ideální tená rukopis

opravdu p e te – , m li byste mu je položit nahlas. I kdybyste si p i tom p ipadali jako dít , zkuste sledovat, kdy váš Ideální tená

rukopis odloží a za ne d lat n co jiného. Kterou scénu práv etl? U eho pro n j bylo tak snadné p estat?

Když p emýšlím o správném tempu, vždycky si vzpomenu na Elmora Leonarda, který se k n mu vyjád il v tom smyslu, že prost jen

vždycky vyškrtá ty nudné pasáže. Což znamená krácení, aby se tempo zrychlilo, a v tšina z nás je nakonec nucená to ud lat

(zabíjejte své milá ky, zabíjejte je, i když vám to rve vaše egocentrické škrabalské srdé ko, tak je zabíjejte).

Když jsem jako mladík posílal povídky do asopis jako Fantasy and Science Fiction nebo Detektivká ského magazínu El eryho

Queena, zvykl jsem si na zamítavé dopisy, které za ínaly Milý p isp vateli (klidn místo toho mohly za ínat Milý troubo), a nau il

jsem se vychutnávat i ten nejmenší náznak osobního p ístupu, který jsem na t ch p edtišt ných r žových odmítnutích našel.

Nedostával jsem jich zas tak mnoho, ale kdykoli n který z nich p išel, vždycky mi spolehliv rozjasnil den a vykouzlil mi úsm v na

tvá i.

Na ja e v posledním ro níku na lisbonské st ední – tedy v roce 1966 – jsem dostal ru n psanou p ipomínku, která jednou provždy

zm nila zp sob, jakým jsem p episoval svou prózu. Pod strojovým podpisem redaktora stála p ipsána tato noticka: “Není to zlé, ale

NAFOUKLE. Pot ebuje to zkrátit. Návod: 2. koncept = 1. koncept – 10 %. Hodn št stí.”

Bohužel už si nevzpomínám, kdo mi to tehdy napsal – nejspíš Algis Budrys. Ale a to byl kdokoli, prokázal mi tím nesmírnou

laskavost. P epsal jsem si tu rovnici na kus lepenky z balí ku od košile, a ten si p ilepil na ze vedle psacího stroje. Nedlouho na to

jsem za al slavit první úsp chy. Nespustila se žádná zlatonosná lavina prodaných p ísp vk , ale po et ru n psaných poznámek v

zamítavých dopisech rychle stoupal. Jednu jsem dostal dokonce i od Duranta Imbodena, literárního redaktora Playboye. Ta mi úpln

vyrazila dech. Playboy platil za povídky dva tisíce dolar i víc a dva tácy, to byla tvrtina ro ního p íjmu mojí mámy, která tehdy

pracovala jako uklíze ka ve sportovním st edisku v Pinelandu.

P episovací rovnice patrn nebyla jediným d vodem, pro jsem za al dosahovat n jakých výsledk ; mám pocit, že tou dobou prost

nadešel m j as. I když Rovnice v tom nepochybn taky sehrála svou roli. Když jsem p ed Rovnicí napsal povídku, která m la v

první verzi zhruba ty i tisíce slov, pak ve druhé jich m la p t tisíc (n kte í spisovatelé jsou vyškrtáva i; obávám se, že já byl

odjakživa vrozený p ipisova ). Po Rovnici se to ovšem zm nilo. I dnes se snažím dovést druhý koncept povídky na t i tisíce šest set

slov, pokud jich m l první ty i tisíce… a pokud má první koncept románu t i sta padesát tisíc slov, snažím se ze všech sil stla it

druhou verzi pod t i sta patnáct… rovných t i sta, pokud je to možné. Oby ejn to možné je. Rovnice m nau ila to, že každá povídka

a každý román jsou do ur ité míry zmá knutelné. Pokud z nich nedokážete odstranit deset procent a zárove uchovat základní

p íb h a náboj, pak se asi málo snažíte. Ú inky uvážlivého krácení mohou být asto úžasné – hotová literární viagra. Pocítíte to vy

sami i váš Ideální tená .

Pozadí p íb hu jsou všechny v ci, které se staly p ed za átkem vašeho vypráv ní, ale mají na p íb h n jaký vliv. Pozadí pomáhá

formovat postavu a objasnit její motivaci. Je podle m d ležité dostat tohle pozadí do p íb hu co nejd ív, ale zárove je nutné ud lat

to elegantn . P íliš p vabná není nap íklad tahle replika z rozhovoru:

“Nazdar, bývalá manželko,” pozdravil Tom, když do pokoje vešla Doris.

No, pro p íb h je možná d ležité, že Tom a Doris jsou rozvedení, musí ale p ece existovat lepší zp sob, jak to dát najevo, než ten

výše uvedený – ten je elegantní asi jako vražda sekyrou. Tady je jeden návrh:

“Ahoj, Doris,” pozdravil Tom. Hlas mu zn l pom rn p irozen – aspo jeho vlastním uším – , ale prsty pravé ruky se hned stáhly k místu, které ješt p ed p l rokem zdobil snubní prsten.

Na Pulitzera to sice ješt není a taky je to o n co delší než Nazdar, bývalá manželko, ale nejde vždycky jen o rychlost, jak už jsem

se tu ostatn pokoušel nazna it. A pokud si myslíte, že jde jen o informace, pak byste asi m li zapomenout na beletri a jít psát

n jaké návody k použití – kancelá ská bu ka už na vás eká.

Pravd podobn už jste slyšeli spojení in medias res, které znamená “k jádru v ci”. Tahle technika je starobylá a úctyhodná, ale já ji rád nemám. In medias res totiž v tšinou vyžaduje retrospektivu, která mi p ipadá nudná a tak n jak staromódní. Vždycky mi

p ipomene filmy ze ty icátých a padesátých let, v nichž se pokaždé zavlnil obraz, hlasy za aly znít jak z tunelu a najednou jsme byli

o šestnáct m síc zpátky v dob , kdy ten zablácený trestanec, kterého jsme práv vid li prchat p ed psy, ješt vystupuje jako mladý

nad jný právník a k ivácký policejní ná elník na n j zatím nehodil tu vraždu.

Jako tená e m mnohem víc zajímá, co se stane, než co se stalo. Jist , najdou se romány, které se téhle mé zálib (nebo je to

možná p edpojatost) vymykají, a p esto jsou vynikající – Rebeka od Daphne du Maurier, nap íklad; nebo Oko p ivyklé tm (A Dark-

Adapted Eye) od Barbary Vineové – , ale rád za ínám na polí ku jedna, ve vyrovnané pozici s autorem. Prost jsem zvyklý

postupovat od A k Z; nejd ív bych prosil aperitiv a dezert až poté, co dojím zeleninku.

I když budete vypráv t p íb h tímhle p ímo arým zp sobem, zjistíte, že n jakému tomu pozadí se p ece jen nevyhnete. Když to

vezmete kolem a kolem, každý život je in medias res. Pokud na první stránce svého románu p edstavíte jako hlavního hrdinu

ty icetiletého chlapa a pokud d j za íná tím, že do jeho života v této fázi vpadne n jaká úpln nová osoba nebo se doty ný dostane

do úpln nové situace – t eba má boura ku nebo ud lá n jakou laskavost krásné žen , která po n m pak háže smyslné pohledy

p es rameno – , tak se po ád v ur itém bod budete muset vypo ádávat s t mi p edcházejícími ty iceti lety jeho života. Jak

podrobn a jak dob e si s nimi poradíte, do zna né míry p edur uje, s jakým úsp chem se vaše kniha setká, zda bude tená m

p ipadat jako dobré tivo, nebo jako d sná nuda. Co se pozadí p íb hu tý e, je podle m sou asným šampiónem J. K. Rowlingová,

autorka série o Harrym Potterovi. Ni emu neuškodí, když si je p e tete a povšimnete si, jak nenucené každá kniha rekapituluje, co

se až dosud stalo. (Navíc jsou romány o Harrym Potterovi prost zábava, istý p íb h od za átku do konce.)

Váš Ideální tená vám m že ohromn pomoci s tím, jak dob e jste si s pozadím p íb hu vedli a kolik byste m li v p íští verzi p idat,

p ípadn ubrat. Je t eba, abyste velice pozorn vyslechli, emu nerozum l, a pak se zeptali sami sebe, jestli tomu rozumíte vy.

Pokud ano a jen jste n které v ci nedali na papír, pak je p i p episování musíte vyjasnit. Pokud ne – pokud jsou v ci, na n ž se vás

Ideální tená ptal, i pro vás samotné zahalené mlhou – , pak by bylo záhodno, abyste se mnohem pe liv ji zamysleli nad minulými

událostmi, jež vrhají sv tlo na sou asné chování vaší postavy.

Zárove musíte v novat pozornost i v cem, které vašeho Ideálního tená e nudily. Nap íklad v Pytli kostí je hlavní postavou

ty icetiletý spisovatel Mike Noonan, kterému na za átku knihy práv zem ela manželka na mozkové aneurisma. Za ínáme v den

její smrti, ale p íb h i tak pot ebuje spoustu pozadí, mnohem víc, než je v mých knihách zvykem. To v etn Mikeovy první práce

(d lal reportéra v novinách), prodeje jeho prvního knihy, jeho vydavatelské historie a zejména v cí souvisejících s jejich letním

domem v západním Maine – jak ho p ijeli koupit a pár událostí, jež se tam p ihodily p edtím. Tabithu, mého Ideální tená e, tohle

všechno evidentn bavilo, ale byla tam i zhruba dvoustránková pasáž o Mikeov práci u sociálky, na kterou se dal v prvním roce po

manžel in smrti, kdy se jeho zármutek ješt znásobí vážným spisovatelským blokem. Ta práce u sociálky se Tabby nezdála.

“Koho to zajímá?” nadhodila. “Já se chci dozv d t víc o jeho zlých snech, ne jak b hal na radnici, aby pomohl n jakým uchlastaným bezdomovc m pry z ulice.”

“No jo, ale má spisovatelský blok,” oponoval jsem. (Jakmile romanopisci vy tete n co, co se jemu líbí – jednoho z jeho milá k – , první t i slova, která mu tak ka vždy splynou ze rt , jsou No jo, ale.) “A ten blok trvá celý rok, možná i víc. Musí p ece celou tu dobu n co d lat, ne?”

“To asi jo,” p isv d ila Tabby, “ale pro bys m s tím musel nudit?”

Aj. Game, set a zápas. Jako v tšina Ideálních tená dokáže být Tabby neúprosná, když má pravdu.

Zkrátil jsem Mikeovy charitativní p ísp vky a spole enské aktivity ze dvou stránek na dva odstavce. Ukázalo, se že Tabby m la

skute n pravdu – poznal jsem to hned, jak jsem to vid l vytišt né. Pytel kosti si p e etly zhruba t i milióny lidí, dostal jsem ohledn

n j p inejmenším ty i tisíce dopis a ani v jednom zatím nestálo: “Hej, ty papriko, co d lal Mike u sociálky ten rok, co nemohl psát?”

O pozadí p íb hu je t eba si zapamatovat p edevším tyhle dv v ci: (a) každý má n jakou minulost a (b) v tšina z ní není p íliš

zajímavá. Držte se t ch ástí, které zajímavé jsou, a nenechte se unést tím zbytkem. Dlouhé životní p íb hy se nejlíp poslouchají v

baru, a to ješt jedin tak hodinu p ed zavíra kou, a navíc, když platíte.

13

M li bychom si promluvit také o rešerších, což je speciální kategorie pozadí p íb hu. A p edem vás prosím, když už budete

pot ebovat n jaké ty rešerše ud lat, protože v p íb hu pojednáváte mimo jiné o v cech, o nichž toho víte jen málo nebo v bec nic,

m jte na pam ti to slovo pozadí. Tam totiž rešerše pat í: tak hluboko do pozadí p íb hu, jak jen je dokážete dostat. Vy jste možná

do ista uneseni tím, co jste se práv dozv d li o masožravých bakteriích, o kanaliza ním systému New Yorku nebo inteligen ním

potenciálu št at kolií, ale vaše tená e budou mnohem víc zajímat vaše postavy a p íb h.

Výjimky z tohoto pravidla? Jist , ty se koneckonc najdou vždycky. Našlo by se pár velice úsp šných autor – jako první m

napadají Arthur Hailey a James Michener – , jejichž romány do zna né míry vycházejí z rešerší a fakt . Ty Haileyho jsou v podstat

jen lehce zamaskované p íru ky o tom, jak ur ité instituce fungují (banky, letišt , hotely), a ty Michenerovy jsou sm skou turistických

pr vodc , hodin zem pisu a d jepisných text . Další populární spisovatelé jako Tom Clancy a Patricie Cornwel ová se už více

orientují na p íb h, ale po ád je to jejich melodrama prošpikované velkými (a asto t žko stravitelnými) porcemi faktografických

informací. Ob as m napadá, že tito spisovatelé oslovují p edevším onu velkou ást tená ské populace, která žije s pocitem, že

tení je jaksi nemorální, že je to poklesek, který se dá ospravedlnit jedin slovy: “Tedy, ehm, ano, opravdu tu [Sem si dopl te jméno

autora], ale jenom v letadle nebo v hotelu, když tam nemají CNN; navíc jsem se z t ch knížek dozv d l spoustu v cí o [Sem si

dopl te odpovídající téma].”

Na každého úsp šného spisovatele faktoidního typu ovšem p ipadají stovky (ne-li tisíce) neúsp šných, z nichž mnozí se ani

nedo kají vydání. Obecn vzato si myslím, že p íb h pat í do pop edí, ale jisté rešerše jsou nezbytné; pokud se jim vyhnete úpln , je

to na vaše vlastní riziko.

Na ja e 1999 jsem jel z Floridy, kde jsme byli s manželkou na zimu, zpátky do Maine. Druhý den cesty jsem zastavil pro benzín jen

kousek vedle pensylvánské dálnice na jedné z takových t ch malých, p íjemn starosv tských pump, kde ješt dneska pokaždé

vyjde chlápek, natankuje za vás a poptá se, jak se vám vede a kdo se vám líbil na posledních vysokoškolských atletických

p eborech.

Tomuhle jsem odpov d l, že se mi vede dob e a na p eborech se mi líbila Dukeova univerzita. Pak jsem si odsko il dozadu na

toaletu. Za pumpou burácel potok plný vody z jarního tání, a když jsem se vrátil ze záchoda, vydal jsem se kousek níž po stráni

poseté odhozenými ráfky od pneumatik a sou ástkami z motoru, abych se lépe podíval na vodu. Na zemi ješt tu a tam ležely zbytky

sn hu. Na jednom z nich mi podjela noha a za al jsem klouzat po svahu dol . Zachytil jsem se starého motoru d ív, než jsem se

sta il po ádn rozjet, ale když jsem vstával ze zem , uv domil jsem si, že kdybych upadl trochu jinak, mohl jsem sklouznout až dol

do potoka, kde by m silný proud odnesl pry . Napadlo m , kdyby se to stalo a m j zbrusu nový Lincoln Navigátor by z stal osam le

stát p ed pumpou, jak dlouho by asi trvalo pumpa i, než by zavolal polici . Když jsem pak vjížd l zpátky na dálnici, byl jsem o dv

v ci bohatší: o mokrý zadek po pádu za pumpou a o skv lý nápad na p íb h.

V n m záhadný muž v erném plášti – pravd podobn ne lov k, ale jakýsi tvor ne p íliš umn zamaskovaný tak, aby jako lov k

vypadal – odejde z auta p ed malou pumpou na pensylvánském venkov . Auto vypadá jako starý buick z konce padesátých let, ale

ve skute nosti to není buick o nic víc, než byl ten chlap v erném plášti opravdový lov k. V z padne do rukou n kolika p íslušník m

státní policie, kte í operují z fiktivní stanice v západní Pensylváni . Asi o dvacet let pozd ji tihle poldové vypráv jí p íb h o buicku

truchlícímu synovi jednoho svého kolegy, který zahynul p i výkonu služby.

Byl to výborný nápad a vyvinul se v p sobivý román o tom, jak nakládáme se svými v domostmi a tajemstvími; také je to ponurý a

d suplný p íb h o mimozemském stroji, který se as od asu probouzí a polyká celé lidi. Samoz ejm tu bylo pár drobných problém

– nap íklad to, že jsem nev d l ani zbla o tom, jak funguje pensylvánská státní policie – , ale tím jsem se netrápil. Co jsem nev d l,

to jsem si prost vymyslel.

Mohl jsem si to dovolit, protože jsem psal za zav enými dve mi – psal jsem jen pro sebe a pro svého Ideálního tená e (když si p i

psaní p edstavuji Tabbyiny reakce, je jen málokdy tak kousavá, jak moje skute ná manželka dokáže být; v t ch p edstavách mi

oby ejn tleská a pobízí m dál rozzá enýma o ima). Vybavuje se mi, že jednu pasáž té knihy jsem napsal v pokoji ve tvrtém pat e

bostonského hotelu Eliot – sed l jsem u stolu u okna, psal o pitv mimozemského netopýra, zatímco p ímo pode mnou se

nespoutané hrnul Bostonský maratón a z amplión na st eše dun la “Dirty Water” od The Standhel s. Na ulici pode mnou bylo tisíc

lidí, ale ani jediný u m v pokoji, aby mi pokazil zábavu a ekl mi, že mám tuhle i tamtu mali kost úpln špatn a že poldové v

západní Pensylváni tohle v bec ned lají, takže nou-nou-nou.

Tenhle román – jmenuje se Z buicku osm – už mi leží v šuplíku od konce kv tna 1999, kdy jsem dokon il první koncept. Práci na n m

oddálily události, které jsem nemohl nijak ovlivnit, ale doufám, že nakonec se mi poda í strávit pár týdn v západní Pensylváni , kde

jsem dostal podmíne né povolení sledovat chvíli život státní policie (ona podmínka – podle m celkem rozumná – spo ívá v tom, že z

nich pak v knize neud lám mizery, maniaky nebo idioty). Jakmile absolvuji tohle, budu po sob moci opravit ty nejhorší proh ešky a

p idat pár zajímavých podrobností.

Ale ne mnoho; rešerše je pozadí p íb hu a hlavní d raz je tu na slovo pozadí. P íb h, který vyprávím v Buicku osm, se týká p íšer a

tajemství. Není to p íb h o policejních procedurách v západní Pensylváni . Jde mi jen o dojem opravdovosti, o tu špetku ko ení,

kterou p idáte do dobré omá ky na špagety, aby jí skute n nic nechyb lo. Tenhle dojem opravdovosti je d ležitý pro každé

beletristické dílo a obzvlášt d ležitý pro p íb h, který se zabývá n ím abnormálním i paranormálním. Navíc dostate né množství

podrobností – samosebou za p edpokladu, že jsou to ty správné – dokáže zarazit lavinu rejpavých tená , kte í patrn žijí jen proto,

aby spisovatele upozor ovali, co se jim kde poda ilo zvorat (tón jejich dopis je bez výjimky škodolibý). Jakmile se odpoutáte od

pravidla “pišt o tom, co znáte”, je ur itý výzkum nezbytný a m že vašemu p íb hu hodn p idat. Jenom to nesmíte vzít za špatný

konec; nezapomínejte na to, že píšete román, ne v deckou práci. P íb h je vždycky na prvním míst . Myslím, že s tímhle by

souhlasili i James Michener a Arthur Hailey.

14

Lidi se m asto ptají, jestli za ínajícímu spisovateli mohou n jak prosp t kurzy i seminá e o psaní. lov k, který mi tuhle otázku

položí, v tšinou hledá n jakou kouzelnou kulku nebo tajnou ingredienci i snad Dumbovo kouzelné pírko a nic z toho v žádné

u ebn ani na spisovatelských seminá ích nenajdete, a by letáky p sobily sebelákav ji. Osobn o užitku kurz psaní pochybuji, ale

vyložen proti nim nejsem.

V úžasném tragikomickém románu Východ je Východ od T. Coraghessana Boylea jsem narazil na popis lesní spisovatelské kolonie,

která mi p ipadala jako z pohádky. Každý len má svou vlastní chati ku, kde by m l trávit celý den psaním. V poledne roznáší

servírka z hlavní chaty t mto nevyzrálým Hemingway m a Catherovým krabice s ob dem, které jim pokládá na verandu p ed

chatkou. Pokládá je velice tiše, aby obyvatele chatky nevyrušila z jeho tv r ího tranzu. Jedna místnost každé chatky funguje jako

pracovna. V druhé je lehátko pro ono nepostradatelné odpolední schrupnutí… nebo snad pro životodárné pomuchlování s n kterým

z ostatních ú astník .

Ve er se celá kolonie sejde v hlavní chat na ve e i a opojnou debatu s hostujícími spisovateli. Pak se p esunou k praskajícímu krbu

do spole enské místnosti, opékají bu ty, praží kuku ici, popíjejí víno a lenové kolonie p ed ítají své výtvory a ostatní je kritizují.

To mi p ipadalo jako naprosto kouzelné prost edí pro psaní. P edevším se mi líbilo to s tím ob dem, jak vám ho p inesou až ke

dve ím a uloží ho tam stejn nenápadn , jako víla Zubni ka ukládá d tem tvr ák pod polštá . Z ejm m to nadchlo hlavn proto,

že je to na hony vzdálené mým vlastním zkušenostem z domova, kde mi proud tv r ích myšlenek m že kdykoli p erušit volání mé

manželky, že se ucpal záchod a jestli bych to nemohl jít zkusit opravit, nebo telefonát z ordinace, že hrozí akutní nebezpe í, že

promeškám další domluvenou návšt vu u zuba e. Myslím, že v podobných okamžicích cítí všichni spisovatelé tak ka totéž, bez

ohledu na své schopnosti i míru úsp chu: Kdybych jen m l možnost tvo it v tom pravém prost edí, obklopen t mi pravými

chápavými lidmi, VÍM, že bych v téhle chvíli sepisoval svoje mistrovské dílo.

Zjistil jsem ovšem, že podobná vyrušení a zásahy do každodenní rutiny ve skute nosti aktuálnímu dílu nijak zvláš neuškodí, ba

dokonce mu mohou v jistém smyslu i prosp t. Perla ve škebli koneckonc nevznikne díky návšt vám n jakého škeblího seminá e,

ale díky práv takovému zrnku písku, které do ní náhodou pronikne. A ím víc práce se p ede mnou vrší – ím víc se k ní váže

sl vko musím namísto chci – , tím problemati t jší se m že stát. A jeden z hlavních problém spisovatelských workshop je ten, že

tam vždycky platí práv to musím. Nep ijeli jste koneckonc proto, abyste se tu potulovali jak osam lý mrak a kochali se krásou lesa

nebo majestátností hor. Máte tady psát, sakra, i kdyby jen proto, aby vaši kolegové m li co kritizovat, až si budou opékat bu ty v

hlavní chat . Když máte na druhou stranu plnou hlavu starostí s tím, aby se váš kluk dostal v as na soust ed ní v basketbale a je to

pro vás stejn d ležité jako vaše sou asné dílo, pak jste pochopiteln co se práce tý e pod mnohem menším tlakem.

A mimochodem, co vlastn ty kritiky, když už jsme u nich? Jak cenné jsou? Nijak moc, je mi líto, aspo tedy z mých zkušeností.

Spousta jich je hrozn vágních. Líbí se mi nálada té Peterovy povídky, prohodí n kdo. Má to v sob n co… takový jako pocit…

prost takovou jako úžasnou víte co… já to nedokážu p esn popsat…

Mezi další perli ky ze spisovatelských seminá pat í Mn se zdálo, že ten tón byl jakože víte co; Ta postava Pol y mi p išla docela

stereotypní; Mn se líbily ty metafory, protože jsem vícemén dokonale chápala, co tím myslí. A ostatní kolem ohn , místo aby po

t ch brebtajících idiotech hodili své erstv ope ené bu ty, tak jen p ikyvují a usmívají se a tvá í se velice zaduman . A až p íliš

asto u itelé a hostující spisovatelé p ikyvují, usmívají se a tvá í se velice zaduman s nimi. Jen velice málo ú astník z ejm

napadne, že pokud máte pocit, který nedokážete popsat, pak jste jakože, já nevím, ale prost , mám takový dojem, na blbým

seminá i.

Povšechná kritika vám k psaní druhého konceptu nijak nep isp je a naopak m že ublížit. Žádný z komentá uvedených výše se

rozhodn nedotýká jazyka vašeho dílka ani jeho vyprav ských kvalit; ty komentá e jsou jen pšouk a nep edstavují v bec žádný

skute ný p ínos.

Navíc vás každodenní kritika nutí psát s dve mi neustále otev enými, což je podle mého názoru proti smyslu celého toho podniku. K

emu vám je, že vám servírka po špi kách p inese ob d až p ed dve e a stejn tiše se zase odkrade pry , když svou práci každý

ve er nahlas p ed ítáte (nebo rozdáváte v ofocených kopiích) skupince rádoby spisovatel , kte í vám eknou, že se jim líbí tón a

nálada vašeho vypráv ní, ale cht li by v d t, jestli ta epi ka, co nosí Dol y, ta s t mi zvone ky, má n jaký symbolický význam?

Neustále je na vás vyvíjen tlak, abyste n co vysv tlovali, a p ipadá mi, že tím pádem spousta tv r í energie proudí špatným

sm rem. Neustále o své próze a jejím ú elu jen pochybujete, místo abyste psali jako blesk a snažili se dostat první koncept na papír,

dokud je tvar zkamen liny ve vaší mysli dosud jasný a z etelný. Na p íliš mnoha kurzech psaní se z v ty Po kejte, vysv tlete, co jste

cht l íct tímhle stává skoro až zákon.

Ale abych byl up ímný, musím se p iznat k jisté p edpojatosti; jedno z mála období, kdy jsem prožíval plnohodnotnou autorskou krizi,

m zastihlo v posledním ro níku Mainské univerzity, kdy jsem se ú astnil ne jednoho, ale hned dvou kurz tv r ího psaní (jedním z

nich byl onen seminá , na n mž jsem se seznámil se svou budoucí ženou, takže ho v žádném p ípad nemohu považovat za ztrátu

asu). V tšina ostatních student v tom semestru psala básn o sexuálních touhách nebo povídky o deprimovaných mladých

mužích, kterým jejich rodi e nerozum jí a kte í se chystají do Vietnamu. Jedna sle na napsala slušnou ádku v cí o m síci a svém

menstrua ním cyklu; v t ch jejích básních se velice asto luna no ila do n ího l na, a a koli doty ná sle na nedokázala vysv tlit

pro , nám bylo pom rn jasné, na co p i psaní poezie myslí.

P inesl jsem do t ídy n kolik vlastních básní, ale na koleji jsem m l ukryté ne isté tajemství: zpola dokon ený rukopis románu o

plánech jednoho mladistvého gangu na rozpoutání rasových nepokoj . Cht li je využít jako zást rku p i okradení asi dvaceti

lichvá ských spolk a drogových gang v Hardingu, mé fiktivní verzi Detroitu (k Detroitu jsem do té doby nebyl blíž než na šest set

mil, ale tím jsem se nehodlal nechat odradit). Když jsem si tenhle román, Me ve tm , porovnal s tím, eho se snažili dosáhnout mí

studentští kolegové, p ipadal mi hrozn laciný; z ejm proto jsem z n j také nikdy ani kousek nep inesl do t ídy ke kritice. A co je

ješt horší, p ipadal mi zárove mnohem lepší a mnohem pravdiv jší než všechny mé básn o sexuálních touhách a post-

adolescentních pocitech úzkosti. Výsledkem bylo ty m sí ní období, b hem n hož jsem nebyl schopný napsat skoro v bec nic.

Místo toho jsem popíjel pivo, kou il pal mallky, etl paperbacky Johna D. MacDonalda a sledoval odpolední televizní seriály.

Spisovatelské kurzy a seminá e mají p inejmenším jednu nepopiratelnou výhodu: touha psát beletri i poezi se v nich bere vážn .

Pro za ínající spisovatele, na které jejich p átelé a p íbuzní dosud pohlíželi jen s lítostí a soucitem (“Hlavn zatím ješt neodcházej z práce!” je asi nejpopulárn jší v ta, oby ejn pronášená s tím nechutným blahosklonným úsm vem), je to báje ná v c. Když nikde

jinde, tak v hodinách psaní je naprosto p ípustné trávit spoustu asu ve vašem vlastním vysn ném sv t . Ale na druhou stranu –

opravdu pot ebujete n í povolení a index, abyste se tam vydali? Pot ebujete, aby vám n kdo ud lal papírovou jmenovku s nápisem

SPISOVATEL, abyste uv ili, že jím opravdu jste? Pevn doufám, že ne.

Další argument, který hovo í ve prosp ch spisovatelských seminá , se pojí k muž m a ženám, jež na nich p ednášejí. V Americe

pracují tisíce talentovaných spisovatel , ale jen pár z nich (odhadoval bych to maximáln na takových p t procent) dokáže svou

prací uživit sebe i svou rodinu. Jist , vždycky jsou k dispozici n jaké peníze z grant , ale ty rozhodn nevysta í pro všechny. A na

n jaké vládní p ísp vky tv r ím spisovatel m m žete rovnou zapomenout. Dotace na tabák, jist . Výzkumné granty na studium

pohyblivosti nekonzervovaných bý ích spermií, samoz ejm . P ísp vky na tv r í psaní – nikdy. A myslím, že v tšina voli by

souhlasila. S výjimkou Normana Rockwella a Roberta Frosta si Amerika svých tv r ích duch nikdy moc nevážila; obecn nás

mnohem víc zajímají sb ratelské pam tní mince a internetové pohlednice. A komu se to nelíbí, ten si m že leda tak víte co, protože

tak to prost je. Ameri any mnohem víc zajímají televizní v domostní sout že než povídky Raymonda Carvera.

Spousta špatn placeným tv r ích spisovatel proto nachází východisko v tom, že svému um ní u í ostatní. To m že být milé a je

rozhodn p íjemné, když se za ínající spisovatel m že setkat s veteránem, kterého možná léta obdivoval, a v klidu si ho

poslechnout. Stejn tak je skv lé, když spisovatelské kurzy vedou k obchodním kontakt m. Já jsem svého prvního agenta, Maurice

Criana, získal prost ednictvím svého u itele stylistiky z druhého ro níku, významného regionálního povídká e Edwina M. Holmese.

Po p e tení n kolika mých povídek v Eh-77 (seminá stylistiky s d razem na beletri ) pan profesor Holmes požádal pana Craina, zda

by se nepodíval na výbor z mého díla. Crain souhlasil, ale naše spolupráce nem la dlouhého trvání – bylo mu p es osmdesát, net šil

se p íliš dobrému zdraví a sta ili jsme si vym nit jen pár dopis , než zem el. Mohu jen doufat, že ho nezabila ta první dávka mých

povídek.

Spisovatelské kurzy nebo seminá e nepot ebujete o nic víc než pot ebujete tuhle i jinou podobnou knihu. Faulkner se svému

emeslu nau il, když pracoval na pošt v Oxfordu ve státe Mississippi. Další spisovatelé pochytili základy p i služb u námo nictva,

p i práci v ocelárnách nebo když sed li v t ch lepších amerických hotelích s m ížemi v oknech. Já jsem se tu nejcenn jší (a

nejprodejn jší) ást své životní práce p iu il p i praní motelových prost radel a ubrus z restaurací v Novofranklinské prádeln v

Bangoru. Nejvíc se nau íte tím, že budete hodn íst a hodn psát, a nejcenn jší lekce pro vás vždycky budou ty, které získáte sami

od sebe. K takovým lekcím tak ka vždy dosp jete za zav enými dve mi. Diskuse ve spisovatelském kroužku vás mohou intelektuáln

stimulovat a m že to být zábava, ale velice asto se p i nich odbo uje daleko od v cí, které jsou skute ným jádrem spisovatelství.

P esto je klidn možné, že skon íte v n jaké verzi oné lesní spisovatelské kolonie z románu Východ je Východ: budete mít vlastní

chatku mezi borovicemi, s po íta em, prázdnými disketami (co m že pohán t p edstavivost víc než krabi ka prázdných disket nebo

štos istých papír ?), lehátkem ve vedlejším pokoji na to odpolední schrupnutí a sle nou, která se po špi kách p iplíží k vašim

dve ím, nechá vám za nimi ob d a zase se odkrade pry . To by pak podle m bylo v po ádku. Jestli se vám naskytne p íležitost

zú astnit se n eho podobného, pak vám radím, sm le do toho. Možná se tam nenau íte to Velké tajemství dobrého spisovatele

(žádné totiž neexistuje – sm la, co?), ale ur it si to skv le užijete, a pokud jde o n co takového, máte vždycky moji podporu.

15

Krom otázky Kam chodíte na nápady? slýchá každý publikující spisovatel od t ch, kdo by teprve publikovat cht li, nej ast ji asi Jak

jste sehnal agenta? a Jak jste se dostal do styku s lidmi z vydavatelského sv ta?

Tón, jímž jsou tyto otázky v tšinou pronášeny, bývá zaražený, n kdy rozmrzelý a asto zlostný. Existuje obecn sdílené podez ení,

že v tšina nová k , kterým se skute n poda ilo vydat n jakou knihu, prorazila jen díky tomu, že mají v branži n jakého známého,

n jakou páku. Za tím stojí p edstava, že vydavatelství je jen jedna velká, incestn provázaná rodina.

Není to pravda. Stejn tak není pravda, že agenti jsou nafoukaná, namyšlená sebranka a že by radši vypustili duši, než by se holou

rukou dotkli rukopisu, který nemá náležité doporu ení. (No dob e, pár takových by se opravdu našlo.) Ve skute nosti ovšem agenti,

vydavatelé a redakto i všichni hledají další schopné spisovatele, kte í by dokázali prodat spoustu knih a vyd lat spoustu pen z… a

zám rn ne íkám schopné mladé spisovatele; Helen Santmyerová už byla v domov d chodc , když vydala svou první knihu …A

dámy z klubu (…And Ladies ofthe Club). Frank McCourt byl sice o dost mladší, když mu vyšel And lin popel, ale taky už m l svoje

léta.

Jako mladík, jemuž práv za aly vycházet první povídky v pánských asopisech, jsem na své vydavatelské nad je pohlížel pom rn

optimisticky; v d l jsem, že to mám v rukou, jak dneska íkají basketbalisti, a taky jsem v d l, že as stojí na mé stran ; d íve i

pozd ji musejí bestsel eroví spisovatelé šedesátých a sedmdesátých let bu vym ít, nebo zeseniln t, a ud lat tam místo nová k m,

jako jsem byl já.

P esto jsem si uv domoval, že ješt budu muset dobýt spoustu území mimo stránky magazín jak Cavalier, Gent i Juggs. Cht l

jsem, aby si moje povídky našly ten správný trh, což znamenalo obejít n jak nep íjemnou skute nost, že zna ná ást t ch nejlépe

platících asopis (jako nap íklad Cosmopolitan, v n mž tehdy vycházela spousta povídek) se nevyžádanými povídkami v bec

nebude zabývat. Napadlo m , že by se všechno mohlo vy ešit, kdybych m l agenta. Jestli je moje próza dobrá, íkal jsem si

prostoduše, avšak ne bez jisté logiky, pak by agent vy ešil všechny moje problémy.

Teprve mnohem pozd ji jsem zjistil, že ne všichni agenti jsou dob í agenti a že dobrý agent dokáže být užite ný i v mnoha jiných

ohledech, než když p im je redaktora Cosmopolitanu, aby se mrkl na vaše výtvory. Navíc jsem si jako mladík v bec neuv domoval,

že i ve vydavatelském sv t existují lidé – a není jich nijak málo – , kte í by o p tník obrali i mrtvého. Vlastn by mi na tom tehdy ani

nijak zvláš nezáleželo, protože p edtím, než si mých n kolik prvních román úsp šn našlo své tená e, mi toho nikdo moc ukrást

nemohl.

Agenta byste mít m li, a pokud je vaše dílo prodejné, nem li byste mít zas tak velké problémy n jakého najít. Dost možná ho

najdete, i když vaše dílo prodejné není, sta í aby se v n m dal vypozorovat n jaký p íslib do budoucna. Sportovní agenti asto

zastupují sportovce z nižších lig, kte í v podstat hrají za byt a stravu, protože doufají, že to jejich klienti jednou n kam dotáhnou; ze

stejného d vodu se literární agenti ob as ochotn ujmou spisovatele s ne p íliš bohatou vydavatelskou historií. S velkou

pravd podobností najdete n koho, kdo se o vaše dílo postará i v p ípad , že jste zatím publikovali vyložen jen v “malých

asopisech”, které platí pouze n kolika výtisky – agenti a vydavatelé asto na tyhle asopisy pohlížejí jako na zkušební arénu nových

talent .

Z po átku si budete muset d lat advokáta sami, což znamená íst asopisy, které vydávají podobné v ci, jako píšete. Také byste

m li odebírat spisovatelské žurnály a koupit si výtisk Knižního trhu (Write s Markét), toho nejcenn jšího nástroje pro každého

novope eného spisovatele. Pokud jste na tom finan n opravdu bídn , poproste n koho, a vám ho koupí k Vánoc m. Jak v

asopisech, tak v KT (je to po ádná bichle, ale za rozumnou cenu) najdete seznam vydavatel knih a asopis v etn stru né

poznámky, na jaký druh povídek i knih se ten který z nich zam uje. Také tu najdete optimální délku nabízených text a jména

redaktor .

Pokud píšete povídky, budou vás jako za ínajícího spisovatele ze všeho nejvíc zajímat “malé asopisy”. Pokud píšete, nebo už jste napsali román, prostudujte si ve spisovatelských asopisech i v Knižním trhu seznam literárních agent . Možná byste si na poli ku s

informa ními publikacemi m li p idat ješt aspo jeden výtisk Tržišt literatury {Literáty Markét Pláce). P i hledání agenta i

vydavatele musíte být obez etní, opatrní a vytrvalí, ale – a tohle stojí za zopakování – nejd ležit jší pro vás je, abyste sledovali trh.

Neuškodí sledovat stru né p ehledy ve Writer’s Digestu (“…vydává p edevším beletri st edního proudu, 2000-4000 slov, vyhýbá se

stereotypním postavám a ot epaným milostným situacím”), ale takový stru ný p ehled, pov zme si to up ímn , je po ád jen stru ný

p ehled. Rozesílat dílo bez znalosti trhu je jako házet šipky ve tm – možná se vám as od asu poda í trefit ter , ale nijak jste se o

to nezasloužili.

Te vám budu vypráv t p íb h jednoho za ínajícího spisovatele jménem Frank. Ve skute nosti je Frank sm skou t í r zných

mladých spisovatel , které znám, dvou muž a jedné ženy. Všichni už po dvacítce zaznamenali ur ité spisovatelské úsp chy; žádný

z nich zatím nejezdí v rol s-roycu. V ím, že všichni t i nejspíš nakonec prorazí, ekn me tak kolem ty icítky, všichni t i budou

vydávat pravideln (a jeden pravd podobn skon í jako alkoholik).

Tyhle t i Frankovy tvá e mají každá jiné zájmy a píší rozdílným stylem a tónem, ale jejich p ístup k p ekážkám, jež je d lí od toho,

aby se z nich stali vydávaní spisovatelé, mi p ipadá natolik podobný, že je klidn m žeme spojit dohromady. Navíc si myslím, že

ostatní za ínající spisovatelé – nap íklad ty, drahý tená i – rozhodn neud lají chybu, když se vydají ve Frankových stopách.

Frank vystudoval anglistiku (samosebou nemusíte mít vystudovanou anglistiku, když se chcete stát spisovatelem, ale ur it to není

na škodu) a povídky do asopis za al posílat už jako vysokoškolák. Absolvoval n kolik kurz tv r ího psaní a spoustu z t ch

asopis , jimž nabízel p ísp vky, mu doporu ili u itelé z t chto kurz . I p es tato doporu ení Frank pe liv etl povídky v daných

asopisech a své vlastní nabízel podle toho, kam se zdálo, že by se nejlépe hodily. “T i roky jsem etl každou povídku, která vyšla

ve Story,” íká se smíchem. “Dost možná jsem jediný lov k v Americe, který to o sob m že tvrdit.”

Ani p es tohle pe livé tení od n j ovšem b hem studií žádný z asopis nic nep ijal, vydal jen asi p l tuctu povídek v kolejním

literárním magazínu ( íkejme mu t eba tvrtletní aspirace). Z n kolika asopis , do nichž posílal p ísp vky, mu se zamítacím

dopisem p išla i osobní poznámka od redaktora, v etn ze Story (ženská verze Franka íká: “Vždy mi ji taky dlužili!”) a z The

Georgia Revue. Tou dobou si Frank p edplatil Write s Digest a Spisovatele (The Writer), d kladn je pro ítal a sledoval lánky o

agentech a doprovodné seznamy agentur. Zakroužkoval si jména n kolika z nich, u nichž m l pocit, že mají stejný literární vkus jako

on. Zvláštní pozornost v noval agent m, kte í mluvili o tom, že se jim líbí “vysoce konfliktní” p íb hy, což je taková rádoby um lecká p ezdívka pro thril ery. Frank má rád thril ery, také detektivky a p íb hy o nadp irozenu.

Rok po ukon ení studia Frankovi kone n jednu povídku p ijmou – š astný to den. Cht jí ji vydat v jednom malém asopise, který je

k sehnání jen na n kolika stáncích, ale má pom rn dost p edplatitel ; íkejme mu Korálovka. Redaktor nabízí, že Frankovu

miniaturu o dvanácti stech slovech “Dáma v kufru” koupí za p tadvacet dolar plus dvanáct a. v. – autorských výtisk . Frank je

pochopiteln u vytržení; vznáší se aspo v desátém nebi. Obvolá všechny p íbuzné, dokonce i ty, co nemá moc v lásce (vlastn

p edevším ty, co nemá moc v lásce, ekl bych). P tadvacet dolar sice na nájem nesta í, nenakoupí za to ani jídlo na týden pro

sebe a pro manželku, ale je to potvrzení jeho ambicí, což – jak by vám nejspíš potvrdil každý erstv publikovaný autor – se stejn

nedá pen zi vy íslit: N kdo chce n co, co jsem napsal! Jupi! A tohle není jediný p ínos. Znamená to za átek vydavatelské historie,

malou sn hovou kouli, kterou bude te Frank válet z kopce a doufat, že až se dostane dol , bude z ní po ádný sn hový balvan.

O p l roku pozd ji prodá Frank další povídku asopisu Revue od Borového srubu (stejn jako Korálovka je Revue od Borového

srubu smyšlená). I když “prodá” je dost silné slovo; navrhovaný honorá za Frankovy “Dva druhy lidí” iní p tadvacet autorských výtisk . Ale i tak, je to další zá ez na pažb . Frank podepíše vydavatelskou smlouvu (p ímo zbož uje tu ádku pod prázdným místem

na jeho podpis – AUTOR DÍLA, pane ku!) a hned druhý den ji pošle zp t.

M síc nato ho postihne tragédie. P ijde ve form dopisu, jehož oslovení zní Drahý p isp vateli Revue od Borového srubu. Frank

sklí en te dál. Nedošlo k obnovení grantu, takže se Revue od Borového srubu odebrala do onoho velkého spisovatelského

workshopu v nebi. Tohle léto vyjde poslední íslo. Frankova povídka se m la bohužel objevit až na podzim. Dopis kon í p áním

hodn št stí s udáním povídky n kde jinde. Do levého spodního rohu kdosi naškrábal ty i slova: HROZNE nás to mrzí.

Franka to taky HROZN mrzí (ba mrzí je to s manželkou o to víc, že už se na oslavu n kolikrát zlískali levným vínem a budili se pak

s d snou kocovinou), ale ani tohle zklamání mu nezabrání, aby svou tak ka vydanou povídku vrátil do ob hu. Touhle dobou jich

postupn rozesílá asi šest. Vede si pe livé záznamy o tom, kde už všude byly a jakého p ijetí se jim na té které zastávce dostalo.

Také vytrvale sleduje asopisy, v nichž se mu poda ilo navázat n jaký osobní kontakt, i když ten kontakt sestává všehovšudy ze

dvou naškrábaných ádek a skvrny od kafe.

M síc po špatných zprávách z Revue od Borového srubu dostane Frank hodn dobré zprávy; dorazí v podob dopisu od lov ka, o

n mž nikdy neslyšel. Je to redaktor úpln nového malého asopisu Kavka. Práv dává dohromady povídky pro první íslo a jeden

jeho kamarád ze školy – shodou okolností vydavatel nedávno zaniklé Revue od Borového srubu – se mu zmínil o Frankov zrušené

povídce. Pokud ji Frank ješt neudal, redaktor Kavky by se na ni rád podíval. Sice nic neslibuje, ale…

Frank žádné sliby nepot ebuje; jako v tšina za ínajících spisovatel nepot ebuje nic než trochu povzbuzení a neomezenou dodávku

rozvážkové pizzy. Pošle povídky spole n s d kovným dopisem (a pochopiteln ješt jeden d kovný dopis bývalému vydavateli

Borového srubu). Po p l roce se “Dva druhy lidí” objeví v premiérovém ísle Kavky. Sí starých známých, která hraje ve

vydavatelské branži stejn velkou roli jako v kterémkoli jiném odv tví, znovu triumfovala. Frank v honorá je tentokrát patnáct

dolar , deset autorských výtisk a další nesmírn d ležitá položka do vydavatelské historie.

Následující rok Frank sežene práci, za ne u it angli tinu na st ední škole. P estože to není žádný med, p es den u it literaturu a

opravovat žák m kompozice a po ve erech pracovat na svém vlastním díle, Frank vytrvá, píše nové povídky a p idávaje do ob hu,

dostává zamítavé dopisy a ob as dá “do výslužby” povídku, kterou už poslal na všechna místa, co ho napadla. “Budou se dob e

vyjímat v mojí sbírce, až mi nakonec vyjde,” íká manželce. Náš hrdina si také p ibere druhou práci, píše kritiky na filmy a knížky pro noviny z blízkého m sta. Je to náramn vytížený lov k. P esto v koutku duše za íná pomýšlet na to, že by napsal román.

Když se zeptám, na co podle n j mladý spisovatel, který se práv za íná snažit udat svou prózu, musí myslet p edevším, na pár

vte in se zamyslí a pak odpoví: “Dobrá prezentace.”

Cože?

P ikývne. “Rozhodn dobrá prezentace. Když n kam posíláte povídku, m li byste k rukopisu p iložit velice krátký dopis, z n hož se

redaktor dozví, kde už vám n co vyšlo, a také jeden dva ádky o tomhle díle. A v záv ru byste mu m li pod kovat za p e tení. To je

hodn d ležité.

Povídky byste m li vytisknout na kvalitní bílý kancelá ský papír – žádný takový ten klouzavý, co se z n j všechno smaže. M li byste

použít ádkování dv a do levého horního rohu na první stránce p ipojit svou adresu – neuškodí, když p idáte i telefonní íslo. Do

pravého rohu p ipište, kolik má vaše povídka odhadem slov.” Frank se odml í, uchechtne se a pokra uje: “Ale nepodvád jte.

V tšina redaktor dokáže délku povídky odhadnout ist podle písma a letmého prolistování stránek.”

Frankova odpov

m p esto pon kud p ekvapila; o ekával jsem n co mén formálního.

“Kdepak,” prohlásí Frank. “Jakmile je lov k venku ze školy a snaží se uchytit v branži, za ne hodn rychle uvažovat prakticky. Ze všeho nejd ív jsem se nau il, že si vás nikdo ani neposlechne, pokud se nebudete tvá it jako profesionál.” Cosi v jeho hlasu m

p ivede k záv ru, že si nejspíš myslí, že jsem už dávno zapomn l, jak t žké to na za átku m že být, a dost možná v tom má pravdu.

Koneckonc od t ch dob, kdy jsem si v pokoji napichoval zamítavé dopisy na h ebík, už uplynulo skoro ty icet let. “Nikoho

nem žete p inutit, aby se mu vaše p íb hy líbily,” uzav e Frank, “ale aspo mu m žete uleh it, aby jim dal šanci.”

Když tohle píšu, p íb h Frankovy kariéry se stále ješt vyvíjí a budoucnost nevypadá v bec špatn . Už vydal celkem šest povídek a

za jednu z nich dokonce vyhrál pom rn prestižní cenu – íkejme jí Minnesotská cena mladých spisovatel , p estože ani jedna z

ástí mého Franka ve skute nosti v Minnesot nežije. K cen se pojila ástka p ti set dolar , zdaleka nejvyšší šek, jaký Frank kdy

za povídku dostal. Za al pracovat na románu, a až ho dokon í – odhaduje to na za átek jara 2001 – , m l by se mu o n j postarat

renomovaný mladý agent Richard Chams (rovn ž pseudonym).

Frank za al o agentovi vážn p emýšlet zhruba tou dobou, kdy za al vážn p emýšlet o románu. “Necht lo se mi vložit do toho tolik

práce a pak zjistit, že vlastn v bec nevím, jak tu hotovou v c prodat,” ekl mi.

Na základ pr zkumu seznamu agent v Knižním trhu rozeslal Frank asi deset dopis , jež se lišily jen oslovením. Tady je vzor:

19. kv tna 1999

Vážený pane,

jsem osmadvacetiletý spisovatel a hledám si agenta. Našel jsem vaše jméno ve Writer’s Digestu v lánku “Agenti Nové vlny” a

napadlo m , že bychom si mohli rozum t. Od doby, kdy jsem se spisovatelskému emeslu za al v novat naplno, mi vyšlo šest

povídek. Jsou to:

“Dáma v kufru”, Korálovka, zima 1996 (25 $ plus výtisky)

“Dva druhy lidí”, Kavka, léto 1997 (15 $ plus výtisky)

“Váno ní cígo”, Detektivká ský tvrtletník, podzim 1997 (35 $)

“Bez práce kolá e, Charlie si to odská e”, H bitovní tanec, leden-únor 1998 (50 $ plus výtisky)

“Šedesát tenisek”, Puckerbrushská revue, duben-kv ten 1998 (výtisky)

“Dlouhá procházka tím ,vaším lesem'”, Minnesotská evné, zima 1998-99 (70 $ plus výtisky)

Bude mi pot šením Vám kteroukoli z t chto povídek (nebo p ltuct dalších, které se práv snažím udat) zaslat k p e tení, projevíte-

li zájem. Obzvlášt hrdý jsem na “Dlouhou procházku tím ,vaším lesem'”, která vyhrála Minnesotskou cenu mladých spisovatel .

Medaile se na st n u nás v obýváku moc p kn vyjímá a prémie – 500 $ – se moc p kn vyjímala na našem bankovním ú tu – ten

týden, nebo jak dlouho tam vydržela (jsem už ty i roky ženatý; manželka Marjorie i já jsme u itelé).

Zprost edkovatele jsem si v práv te za al hledat z toho d vodu, že píšu román. Je to thriller o muži, který se dostane za m íže

kv li séri vražd, k nimž p ed dvaceti lety došlo v jeho m ste ku. Prvních osmdesát stránek už jsem dotáhl do finální podoby a bude

mi pot šením ukázat Vám i je.

Prosím ozv te se a dejte mi v d t, zda máte zájem se na n které z mých prací podívat. Prozatím d kuji za Váš as strávený nad

tením tohoto dopisu.

S pozdravem,

Frank p ipojil svoje telefonní íslo a jeden z obeslaných agent (nikoli Richard Chams) mu skute n zavolal. T i odepsali s tím, že by

se rádi podívali na onu vít znou povídku o lovci ztraceném v lesích. Šest jich cht lo vid t t ch prvních osmdesát stránek jeho

románu. Jinými slovy odezva byla ne ekan velká – jen jediný agent z t ch, které Frank obeslal, neprojevil o jeho práci zájem,

protože už m l klient dostatek. P esto krom n kolika drobných známostí ve sv t “malých asopis ” Frank v bec nikoho ve

vydavatelské branži nezná – nemá jediný osobní kontakt.

“Bylo to úžasné,” íká, “absolutn úžasné. O ekával jsem, že budu muset vzít kohokoli, kdo o m v bec projeví zájem – pokud v bec n kdo – a ješt si budu moct gratulovat. Místo toho jsem si dokonce mohl vybírat.” Tu bohatou úrodu možných agent p i ítá

n kolika fakt m. Za prvé, dopis, který poslal, byl kultivovaný a zdvo ilý (” ty ikrát jsem si ho napsal nane isto a dvakrát se pohádal s manželkou, než se mi poda ilo podchytit ten nonšalantní tón,” p iznává Frank). Za druhé, dodal konkrétní seznam vydaných povídek,

navíc pom rn kvalitní. Sice žádné velké peníze, ale jednalo se o renomované asopisy. Za t etí tu byla ta vyhraná cena. Frank se

domnívá, že nejspíš práv ona mu otev ela dve e. Nevím, jestli v tom má pravdu, ale rozhodn mu nijak neuškodila.

Frank byl navíc natolik chytrý, že požádal Richarda Chamse i všechny ostatní agenty o seznam jejich úsp ch – nikoli seznam

klient (nejsem si jistý, jestli by v bec bylo etické, aby agent jména svých klient prozrazoval), ale o seznam vydavatel , kterým

agent prodal knihy, a asopis , kterým prodal povídky. Je totiž pom rn snadné obelstít autora, který zoufale pot ebuje n jakého

zprost edkovatele. Za ínající spisovatelé by nem li zapomínat, že dát si reklamu do Write s Digestu a íkat si literární agent m že

kdokoli, kdo má pár set dolar nazbyt – nemusíte k tomu d lat žádné státní zkoušky ani nic podobného.

Zejména byste si m li dávat pozor na agenty, kte í vám slíbí, že si vaše dílo p e tou za n jaký poplatek. Pár takových má sice

dobrou pov st (Agentura Scotta Mereditha ítávala za poplatky; nevím ale, jestli to ješt d lají), ale naprostá v tšina jsou jen

bezohlední zmetci. Pokud jste tak netrp liví, aby vám už n co vyšlo, navrhuji, abyste p esko ili jak lov na agenta, tak dopisy

vydavatel m a vydali si rovnou n co vlastním nákladem. Tam za svoje peníze dostanete aspo n jakou protihodnotu.

16

Jsme skoro u konce. Pochybuji, že se mi poda ilo probrat všechno, co pot ebujete v d t, aby se z vás stali lepší spisovatelé, a ur it

jsem neodpov d l na všechny vaše otázky, ale promluvil jsem aspo o t ch aspektech spisovatelského života, o nichž mohu mluvit

s ur itou sebed v rou. Musím se vám ovšem p iznat, že p i psaní téhle knihy se mi sebed v ry pozoruhodn nedostávalo. Spíš se

jednalo o dlouhé období fyzického utrpení a pochybností.

Když jsem s nápadem na knížku o psaní p išel do Scribneru za svým vydavatelem, m l jsem pocit, že toho o tomhle tématu vím

spoustu; hlava mi skoro praskala pod náporem všech t ch v cí, které jsem cht l íct. A možná toho opravdu spoustu vím, jenže

v tšina se ukázala pom rn hloupá a v tšina toho zbytku, jak jsem zjistil, souvisí spíš s instinktem než n jakým v domým jednáním.

A p i formulování on ch instinktivních pravd jsem se po ádn natrápil. Navíc se mi zhruba v polovin psaní O psaní n co p ihodilo –

osudová rána, jak se íká. Za okamžik vám o ní eknu víc. Prozatím bych jen rád, abyste v d li, že jsem ze sebe skute n dostal

maximum.

A ješt jednu záležitost pot ebujeme probrat, záležitost, která se p ímo váže k té osudové rán , o níž jsem práv mluvil, a nep ímo k

jiné osudové rán , o níž jsem se zmínil už d ív. Cht l bych se tomu te postavit elem. Je to otázka, kterou lidé pokládají všemi

možnými zp soby – n kdy se zeptají zdvo ile, n kdy hrub , ale vždycky se jedná o jedno jediné: Tak co, brouku, d láš to pro

peníze?

Odpov

zní ne. Ned lám a nikdy jsem ned lal. Ano, p išel jsem si svými knihami na slušné jm ní, ale v život jsem nenapsal na

papír jediné slovo s myšlenkou na peníze. Napsal jsem pár v cí jako laskavost pro p átele – inu, ruka ruku myje, jak se íká – , ale to

by se p inejhorším dalo brát jako ur itý vým nný obchod. Píšu, protože m to napl uje. Možná to zaplatilo hypotéku na d m a d tem

studia, ale tyhle v ci jsou vedlejší – d lal jsem to pro ten pocit. D lal jsem to pro tu irou radost, kterou mi to dává. A když to d láte

pro radost, m žete to d lat navždycky.

Byly sice doby, kdy jsem se k psaní upínal tak trochu jako ke své ví e, jako bych tím plival do tvá e zoufalství. Druhou polovinu téhle

knížky jsem napsal práv v takovém rozpoložení. Vytla il jsem ji ze sebe, jak jsme íkali jako d ti. Psaní není život, ale myslím, že

ob as to m že cesta zpátky k životu. To jsem zjistil v lét 1999, kdy do m narazil muž v modré dodávce a skoro m zabil.

O ŽIVOT : POSTSKRIPTUM

1 Když jsem v našem letním dom v západním Maine – dom velice podobném tomu, do n hož se v Pytli kostí vrátí Mike Noonan – ,

chodím každý den, pokud neprší, na ty mílovou procházku. T i míle vedou po nezpevn né silnici, která se vine lesem; zbylá míle

vede po silnici íslo 5, dvouproudé asfaltce mezi Bethelem a Fryeburgem.

T etí ervnový týden roku 1999 byl pro m a pro mou ženu neoby ejn š astný; p ijely nás navštívit všechny t i naše d ti, te už

dosp lé a usazené r zn po celých Státech. Poprvé asi po p l roce jsme se sešli všichni pod jednou st echou. A jako bonus navíc s

námi bylo i naše první vnou e, t ím sí ní mimino, které vesele strkalo do héliového balónku uvázaného ke své noze.

Devatenáctého kv tna jsem odvezl našeho mladšího syna na portlandské letišt , odkud let l zpátky do New Yorku. Dojel jsem

dom , na chvíli se natáhl a pak vyrazil na tradi ní procházku. Plánovali jsme, že se ve er celá rodina vypravíme do nedalekého

North Cornwaye v Novém Hampshiru na Generálovu dceru, a já si íkal, že se z procházky vrátím akorát v as, než se všichni

za nou chystat na výlet.

Pokud si dob e vzpomínám, vyrazil jsem n kdy kolem tvrté odpoledne. T sn p edtím, než jsem došel na hlavní silnici (v západním

Maine se každé silnici, která má uprost ed bílou áru, íká hlavní), jsem si odsko il do lesa na malou. Bylo to pro následující dva

m síce naposledy, co jsem se dokázal vy urat vestoje.

Když jsem dorazil na silnici, pustil jsem se po št rkové krajnici na sever, proti doprav . Projelo kolem jedno auto, také na sever. Asi

o t i tvrt míle dál si žena v tom aut všimla v protism ru sv tle modré dodávky zna ky Dodge. Dodávka si to šn rovala z jedné

strany silnice na druhou, tak ka mimo idi ovu kontrolu. Když se vozy bezpe n minuly, obrátila se žena na spolujezdce se slovy:

“To byl Stephen King, jak jsme ho p ed chvílí vid li tam na silnici. Doufám, že ho ten chlap nesrazí.”

Na v tšin mé mílové trasy po silnici . 5 je dobrá viditelnost, jen s jednou výjimkou, kterou je krátký strmý kopec, na n mž chodec

mí ící k severu tak ka v bec nevidí, co proti n mu jede. Už jsem byl ve t ech tvrtinách toho kopce, když se p es vrcholek p ehoupl

Bryan Smith, majitel a idi onoho dodge. Nejel po vozovce; jel po krajnici. Po mojí krajnici. M l jsem zhruba t i tvrt vte iny na to,

abych si ho všiml. Akorát as na myšlenku: Proboha, on m tu sejme školní autobus. Za al jsem se otá et doleva. Pak mám v

pam ti mezeru. Na její druhé stran už ležím na zemi a dívám se na zadek dodávky, která je te docela mimo silnici a naklon ná ke

stran . Tahle vzpomínka je velice jasná a ostrá, spíš jako fotka než vzpomínka. Zadní sv tla dodávky pokrývá prach. Poznávací

zna ka i zadní okýnko jsou špinavé. T chhle v cí si všímám bez nejmenšího pon tí, že jsem se stal ú astníkem dopravní nehody

nebo n eho jiného. Je to fotka, nic víc. Nep emýšlím; v hlav mám jako vymeteno.

Pak následuje další mezera v pam ti a pak si levou rukou velice opatrn otírám hrsti krve z o í. Když se mi kone n dostate n

projasní zrak, rozhlédnu se kolem a spat ím na nedalekém kameni sed t n jakého muže. Má na klín položenou h l. Je to Bryan

Smith, dvaa ty icet let, lov k, který m srazil svou dodávkou. Smith se jako idi dávno nem že chlubit istým rejst íkem; má na

kont p es deset dopravních p estupk .

Toho odpoledne, kdy se naše životy setkaly, Smith nesledoval silnici, protože k n mu do kabiny práv zezadu z dodávky sko il jeho

rotvajler a usadil se na zadní seda ce, kde si hov la p enosná chladni ka s n jakým masem. Rotvajler se jmenuje Kulka (Smith má

doma ješt jednoho; ten se jmenuje Pistole). Kulka se za al enichem dobývat pod víko chladni ky. Smith se oto il a snažil se ho

odehnat. Byl na Kulku oto ený a odstrkoval mu hlavu od chladni ky i v okamžiku, kdy se dodávka p ehoupla p es vršek kopce; i v

okamžiku, kdy do m narazil. Pozd ji Smith vypráv l p átel m, že si myslel, že srazil “malého jelena”, ale jen do chvíle, kdy si všiml mých zakrvácených brýlí na p ední seda ce dodávky. Odlétly mi z tvá e, když jsem se snažil dostat Smithovi z cesty. Obrou ky m ly

prohnuté a pokroucené, ale o ky se nerozbily. Jsou to tytéž o ky, p es které se dívám te , zatímco tohle píšu.

2

Smith si všimne, že jsem se probral, a ekne mi, že pomoc je na cest . Hovo í klidn , skoro vesele. Z jeho výrazu, jak tak sedí na

tom kameni s holí na klín , vyza uje spokojený soucit: Nejsme my dva ale smola i pitomý? jako by íkal. Pozd ji vypoví vyšet ovateli,

že si spolu s Kulkou vyrazili z kempu, kde bydleli, koupit “ty marzovky, ty ty inky, co maj naho e v krámu”. Když se o pár týdn

pozd ji tuhle podrobnost dozvím, napadne m , že m málem p ipravil o život lov k, který jako by vypadl ze stránek jednoho mého

románu. Je to skoro k smíchu.

Pomoc je na cest , myslím si a nejspíš je to dob e, protože ten úraz bude asi sakra vážný. Ležím v p íkopu, obli ej mám celý od

krve a bolí m pravá noha. Sklopím o i a spat ím n co, co se mi v bec nelíbí: pánev mi p ipadá n jak nak ivo, jako by se celý

spodek mého t la zkroutil o p ta ty icet stup doprava. Zvednu o i zpátky k tomu muži s holí a vypravím ze sebe: “Prosím vás,

ekn te mi, že je jenom vymknutá.”

“Asi ne,” opá í. Nejenže se tvá í pobaven , ale také tak mluví, jen s vlažným zájmem. Skoro jako by to všechno sledoval v televizi a p ežvykoval k tomu jednu z t ch svých marzovek. “Je to zlámaný tak na p ti, možná na šesti místech.”

“To je mi líto,” eknu mu – ert ví pro – a pak jsem zas chvíli mimo. Ani to nep sobí tak, že bych omdlel; spíš jako kdyby n kdo tu a tam prost íhal film mojí pam ti.

Když se tentokrát proberu, u silnice stojí oranžovobílá dodávka se zapnutými majáky. Vedle m kle í sanitá záchranné služby –

jmenuje se Paul Fillebrown – a n co d lá. Nejspíš mi prost íhává džíny, i když to mohlo p ijít až pozd ji.

Požádám ho, jestli nemá cigaretu. Zasm je se a ekne, že to sotva. Zeptám se ho, jestli um u. Odpoví, že ne, že neum u, ale

pot ebuju se dostat do nemocnice, a to rychle. Která by se mi zamlouvala víc, ta pro Norway/South Paris, nebo ta v Bridgetonu?

eknu mu, že chci do Severocumberlandské v Bridgetonu, protože se tam p ed dvaadvaceti lety narodil m j nejmladší kluk – ten, co

jsem ho práv odvezl na letišt . Znovu se Fil ebrowna zeptám, jestli um u, a on mi znovu odpoví, že ne. Pak se on zeptá m , jestli

m žu zahýbat prsty na pravé noze. Zahýbu s nimi a napadne m za átek staré rýmova ky, kterou mi n kdy íkávala máma: Jedno

prasátko šlo do m sta na trh, jedno prasátko z stalo doma. Já m l taky z stat doma, pomyslím si; vyjít si dneska na procházku byl

hodn špatný nápad. Pak si vzpomenu, že paralyzovaným lidem ob as p ipadá, že se hýbou, p estože se nehýbou.

“Co ty prsty, pohnuly se?” zeptám se Paula Fil ebrowna. Odpoví, že ano, že sebou jaksepat í zamlely. “P ísaháte p i všem, co je vám svatý?” zeptám se a myslím, že mi to odkýve. Znovu za ínám omdlévat. Fil ebrown se mi skloní k hlav a velice pomalu a

nahlas se m zeptá, jestli je moje žena v tom velkém dom u jezera. Nevzpomínám si. Nevzpomínám si ani, kde je zbytek mojí

rodiny, ale p ece jen jsem schopný nadiktovat mu telefonní íslo do našeho velkého domu i do chaty na druhém b ehu jezera, kde

ob as bydlí naše dcera. Klidn bych mu dokázal nadiktovat i íslo svého sociálního pojišt ní, kdyby ho po mn cht l. ísla se mi

bezpe n vybavují všechna. Jen to ostatní n kam zmizelo.

Sjížd jí se další lidé. Z vysíla ky n kde praskají policejní hlášení. Dají m na nosítka. Bolí to a já vyk iknu. Zvednou m do

záchranky a policejní hlášení se za nou ozývat blíž. Dve e se zaklapnou a kdosi vep edu ekne: “Radši to po ádn vosol.” Pak

uháníme pry .

Paul Fil ebrown se posadí vedle m . Drží klešti ky a ekne mi, že bude muset p eštípnout prsten na prost ední ku mé pravé ruky – je

to snubní prsten, který mi Tabby dala v roce 1983, tedy dvanáct let po svatb . Snažím se Fil ebrownovi vysv tlit, že ho nosím na

pravé ruce, protože skute ný snubní prsten mám po ád ješt na prost ední ku té levé – p vodní sada t ch dvou prstýnk m u

klenotníka v Bangoru vyšla na 15,95 $. ili ten první prsten stál jenom osm dolar , ale zdá se, že i tak zafungoval.

Vyjde ze m jen jakási zkomolená verze, z níž toho Paul Fil ebrown nejspíš moc nepochopí, ale dál se usmívá a p ikyvuje a

p eštípne ten druhý, dražší, snubní prsten na mé oteklé prava ce. O dva m síce pozd ji Paulu Fil ebrownovi zavolám a pod kuju

mu; to už budu v d t, že mi poskytnutím správné první pomoci a p evozem do nemocnice skoro sto osmdesátkou po

vyspravovaných a hrbolatých okreskách nejspíš zachránil život.

Fillebrown m ujistí, že v bec není za , a pak prohodí, že na m nejspíš dohlížel n jaký and l strážný. “D lám tohle už dvacet let,”

ekne mi po telefonu, “a když jsem vid l, jak tam ležíte v tom p íkopu, plus rozsah vn jších zran ní, myslel jsem si, že nevydržíte ani do nemocnice. Máte z pekla št stí, že tu s námi ješt jste.”

Rozsah zran ní je takový, že léka i v Severocumberlandské nemocnici rozhodnou, že m tam nemohou ošet it; n kdo p ivolá

záchraná ský vrtulník, aby m dopravil do Zdravotního st ediska pro st ední Maine v Lewistonu. Tou dobou dorazí moje manželka,

starší syn a dcera. D ti smí jen na krátkou návšt vu; manželce dovolí z stat trochu déle. Léka i ji ujistí, že jsem sice pomlácený, ale

dostanu se z toho. Spodní p lku t la mám p ikrytou. Nedovolí jí se podívat, jak zajímav mám oto enou pánev doprava, ale smí mi

ot ít krev z obli eje a vybrat st epy z vlas .

Mám od té doby na hlav dlouhou jizvu, následek srážky s p edním sklem Smithovy dodávky. Jen o necelých p t centimetr jsem

minul ocelový rám u idi e. Kdybych narazil do n j, byl bych pravd podobn na míst mrtvý nebo skon il v trvalém komatu, prost

zelenina s nohama. Kdybych dopadl na kameny, které tr ely ze zem za krajnicí silnice . 5, pravd podobn bych také p išel o život

nebo z stal trvale ochrnutý. Ale nenarazil jsem ani do jednoho; p elet l jsem p es dodávku skoro p t metr , ale dopadl mimo

kameny.

“Nejspíš jste se v posledním okamžiku nato il trochu doleva,” poví mi pozd ji dr. David Brown. “Kdybyste to neud lal, asi bychom tu te spolu nemluvili.”

Na parkovišti Severocumberlandské nemocnice p istane záchraná ský vrtulník a m dovezou k n mu. Nebe je velice jasné,

blankytn modré. Rachot rotor vrtulník zní velice nahlas. N kdo mi k ikne do ucha: “Už jste n kdy let l vrtulníkem, Stephene?”

Doty ný vypadá rozja en , z ejm je nadšený z toho, že veze zrovna m . Pokusím se odpov d t, že ano, že už jsem vrtulníkem

let l – dokonce dvakrát – , ale nem žu. Najednou mi d lá hrozné problémy se nadechnout.

Naloží m do vrtulníku. Když se zvedáme ze zem , vidím p ed sebou jasný klín modré oblohy; nikde ani mrá ek. Nádhera. Z

vysíla ky se ozývá spousta hlas . Dnešní odpoledne v bec slyším všude samé hlasy. Dýchání je mezitím ím dál t žší. Mávnu na

n koho, nebo se o to pokusím, a do mého zorného pole se skloní tvá , oto ená vzh ru nohama.

“Mám pocit, jako že se topím,” zašeptám.

N kdo n co p ekontroluje a n kdo další ekne: “Selhala mu plíce.”

Ozve se šust ní papíru, jak n kdo n co vybaluje, a pak mi další lov k promluví do ucha, tak hlasit , abych ho zaslechl i p es rotory.

“Dáme vám do hrudníku hadi ku, Stephene. Bude to trochu bolet, ucítíte takové píchnutí. Držte se.”

Ze zkušenosti (kterou jsem získal už jako malý kluk se zán tem uší) vím, že když vám n jaký doktor ekne, že ucítíte takové malé

píchnutí, bude to bolet jako ert. Tentokrát to není tak hrozné, jak bych ekal, možná proto, že jsem plný analgetik, možná proto, že

už jsem znovu na omdlení. Je to, jako by m vysoko na pravé stran hrudníku n kdo praštil velice ostrým p edm tem. Pak se mi z

prsou ozve znepokojivé zahvízdání, jako kdyby ze m n kudy utíkal vzduch. Což nejspíš skute n utíká. Za chvíli se místo toho

nep íjemného šlup-šlup-šlup vrátí normální hladké dýchání, jak ho poslouchám celý život (v tšinou aniž bych si to uv domoval,

díkybohu). Vzduch, který mi proudí do plic, je studený, ale aspo je to vzduch a já ho dýchám. Nechci um ít. Miluju svoji ženu, d ti,

odpolední procházky u jezera. Taky miluju psaní; práv mi doma na stole leží zpola dopsaná knížka o psaní. Nechci um ít, a jak tak

ležím ve vrtulníku a dívám se ven do jasn modrého letního dne, najednou si uv domím, že vlastn ležím smrti p ede dve mi. Velice

brzo m n kdo odtáhne tím, nebo oním sm rem; já s tím vícemén nem žu nic ud lat. M žu tu jen ležet, dívat se na nebe a

poslouchat své tiché, d ravé dýchání: šlup-šlup-šlup.

Za deset minut se sneseme na betonovou p istávací plochu zdravotního st ediska. Já si p ipadám jako na dn betonové studny.

Modré nebe z erná a tap-tap-tap rotor vrtulníku zesílí ozv nou, jako když n kdo tleská ob íma rukama.

Vynesou m z vrtulníku. Po ád polykám vzduch t mi velkými d ravými nádechy. N kdo drcne do nosítek a já vyk iknu. “Promi te,

Stephene, promi te, to bude v po ádku,” ekne n kdo – když máte bolesti, všichni vás oslovují k estním jménem, všichni jsou vaši

kamarádi.

“Pov zte Tabby, zeji moc miluju,” vypravím ze sebe, když m zvedají a pak velice rychle odvážejí po svažitém betonovém chodníku.

Najednou je mi do breku.

“To jí ješt povíte sám,” uklid uje m kdosi. Projedeme dve mi; uvnit b ží klimatizace a nad hlavou mi proplouvají sv tla.

Reproduktory vyvolávají jména. Tak n jak otup le mi bleskne hlavou, že ješt p ed hodinou jsem byl na procházce a plánoval si, jak

si na louce nad jezerem Kezar natrhám ostružiny. Ale netrhal bych dlouho; v p l šesté jsem musel být doma, protože jsme se všichni

chystali do kina. Na Generálovu dceru s Johnem Travoltou. Travolta byl i ve filmu nato eném podle Carrie, mého prvního románu.

Hrál tam záporáka. To už je ale dávno.

“Kdy?” zeptám se. “Kdy jí to budu moct pov d t?”

“Brzy,” ekne hlas a pak znovu omdlím. Tentokrát mi ve filmu vzpomínek nechybí jen pár okýnek, ale po ádný kus pásu; z stalo mi

jen pár záblesk , zmatených záb r na tvá e a opera ní sály a obrovský stroj rentgenu; jsou tu p eludy a halucinace, p ikrmované

morfiem a Dilaudidem, které do m nacpali; jsou tu ozv ny hlas a ruce, jež se ke mn natahují a otírají mi vyprahlé rty had íkem,

který chutná po mát . Ale v tšinu halí tma.

3

Ukázalo se, že Bryan Smith byl p i odhadu mých zran ní ješt optimista. Spodní polovinu nohy jsem m l zlomenou p inejmenším na

devíti místech – ortopéd, který m dával dohromady, úžasný David Brown, povídal, že oblast t sn pod mým pravým kolenem

vypadala jako “pytlík hlin ných kuli ek”. Rozsah poran ní ve spodní ásti nohy si vynutil dva hluboké ezy – íká se jim mediální a laterální fasciotomie – , aby se uvolnil tlak zp sobený rozdrcenou holenní kostí a zárove aby mohla do spodní ásti nohy znovu

proudit krev. Bez fasciotomií (nebo kdyby se p íliš opozdily) by mi nohu možná museli amputovat. Samotné moje pravé koleno bylo

rozražené tak ka p ímo uprost ed; technický termín pro tohle zran ní je “t íštivá nitrokloubní zlomenina kosti holenní”. Také jsem utrp l zlomeninu kloubní jamky na pravém boku – jinak e eno vážné vyhození kloubu – a otev enou intratrochanterickou zlomeninu

kosti stehenní v téže oblasti. Na osmi místech jsem m l naštíplou páte . Zlomená ty i žebra. Pravá klí ní kost vydržela, ale

svalovina nad ní byla zcela sed ená. Tržná rána na hlav si vyžádala n co mezi dvaceti a t iceti stehy.

Ano, vzato kolem a kolem bych ekl, že byl Bryan Smith opravdu ješt optimista.

4

Pan Smith se za své chování za volantem v tomto p ípad dostal p ed soud, který ho obžaloval ze dvou v cí: ízení vedoucí k

ve ejnému ohrožení (pom rn vážná v c) a zvlášt nebezpe né napadení (hodn vážná v c, za to už se chodí sed t). Po pat i né

úvaze okresní státní zástupce, který v našem malém koutku sv ta vede v takových p ípadech obžalobu, umožnil Smithovi p iznat se

k prvnímu obvin ní. Bryan Smith dostal šest m síc v okresní v znici (s odloženým výkonem trestu) a ro ní zákaz ízení. Zárove

dostal ro ní podmínku s omezením na další motorová vozidla, jako na sn žné skútry nebo terénní trojkolky. Je tedy možné, že na

podzim nebo v zim 2001 už bude Bryan Smith op t legáln na silnici.*

5

David Brown mi dal nohu do po ádku b hem p ti chirurgických maratón , po nichž jsem z stal vyhublý, zesláblý a tak ka na pokraji

sil. Také mi z stala aspo jakás takáš nad je, že ješt budu chodit. Na nohu mi p ipevnili takový veliký p ístroj z oceli a uhlíkových

vláken, íkali tomu zevní fixátor. Osm velkých ocelových h eb zvaných Schanzovy šrouby prochází fixátorem do kostí nad kolenem

a pod ním. Vypadají trochu, jako když malé dít kreslí slune ní paprsky. Koleno samotné mi ustálili na míst . T ikrát denn sestra

povoluje menší šrouby a pak i ty velké Schanzovy a vytírá otvory peroxidem vodíku. Zatím mi nikdo nenamo il nohu do petroleje a

pak nezapálil, ale až se to stane, myslím, že to bude hodn podobné téhle každodenní údržb šroub .

Do nemocnice m p ivezli devatenáctého kv tna. Kolem p tadvacátého jsem se poprvé postavil, ud lal t i vrávoravé kr ky k

prádelníku, usadil se tam se svým nemocni ním no níkem na klín a sv šenou hlavou a marn se snažil nerozbre et. Zkoušíte si

íkat, že jste m li št stí, tak ka neuv itelné št stí, a oby ejn to zabírá, protože je to pravda. Ob as to ale nezabere. Pak se

rozbre íte.

Asi den nebo dva po t chhle prvních kr cích jsem za al s fyzioterapií. B hem té první se mi za pomoci chodítka poda ilo ud lat

deset krok po chodb . Jedna pacientka se tam u ila znovu chodit spole n se mnou, v chýtkovitá osmdesátiletá sta enka jménem

Alice, která se zotavovala po mrtvici. Když jsme dokázali popadnout dech, navzájem jsme se povzbuzovali. T etí den na chodb

jsem Alici ekl, že jí kouká podolek. “Tob kouká holá i , mláden e,” zasípala a pokra ovala dál. tvrtého ervence už jsem vydržel sed t v pojízdném k esle dost dlouho na to, aby m mohli vyvézt na nakládací molo za nemocnicí a mohl jsem se podívat na

oh ostroj. Byla to odporn horká noc, ulice plné lidí, kte í se krmili pamlsky ze stánk , popíjeli pivo a limonádu a koukali na oblohu.

Tabby stála vedle m , držela m za ruku a nebe nad námi se barvilo do ervenozelená a modrožluta. Bydlela v inžáku p es ulici od

nemocnice a každé ráno mi nosila ztracená vejce a aj. Jídlo mi rozhodn p išlo k duhu. V roce 1997, po návratu z výletu na

motorce p es australskou pouš , jsem vážil devadesát kilo. Ten den, kdy m propoušt li ze Zdravotního st ediska pro st ední Maine,

jsem vážil sedmdesát p t.

Dom do Bangoru jsem se vrátil devátého ervence, po t ítýdenním pobytu v nemocnici. Zahájil jsem každodenní rehabilita ní

program, který obnášel natahování, ohýbání a chození o berlích. Snažil jsem si uchovávat odvahu a dobrou náladu. tvrtého srpna

jsem se vrátil do nemocnice na další operaci. Když mi anestezioložka zavád la do ruky kapa ku, ekla mi: “Budete se te cítit jako

po pár koktejlech, Stephene.” Otev el jsem pusu, cht l jsem odpov d t, že to bude zajímavý zážitek, protože už jsem koktejl nem l

jedenáct let, ale než jsem ze sebe n co vypravil, byl jsem v limbu. Když jsem se probudil tentokrát, Schanzovy šrouby z mé nohy

zmizely. Znovu jsem mohl ohnout koleno. Doktor Brown prohlásil mé uzdravení má “dobrý kurz” a poslal m dom na další

rehabilitaci a fyzioterapi (ti z vás, kdo ji podstoupili, dob e v dí, že slovo “terapie” má základ ve slov “týrat”). A uprost ed toho všeho se stalo ješt n co dalšího. ty iadvacátého ervence, p t týdn poté, co m Bryan Smith srazil svou dodávkou, jsem za al

znovu psát.

6

Do knihy O psaní jsem se pustil n kdy v listopadu nebo prosinci 1997, a p estože mi první koncept v tšinou trvá jen zhruba t i

m síce, u téhle jsem byl ješt o osmnáct m síc pozd ji teprve v polovin . N kdy v únoru nebo b eznu 1998 jsem ji totiž odložil,

protože jsem nev d l, jak pokra ovat, nebo jestli v bec pokra ovat. Psaní beletrie m bavilo stejn jako vždycky, ale každé slovo

téhle nebeletristické knihy znamenalo hotové utrpení. Byla to první kniha, kterou jsem odložil nedopsanou od Sv dectví, a O psaní

strávilo v šuplíku mnohem delší dobu.

V ervenci 1999 jsem se rozhodl, že léto v nuji dopsání té zatracené p íru ky pro spisovatele – íkal jsem si, a Susan Moldowová a

Nan Grahamova ve Scribneru samy rozhodnou, jestli je dobrá, nebo špatná. P e etl jsem si po sob rukopis, byl jsem p ipraven na

nejhorší, ale zjistil jsem, že se mi to vlastn docela líbí. A cesta k pokra ování se taky zdála jasn vyty ená. Dokon il jsem životopis

(“Curriculum vitae”), kde jsem se pokoušel nastínit n které události a životní situace, jež ze mne ud laly takového spisovatele, jaký jsem, a probral jsem techniku – nebo p inejmenším to, co se mi na ní zdálo d ležité. Zbývala napsat klí ová ást, “O psaní”, kde

bych se pokusil odpov d t na otázky, které mi lidé pokládají na seminá ích a p ednáškách, i na ty, o nichž bych si p ál, aby mi je

pokládali… otázky o jazyce.

Ve er sedmnáctého ervna, v požehnané nev domosti, že mi zbývá už jen necelých osma ty icet hodin do onoho dostavení ka s

Bryanem Smithem (o jeho rotvajlerovi Kulce ani nemluv ), jsem usedl ke stolu v naší jídeln a sepsal si seznam otázek, na které

jsem cht l odpov d t, a všechny body, k nimž jsem se cht l vyjád it. Osmnáctého jsem napsal první ty i stránky kapitoly “O psaní”.

V tom stadiu jsem také knihu našel koncem ervence, když jsem se rozhodl, že vrátím k práci… nebo se o to aspo pokusím.

Necht lo se mi vracet se k práci. Trápily m silné bolesti, nedokázal jsem ohnout pravé koleno a chodit jsem mohl jen s chodítkem.

Neum l jsem si p edstavit, že bych m l delší dobu sed t u stolu, by jen v pojízdném k esle. Kv li tomu katastrofáln rozt íšt nému

boku pro m sezení po n jakých ty iceti minutách p edstavovalo d sivá muka, po hodin a tvrt už bylo vyložen nemožné. K tomu

se navíc p i ítala samotná kniha, která mi nahán la v tší strach než kdy d ív – jak jsem m l psát o p ímé e i, postavách a shán ní

agenta, když nejzásadn jší otázka mého sv ta se to ila kolem toho, kolik ješt zbývá do další dávky Percocetu?

Zárove jsem však cítil, že jsem se dostal na jednu z t ch k ižovatek, kde už nemáte na vybranou. A prožil jsem si už nejedny

krušné chvíle, p es n ž jsem se p enesl práv díky psaní – pomohlo mi aspo na chvíli zapomenout na sebe samotného. Možná mi

takhle pom že znovu. Vzhledem k mí e bolesti a neschopnosti pohybu mi p ipadalo k smíchu, že by se n co takového mohlo stát,

ale ten hlásek tam vzadu v hlav mi trp liv a neúprosn slovy jedné písni ky od Chambers Brothers našeptával, že “M j as

nadešel dnes”. Dokážu ten hlásek neuposlechnout, ale je pro m nesmírn t žké mu neuv it.

To Tabby nakonec p ihodila rozhodující hlas, jako už nejednou v rozhodujících okamžicích mého života. Rád bych si myslel, že jsem

pro ni as od asu ud lal totéž, protože mám pocit, že jedno z hlavních poslání manželství je p evážit misku vah na n kterou stranu,

když se nedokážete rozhodnout, co byste m li d lat dál.

To moje žena mi s nejv tší pravd podobností ekne, že to s prací p eháním, že je na ase trochu p ibrzdit, dát si od notebooku na

chvíli oraz, Steve, nechat ho odpo inout. Když jsem p ed ní toho ervencového rána prohodil, že bych se m l nejspíš vrátit k práci,

o ekával jsem kázání. Místo toho se m zeptala, kde bych se k té práci cht l usadit. Odpov d l jsem, že nevím, že jsem o tom zatím

nep emýšlel.

Tak o tom tedy zap emýšlela ona a pak navrhla: “M žu ti p ipravit stolek v zadní chodb , tam za spíží. Je tam spousta zásuvek.

M žeš si tam p ipojit Maca, tu malou tiskárnu i v trák.” V trák byl naprosto nezbytný – to léto panovala p íšerná v dra a ten den, kdy jsem se vrátil k práci, p esahovala teplota venku p tat icítku. A v té zadní chodb nebylo o mnoho chladn ji.

Tabby pár hodin dávala v ci dohromady a ve ty i odpoledne m pak vyvezla z kuchyn a po erstv nainstalované bezbariérové

ramp do zadní chodby. P ichystala mi tam úžasné hnízde ko: laptop a tiskárna propojené vedle sebe, stolní lampi ka, rukopis (s

mými m síc starými poznámkami úhledn položenými navrchu), pera, referen ní materiály. Na rohu stolu stála zarámovaná fotka

našeho mladšího syna, po ízená toho léta.

“Je to takhle v po ádku?” zeptala se m .

“Je to úžasné,” odpov d l jsem a objal ji. Opravdu to bylo úžasné. Stejn jako ona sama.

Tabitha rozená Spruceová z Oldtownu v Maine dob e pozná, kdy to s prací p eháním, ale také ví, že ob as m ze srabu vytáhne

práv práce. Zaparkovala m ke stolu, dala mi pusu na spánek a pak m tam nechala p emýšlet, jestli ješt mám co íct. Ukázalo

se, že mám, trochu, ale bez jejího intuitivního porozum ní, že ano, už je as, si nejsem jistý, jestli by se to n kdo z nás dozv d l.

Ta první sm na u psaní trvala hodinu a ty icet minut, což byla zdaleka nejdelší doba, jakou jsem od srážky se Smithovou dodávkou

strávil vsed . Ke konci už ze m kapal pot a byl jsem tak vy erpaný, že jsem se v k esle ani neudržel rovn . Bolest byla bezmála

zni ující. A t ch prvních p t set slov bylo vskutku d sivých – jako bych p ed nimi v život nikdy nic nenapsal. Všechny staré triky jako

by m opustily. Tápal jsem od slova ke slovu jako sta ec, který si hledá cestu p es potok cikcak po mokrých kamenech. To první

odpoledne se nedostavila žádná inspirace, jen ur ité zatvrzelé odhodlání a nad je, že když vydržím, zase se to po ase zlepší.

Tabby mi p inesla pepsi – studenou, sladkou a dobrou – , a když jsem ji pil, rozhlédl jsem se kolem a musel jsem se navzdory té

bolesti zasmát. Carrie a Prokletí Salemu jsem napsal v prádeln pronajatého p ív su. Zadní chodba našeho domu v Bangoru se jí

podobala natolik, že jsem si p ipadal, jako bych opsal kruh a vrátil se na za átek.

To odpoledne nep ineslo žádný zázra ný pr lom, snad jen jeden z t ch každodenních zázrak , jež doprovázejí každý pokus o

n jakou tvorbu. Vím pouze tolik, že po chvíli za ala slova proudit o n co rychleji a pak ješt rychleji. Bok m po ád ješt bolel, noha

taky, ale ob ty bolesti se najednou zdály trochu dál. Za al jsem nad nimi získávat p evahu. Nedostavila se žádná rozja enost, žádný

rauš – ten den ne – , ale cítil jsem spokojenost se svým dílem, která se jim tém vyrovnala. Dostal jsem se do pohybu a to mi sta ilo.

Nejv tší strach vás vždycky p epadá t sn p ed za átkem.

Pak už to m že být jen lepší.

7

A skute n se pro m všechno zlepšovalo. Od toho upoceného odpoledne v zadní chodb mi ješt dvakrát operovali nohu, prod lal

jsem pom rn vážnou infekci a po ád beru asi sto prášk denn , ale zevní fixátor už je pry a já píšu dál. N kdy je psaní dost

krušná d ina. Jindy – a jak se mi noha za íná hojit a m j mozek si pomalu op t p ivyká staré rutin , je takových dn ím dál víc –

zažívám ten rauš št stí, ten pocit, že jsem našel ta správná slova a se adil je do ádky. Je to, jako když vzlétáte s letadlem: jste na

zemi, jste na zemi, jste na zemi… a pak jste naho e, vezete se na kouzelném polštá i vzduchu a jste pánem svého výhledu. To m

napl uje radostí, protože kv li tomu tady jsem. Stále ješt nemám moc sil – zvládám za den o n co mén než polovinu toho, co jsem

zvládal d ív – , ale je toho dost, aby m to dovedlo ke konci téhle knížky, a za to jsem vd ný. Psaní mi život nezachránilo – to

dokázaly schopnosti dr. Davida Browna a láskyplná pé e mé ženy – , ale dál mi skýtá to, co mi skýtalo vždycky: rozjas uje a

zp íjem uje mi život.

P i psaní nejde o vyd lávání pen z, o slávu, o rand ní, o sex ani o navazování p átelství. Nakonec jde vždycky o to, abyste obohatili

život t ch, kdo budou vaše dílo íst, a stejn tak i sv j vlastní. Jde p i n m o vstávání, o uzdravování, o p ekonávání n eho. O

radost, že? O radost. ást téhle knihy – možná až p íliš velká – se zabývá tím, jak jsem se to já nau il d lat. Hodn z ní je o tom, jak

to vy m žete d lat líp. Zbytek – a možná to nejlepší – je povolení: smíte, m li byste, a pokud máte dost odvahy do za átku, pak to

dokážete. Psaní je magie, stejn jako kterékoli jiné um ní je to živá voda. A voda je zadarmo. Tak pijte.

Pijte, co hrdlo rá í.

A DODATEK:

DVE E ZAV ENÉ, DVE E OTEV ENÉ

Když jsem kdesi na za átku téhle knížky popisoval svou krátkou kariéru sportovního reportéra pro lisbonský Enterprise (vlastn jsem

byl celá sportovní redakce v jedné osob ; takový malom stský Howard Cosel ), uvedl jsem krátkou ukázku, jak vypadá taková

redaktorská práce. Ta ukázka byla nezbytn krátká a nešlo o beletrii. Následující ukázka už beletrie je. Je to naprosto syrový text,

takový, jaké píšu se zav enými dve mi – je to holý, svle ený p íb h, který tu stojí jen v ponožkách a spodkách. Rád bych, abyste si

ho d kladn p e etli, než se vrhnete na upravenou verzi.

Povídka z hotelu

Sotva Mike Enslin vyšel z otá ecích dve í, už spat il Ostermeyera, editele hotelu Delfín, jak si hoví v jednom z p ehnan

polstrovaných k esílek ve vestibulu. Okamžit trochu klesl na duchu. Možná jsem si nakonec p ece jen m l znovu p ivést právníka,

napadlo ho. Na to už ale te bylo pozd . A i kdyby se Ostermeyer rozhodl, že mezi Mikem a pokojem 1408 vzty í další p ekážky,

nebude to ist jen na škodu; spíš to té povídce ješt p idá, až ji bude psát.

Jen co Mike opustil otá ecí dve e, Ostermeyer si ho všiml, vstal a už se k n mu blížil s nataženou masitou rukou. Delfín stál v

Šedesáté první ulici, hned za rohem z Páté avenue, malý, ale luxusní. Zatímco si Mike p endaval kuf ík s v cmi na spaní do levé

ruky, aby mohl Ostermeyerovi pot ást pravicí, prošli kolem n j muž se ženou ve ve erních šatech. Žena byla blondýna, pochopiteln

od ná do erného, a lehká, kv tinová v n jejího parfému jako by v sob shrnovala celý New York. V baru v mezipat e kdosi práv

hrál “Night and Day”, ímž tento souhrn ješt podtrhoval.

“Dobrý ve er, pane Ensline.”

“Vyskytly se n jaké problémy, pane Ostermeyere?” Ostermeyer se tvá il rozmrzele. Krátce se rozhlédl po malém, luxusním

vestibulu, jako by hledal oporu. U pultíku vrátného diskutoval n jaký muž s manželkou o vstupenkách do divadla a vrátný je okukoval

s drobným, trp livým úsm vem. U recepce jakýsi muž poma kaného vzez ení, z n hož bylo patrné, že práv absolvoval n kolik

dlouhých hodin cesty druhou t ídou, probíral svou rezervaci se ženou v luxusních erných šatech, jež by klidn mohly rovn ž

posloužit za ve erní róbu. V hotelu Delfín bylo rušno jako oby ejn . Pomoci se tu dostalo každému krom nebohého pana

Ostermeyera, který upadl do spár spisovatele.

“Pane Ostermeyere?” zopakoval Mike, jemuž bylo editele trochu líto.

“Ne,” vypravil ze sebe Ostermeyer kone n . “Žádné problémy. Ale… Pane Ensline… m žete se mnou na chvíli do kancelá e?”

Vida, pomyslel si Mike. Tak on to chce zkusit ješt jednou.

Za jiných okolností by byl možná netrp livý. Te ale ne. Kapitole o pokoji 1408 to prosp je, p inese jí to onen správný zlov stný tón,

po n mž tená i jeho knih jist baží, bude to to klasické Poslední varování – a to ješt není vše. Až do téhle chvíle si Mike Enslin

nebyl jistý, ani p es všechno to vytá ení a uhýbání; te byl. Ostermeyer to jen nehrál. Ostermeyer m l z pokoje 1408 skute ný

strach, m l strach z toho, co by se v n m Mikeovi mohlo dnes v noci stát.

“Samosebou, pane Ostermeyere. Mám si nechat v ci v recepci, nebo si je mám vzít s sebou?”

“Ale klidn je vezmeme s sebou, co by ne.” Ostermeyer se jakožto správný hostitel natáhl pro Mike v kuf ík. Jist , po ád ješt si uchovával nad ji, že Mikea p esv d í, a se tomu pokoji vyhne. Jinak by ho byl poslal s kuf íkem na recepci… nebo by mu ho tam

odnesl sám. “Dovolíte?”

“To je dobré,” odmítl Mike. “Mám tam jen kartá ek a v ci na p evle ení.”

“Nerozmyslíte si to?”

“Ne,” zavrt l hlavou Mike. “Je mi líto, ale ne.”

Na okamžik si pomyslel, že to Ostermeyer vzdá. Ale ten drobný, kula ou ký mužík v tmavém žaketu a s elegantn zavázanou

kravatou si jen povzdechl. Pak znovu vypjal ramena. “Nuže dobrá, pane Ensline. Poj te za mnou.”

Ve vestibulu p sobil editel hotelu nejist , sklí en , tém poraženecky. Ve své kancelá i, obložené dubovým d evem, s obrazy

hotelu na st nách (Delfín se otevíral v íjnu 1910 – na Mikeovy knihy možná nevycházely recenze v asopisech a d ležitých

denících, ale to ješt neznamená, že si ned lal rešerše), však Ostermeyer jako by znovu nabyl sebejistotu. Podlahu pokrýval perský

koberec. Dv stojací lampy vrhaly slabé žluté sv tlo. Na stole stála vedle humidoru lampi ka se zeleným koso tvercovým stínidlem.

A po druhém boku humidoru ležely poslední t i knihy Mikea Enslina. Paperbacková vydání, pochopiteln ; jeho díla v tvrdé vazb

nevycházela. P estože psal docela dob e. Vida, i m j hostitel si ud lal malou rešerši, pomyslel si Mike.

Usadil se na jednu ze židlí p ed stolem. O ekával, že Ostermeyer se posadí za n j, ale Ostermeyer ho p ekvapil. Posadil se na

druhou židli na té stran stolu, kterou patrn pokládal za zam stnaneckou, p ehodil si nohu p es nohu, pak se p es úhledné malé

b íško naklonil k humidoru na stole.

“Doutník, pane Ensline? Nejsou kubánské, ale i tak jsou docela dobré.”

“Ne, d kuji. Nekou ím.”

Ostermeyerovy o i posko ily k cigaret za Mikeovým pravým uchem – sed la tam posazená stejn furiantsky, jak by si n jaký b itký

reportér ze starých as zastr il svoje p íští cigárko za pásku plst ného klobouku, t sn pod cedulku s nápisem TISK. Cigareta už

se stala natolik sou ástí jeho samého, že Mike v prvním okamžiku up ímn netušil, na co se Ostermeyer dívá. Pak si vzpomn l,

usmál se, cigaretu vytáhl, sám se na ni podíval a nakonec zvedl zrak zpátky k Ostermeyerovi.

“Už dev t let jsem cigaretu nevzal do pusy,” ekl. “M l jsem staršího bratra, který zem el na rakovinu plic. Krátce potom jsem p estal.

Tahle cigareta za uchem…” Pokr il rameny. “Z ásti p etvá ka a z ásti možná pov ra. Asi trochu jako cigarety, které kolikrát vidíte u n koho na stole nebo na zdi, zasazené do malé krabi ky s nápisem V P ÍPAD NOUZE ROZBIJTE SKLO. Ob as íkám lidem, že

až p ijde atomová válka, tak si zapálím. Smí se v pokoji 1408 kou it, pane Ostermeyere? ist pro p ípad, že by vypukla atomová

válka.”

” irou náhodou smí.”

“Výborn ,” pronesl Mike srde n , “aspo budu mít na své no ní hlídce o starost mí .”

Pan Ostermeyer si znovu povzdechl, bez známky pobavení, ale tohle druhé už v sob neneslo tolik sklí enosti jako to ve vestibulu.

Ano, d lá to ten pokoj, usoudil Mike. Ostermeyer v pokoj, jeho úto išt . I dnes odpoledne, když sem Mike zavítal v doprovodu svého

právníka Robertsona, vypadal Ostermeyer mnohem vyrovnan jší, jakmile p išli sem. Tehdy to Mike p i ítal z ásti tomu, že už

nep itahují pohledy okolní ve ejnosti, z ásti tomu, že to Ostermeyer vzdal. Te pochopil, že je to jinak. Mohl za to tenhle pokoj. A co

by taky ne? Byl to pokoj s kvalitními obrazy na st nách, kvalitním kobercem na podlaze, kvalitními doutníky – i když ne kubánskými –

v humidoru na stole. Od íjna roku 1910 odsud nepochybn spravovala obchodní záležitosti spousta editel ; svým zp sobem tu byl

obsažen celý New York stejn jako v té blon até žen s ernými šaty bez ramínek, ve v ni jejího parfému a v nevysloveném p íslibu

uhlazeného sexu v asných ranních hodinách – newyorského sexu. Mike sám pocházel z Omany, a koli už se tam nebyl podívat

celé roky.

“Asi si po ád myslíte, že vám ten váš nápad nevymluvím, vi te?” zeptal se Ostermeyer.

“Jsem o tom p esv d ený,” odv til Mike a vrátil si cigaretu za ucho.

Následuje upravená verze téže úvodní pasáže – p íb h, který se obléká, eše si vlasy, možná p idává trochu kolínské. Jakmile tyhle

zm ny napevno zapracuji do díla, jsem p ipravený otev ít dve e a postavit se sv tu.

D vody pro v tšinu zm n jsou jasné na první pohled; když si porovnáte ob verze, nepochybuji o tom, že jim porozumíte bezmála

všem, a doufám, že jakmile pe liv prozkoumáte první koncept, sami uvidíte, jak syrová m že být práce i takzvaného

“profesionálního spisovatele”.

V tšina zm n se týká zkracování, s úmyslem zrychlit tempo p íb hu. Zkracoval jsem maje na pam ti Strunka – “Vypoušt jte

zbyte ná slova” – a také, abych dostál rovnici, již jsem tu uvedl d íve: 2. koncept = 1. koncept – 10 %.

N které zm ny jsem ozna il, abych k nim p idal stru né vysv tlení:

1. “Povídka z hotelu” evidentn nikdy nem že jako titul nahradit “Vraždící buldozer” nebo Rychlý jako gepard a voucí jako lev. Do prvního konceptu jsem to prskl, protože m to zrovna napadlo a v d l jsem, že asem m napadne n co lepšího. (Když m nic

lepšího nenapadne, oby ejn p ijde redaktor s titulem, který jemu samotnému p ipadá lepší, a výsledky bývají tristní.) “1408” se mi líbí, protože se jedná o povídku ze “t ináctého patra” a ty íslice dávají dohromady t ináct.

2. Ostermeyer je dlouhé a komplikované jméno. Tím, že jsem ho globáln p ejmenoval na Olina, jsem svou povídku naráz zkrátil o

dobrých patnáct ádek. Navíc když jsem “1408” dopisoval, napadlo m , že ji nejspíš za adím do své audio povídkové sbírky. Povídky jsem m l íst sám a necht lo se mi sed t v té nahrávací kabin a opakovat kolem dokola Ostermeyer, Ostermeyer, Ostermeyer. Tak

jsem to zm nil.

3. Tady trochu moc p emýšlím za tená e. A protože v tšina tená dokáže p emýšlet sama, necítil jsem zábrany zkrátit tuhle ást

z p ti v t na dv .

4. P íliš mnoho divadelní režie, p íliš mnoho omílání z ejmého a p íliš mnoho neohraban zapracovaného pozadí. Ven s tím.

5. Á, tady máme havajskou košili pro št stí. V prvním konceptu se sice objevuje, ale až n kde kolem strany t icet. Což je na tak

d ležitou rekvizitu trochu pozd , takže jsem ji str il trochu víc dop edu. Jedno z dávných pravidel divadla íká: “Když je v prvním

d jství na krbové ímse pistole, pak z ní ve t etím d jství musí n kdo vyst elit.” A naopak to platí taky; pokud košile pro št stí hlavní postavy sehraje na konci povídky n jakou roli, pak je t eba p edstavit ji brzo. Jinak to bude vypadat jako deus ex machina (což

samoz ejm je).

6. V prvním konceptu stojí “Usadil se na židli p ed stolem.” No, kde taky jinde by se m l usadit? Na podlaze? Asi t žko, takže ven s tím. A totéž s kubánskými doutníky. Nejenže je to ohrané, podobné v ci vždycky íkají záporáci ve špatných filmech. “Dej si doutník!

Je to kubánský tabák!” Zapome te na to.

7. Nápady a základní informace jsou v prvním i druhém konceptu stejné, rozdíl je jen v tom, že ve druhém jsem je oholil na kost.

8. A tady máme p íslovce v uvozovací v t … a nejen p íslovce, je to hotová swiftovina: “Výborn ,” pronesl Mike srde n … Ale stojím si za svou volbou v tomhle p ípad nekrátit, ekl bych, že je to jedna z t ch výjimek, co potvrzují pravidlo. “Srde n ” tu sm lo z stat, protože jsem cht l, aby tená pochopil, že si Mike d lá z chudáka pana Olina legraci. Jen trochu, ale p ece jen d lá.

9. Tahle pasáž nejen rozvádí, co je samoz ejmé, ale ješt to opakuje. Ven s ní. Nicmén p edstava, že se lov k cítí pohodln ji u

sebe, podle m vyjas uje Olinovu povahu, takže jsem ji p idal.

Pohrával jsem si s myšlenkou, že do téhle knížky za adím kompletní text “1408”, jenže to bylo v rozporu s mým rozhodnutím být,

alespo jednou v život , co nejstru n jší. Pokud si ji chcete poslechnout celou, je k dispozici na mé trojpovídkové audio sbírce Krev

a dým. Ukázku z ní najdete na internetové stránce nakladatelství Simon and Schuster na adrese http://www.SimonSays.com. Ale

pamatujte, že pro naše ú ely zde není nutné, abyste tu povídku znali celou. Tady jde o údržbu motoru, ne o projíž ku.

O PSANÍ, MEMOÁRY O EMESLE

Stephen King

Z anglického originálu On Writing: A Memoir of the Craft

vydaného nakladatelstvím Scribner

v New Yorku p eložil David Petr

Odpov dný redaktor Viktor Janiš

Grafická úprava obálky Tomáš Kropá ek

Vydalo nakladatelství BETA – Dobrovský

(Praha 4, Kv tnového vít zství 332)

PRAHA 2005

http://www.dobrovsky.cz

e-mail: nakladatelstvi@dobrovsky.cz

Sazba: SF SOFT, Praha

Tisk Ekon Jihlava

Vydání druhé, v tomto p ekladu první

STEPHEN KING

Stephen King se narodil v Portlandu ve stát Maine r. 1947. Psát za al již b hem studií na Mainské univerzit v Oronu. Jako len

studentského senátu se aktivn ú astnil studentské politiky a v dob války ve Vietnamu se angažoval v protivále ném hnutí. V r.

1970 promoval a rok poté se oženil se svou spoluža kou Tabithou, s níž má t i d ti. V tomto manželství žije dosud. Po skon ení

studia nemohl hned najít práci st edoškolského u itele, pro niž m l kvalifikaci, a tak se živil manuální prací a p íležitostným psaním

pro pánské asopisy. Mnohé z t chto povídek z po átku sedmdesátých let se objevily v n kolika antologiích. Úsp šnost jeho prvního

románu Carrie mu v r. 1973 umožnila zcela se v novat vlastní tvorb . Od té doby napsal mnoho bestsel er , z nichž n které se staly

i filmovými p edlohami. V nuje se i psaní p vodních scéná a také filmové režii. Pravideln p ispívá na charitativní ú ely. Odchod

do d chodu zatím pro množství zajímavé práce odkládá na neur ito.

*

Tradi n jsou múzy ženy, ale ta moje je chlap; obávám, že se s tím prost budeme muset smí it.

* O Joyceovi se vypráví pár opravdu vyda ených historek. Moje v bec nejoblíben jší je ta, že když mu selhával zrak, oblékal si k

psaní mléka ský stejnokroj. Údajn v il, že dokáže pohlcovat slune ní sv tlo a odrážet mu ho dol na papír.

*

M j první opravdový literární agent Kirby McCauley v této souvislosti s oblibou citoval SF autora Alfreda Bestera (Hv zdy,

m j osud; Zni ený muž). “Knížka je tu šéf,” íkával Alfie tónem, jenž nazna oval, že k tomu dál není co dodat.

*

A koli “vypadalo to tam jako v jeskyni” není nic sv toborného; ur it už jsme to všichni n kde slyšeli. Po pravd e eno, je

z toho cítit ur itá lenost – p estože nejde vyložen o klišé, nemá to k n mu moc daleko.

*

N kte í kritici m obvinili, že iniciály Johna Coffeyho jsou trapn banální symbolika. Já na to ovšem íkám: “Pro koho to

píšu? Pro astrofyziky?” No tak, hoši.

*

Pozn. red.: Nebude. Bryan Smith zem el 25. 9. 2000 ve svém p ív su, ve v ku t ia ty iceti let.

Advertisements